Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4665/2015Usnesení NS ze dne 30.08.2017

HeslaNáklady řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4665.2015.1
Dotčené předpisy

čl. 142a o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 3894/17 ze dne 19.02.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Zemánek


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4665/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce STRONGBOW LIMITED, Providence House, East Hill Street, Nassau, Bahamské společenství, zastoupeného Mgr. Alešem Váňou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Drahovice, Zbrojnická 675/6, proti žalované TRANSPOL, s. r. o. se sídlem v Karlových Varech, Mariánskolázeňská 307/27, identifikační číslo 25757806, zastoupené Mgr. Adriánem Čechem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, o náklady řízení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 41/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. dubna 2015, č. j. 15 Co 116/2015-161, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2015, č. j. 15 Co 116/2015-161, jímž byl ve výroku o náhradě nákladů řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 12. 2014, č. j. 10 C 41/2013-131, tak, že se žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2014, č. j. 10 C 41/2013-131, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 10.400.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a zavázal ji zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 667.380,50 Kč.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 4. 2015, č. j. 15 Co 116/2015-161, zastavil řízení o odvolání žalované proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (výrok II.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované nepřiznává (výrok III.); zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.). Zdůraznil, že žalobce výzvu k plnění (předžalobní výzvu podle § 142a občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“) odeslal žalované až poté, co podal žalobu. Jelikož nebyla prokázána existence jiné výzvy, odvolací soud dovodil, že procesně úspěšnému žalobci nemůže být právo na náhradu nákladů řízení podle § 142a odst. 1 o. s. ř. přiznáno. Zároveň dovodil, že zde nejsou žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by zcela výjimečně mohlo být toto právo přiznáno.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, přičemž toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho usneseními ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, publikovaném pod č. 75/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5256/2015. V souladu s jejich závěry prosazuje názor, že neodeslání předžalobní výzvy, resp. její opožděné odeslání nelze posuzovat izolovaně, ale je zapotřebí přihlédnout k dalším okolnostem souzené věci, jako je zejména povaha žalované pohledávky, reakce dlužníka na zahájené soudní řízení a doručení žaloby, k čemuž odvolací soud nepřihlédl. Dovolatel poukazuje na chování žalované, která se v průběhu soudního řízení aktivně bránila vůči jeho pohledávce a uplatněný nárok neuznávala. Od 15. 2. 2013 měla žalovaná možnost dlužnou pohledávku zaplatit a namítat, že zasláním předžalobní upomínky by nemuselo dojít k zahájení soudního sporu a žalobci by nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovaná navrhla dovolání zamítnout.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na otázce práva procesně úspěšného žalobce na náhradu nákladů řízení v situaci, kdy žalobě nepředcházela předžalobní upomínka podle § 142a o. s. ř., kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolání je důvodné.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že nezaslal-li žalobce žalované výzvu před podáním žaloby v zákonem stanovené lhůtě, nemůže mít zásadně právo na náhradu nákladů jím vyvolaného soudního řízení.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl s účinností od 1. 1. 2013 (mimo jiné) upraven [jako „nový a další“ předpoklad pro vznik práva žalobce, který měl úspěch ve věci zahájené podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, na náhradu nákladů řízení] institut tzv. předžalobní výzvy k plnění (§ 142a o. s. ř.).

Nejvyšší soud otázku výkladu § 142a o. s. ř. skutečně vyřešil v rozsudku ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, publikovaném pod č. 75/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“). V něm na základě bohaté citace svých vlastních rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Ústavního soudu, se zřetelem k základním zásadám, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení, zdůraznil, že „důvodem, pro který byl občanský soudní řád „doplněn“ o ustanovení § 142a o. s. ř., bylo – jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným – zabránit praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto pohledávek o náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem - § 137 odst. 2 o. s. ř.), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku. Takto vymezený účel ustanovení § 142a o. s. ř., jakož i výše popsané zásady občanského soudního řízení je nezbytné mít na zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení § 142a o. s. ř. nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-li totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné – při respektování zásady rovnosti účastníků před soudem (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky) – posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením § 142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby. Jinými slovy, jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (viz např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení, jinak – srov. např. ustanovení § 71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění.“

Závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl (a k nimž se přihlásil i v dalších svých rozhodnutích, jež jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách www.nsoud.cz – např. v usneseních ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 506/2015, ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4033/2013, ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1154/2014, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 947/2014, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2361/2013, ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2620/2014, ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3286/2014, ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2556/2014, ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1466/2014 a ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4683/2015), se uplatní při výkladu ustanovení § 142a o. s. ř. i v souzené věci.

Jestliže žalovaná nebyla ochotna (nebo schopna) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit, ani jej v průběhu řízení neuhradila, není rozumného důvodu sankcionovat pochybení žalobce z důvodu absence předžalobní výzvy k plnění. Pokud soud prvního stupně žalobci vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení přiznal a odvolací soud toto jeho rozhodnutí změnil tak, že žalobci se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, postupoval odvolací soud v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 142a o. s. ř., jakož i judikaturou Nejvyššího soudu.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.

Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud zčásti zrušil usnesení odvolacího soudu (včetně závislého výroku o nákladech řízení) podle § 243e odst. 1 o. s. ř., a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2017

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru