Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4611/2018Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.4611.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4611/2018-87

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně KM WOOD s.r.o., se sídlem Praha, Karlín, Sokolovská 231/35, identifikační číslo osoby 01398725, zastoupené JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem Klatovy, Zlatnická 195, proti žalovanému A. C., bytem XY, zastoupenému JUDr. Alexejem Závadou, advokátem se sídlem Hromnice 58, Třemošná, o zaplacení 530 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 4 C 269/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2018, č. j. 25 Co 140/2018-71, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň - sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 2. 2018, č. j. 4 C 269/2017-50, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 530 000 Kč s 15 % ročním ročně od 1. 9. 2014 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 25 Co 140/2018-71, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 300 000 Kč a úroku ve výši 15 % ročně z uvedené částky od 3. 7. 2014 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z uvedené částky od 1. 9. 2014 do zaplacení, změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, ohledně částky 230 000 Kč a úroku ve výši 15 % ročně z této částky od 3. 7. 2014 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z uvedené částky od 1. 9. 2014 do zaplacení jej zrušil včetně nákladového výroku a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci dne 2. 7. 2014 uzavřeli dohodu o zápůjčce částky 530 000 Kč (§ 2390 zákona č. 89/2012Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“), která byla žalobkyní poukázána na účet společnosti J., jejímž jediným jednatelem je žalovaný; zápůjčka měla sloužit k podnikatelské činnosti uvedené společnosti. Dne 18. 5. 2015 bylo z účtu společnosti J. žalobkyni poukázáno 300 000 Kč, odvolací soud dovodil, že v rozsahu částky 300 000 Kč došlo k zániku části závazku, poukázav přitom na tvrzení samotné žalobkyně v žalobě. Ohledně splnění i zbylé části dluhu (230 000 Kč s příslušenstvím) dospěl k závěru, že soud prvního stupně řízení v této části zatížil vadou spočívající v absenci řádného poučení podle § 118a o. s. ř., v důsledku čehož rozsudek soudu prvního stupně v dotčené části zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to jen proti té jeho části týkající se částky 300 000 Kč s příslušenstvím, podala žalobkyně včas dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace § 237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).

Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) dále vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).

Z formulace, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení zásadní otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, alespoň ne za totožných výchozích okolností, a i proto by měla být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak“ není především zřejmé, jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva má přitom dovolatelka na mysli. Z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že se žalobkyně nedomáhá toho, aby určitá dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Tím však požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti nedostála (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).

Předkládá-li žalobkyně k přezkumu otázku týkající se posouzení „(ne)splnění podmínek dle § 1936 odst. 1 věty první o. z.“, pak její argumentace, že „nedošlo k nabídce třetí osoby na poskytnutí plnění, které by bylo podmíněno souhlasem dlužníka a tento souhlas nebyl udělen“, má základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že k zániku závazku žalovaného v rozsahu částky 300 000 Kč došlo úhradou z účtu společnosti J. žalobkyni, přičemž z provedeného dokazování žádné zjištění, že by žalovaný coby dlužník s poskytnutým plněním nesouhlasil, nevyplývá. Dovolatelka přehlíží, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný.

Irelevantní je námitka dovolatelky, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že „přestože smlouva o půjčce byla sepsána mezi žalobkyní a žalovaným, tak žalovaný tím, že uvedl do smlouvy bankovní spojení patřící společnosti J. vyjednal poskytnutí půjčky společnosti J. a nikoliv žalovanému.“. Takový závěr z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na zjištění, že dohodu o zápůjčce uzavřela žalobkyně se žalovaným. Dovolatelka zjevně přehlíží, že zjištění, že dlužníkem je osoba odlišná od žalovaného, by nepochybně muselo vyústit v zamítnutí podané žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalovaného.

Námitkou, podle níž „otázkou zásadního právního významu, která je dovolacím důvodem, je otázka označení subjektů – účastníků závazkového právního vztahu, kdy je v podstatě odvolacím soudem seznáno, že způsob zápisu jednání za obchodní společnost J. tak, jak byl stanoven zápisem v obchodním rejstříku, který odpovídal ať již dřívějšímu obchodnímu zákoníku či zákonu o obchodních korporacích, fakticky není podstatný a lze zaměnit i bez projevu vůle na straně věřitele identitu smluvních stran“ dovolatelka neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí záviselo.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech řízení včetně tohoto dovolacího rozhodne soud v konečném rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru