Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 465/2015Usnesení NS ze dne 29.04.2015

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.465.2015.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2101/15 ze dne 22.03.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 465/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka věci žalobkyně LAMARK s. r. o. se sídlem v Hradci Králové, Kukleny, Pražská třída 850/110, identifikační číslo 274 67 473, zastoupené JUDr. Petrem Wildtem, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pražské Předměstí, Bohuslava Martinů 1038/20, proti žalovanému A. G., zastoupenému JUDr. Petrem Rittrem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o zaplacení 58.939,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 261/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2014, č. j. 17 Co 271/2014-120, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 1. dubna 2014, č. j. 16 C 261/2013-78, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 58.939,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z této částky od 2. 9. 2012 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2014, č. j. 17 Co 271/2014-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaný ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. a má za to, že dovolání je přípustné, neboť závisí na vyřešení otázek hmotného práva (konkrétně, „k jakému okamžiku vzniká nárok na zaplacení ceny díla a zda předáním díla s nedodělky a vadami může dojít současně ke splnění povinnosti zhotovitele řádně ukončit dílo a jaké následky má předání díla nezmocněné osobě“), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“ (konkrétně od rozhodnutí ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 576/2005, popř. 32 Odo 760/2005, ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 32 Odo 1751/2006, ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, a ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 251/2005). Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že podle ujednání smlouvy o dílo, kterou účastníci uzavřeli 24. 4. 2012, měla být cena díla zaplacena teprve po dokončení, resp. předání díla bez vad a nedodělků. Dále namítá, že dílo dosud nebylo dokončeno, a že mu nebylo ani předáno, neboť v době, kdy pracovníci žalobkyně předali bránu jeho - k převzetí nezmocněnému - otci, vykazovala závažné vady. Žalovaný je přesvědčen, že soudy z provedených důkazů (ze smlouvy o dílo i z výpovědí svědků) učinily nesprávná zjištění ohledně dokončení díla, existence jeho vad, popř. jejich charakteru, i ohledně údajného zmocnění otce k převzetí díla a že nesprávně vyhodnotily z hlediska věrohodnosti účastnickou výpověď statutárního zástupce žalobkyně. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dále v tom, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem a sám učinil skutkový závěr, k němuž bylo třeba odborných znalostí. Uvedené námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Vzhledem k tomu, že podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr (že žalobkyni vznikl nárok na doplacení ceny díla), je evidentní, že dovolatelem užitá argumentace dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. nevystihuje. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) z úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze skutkové verze žalovaného, že dílo nebylo dokončeno ani předáno), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalobkyni nevznikl nárok na doplacení ceny díla. Skutkový základ sporu však nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). V této souvislosti - nad rámec své přezkumné činnosti - považuje dovolací soud za vhodné poznamenat, že závěry, které Nejvyšší soud zaujal v dovolatelem citovaných rozhodnutích k otázce vzniku nároku na zaplacení ceny díla ve vazbě na provedení díla by se v posuzovaném případě nemohly neuplatnit, neboť odvolací soud vyšel ze zjištění, že ve smlouvě, kterou účastníci uzavřeli, byla splatnost doplatku ceny díla specificky vázána na „dokončení a předání díla, byť s drobnými vadami, které nebrání jeho užívání“.

Dovozuje-li žalovaný přípustnost dovolání z toho, že „otázka, co je drobnou vadou a nedodělkem nebránícím užívání díla objednatelem, nebyla doposud Nejvyšší soudem řešena v takové míře, aby v praxi nevznikaly různé názory a výklady obecných soudů“, nelze přehlédnout, že i k této námitce připíná vlastní skutkové tvrzení, že dílo v době předání M. G. vykazovalo nedostatky, které bránily jeho užívání, z něhož odvolací soud při rozhodování nevycházel.

Výhrady vůči nedostatkům odůvodnění rozsudku odvolacího soudu rovněž způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihují.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2015

JUDr. Ivana Zla to h l á v k o v á

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru