Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4596/2016Usnesení NS ze dne 27.06.2017

HeslaNáklady řízení
Dovolání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4596.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 150 o. s. ř.

§ 243e odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4596/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Ing. J. V., CSc., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Gondou, advokátem se sídlem v Praze 12, Dobevská 876/2, proti žalovanému JUDr. I. P., identifikační číslo osoby 66200164, zastoupenému Mgr. Evou Kolbekovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, o nahrazení souhlasu a o vydání advokátní úschovy a bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 202/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, č. j. 15 Co 470/2015-370, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016, č. j. 15 Co 470/2015-370, se ve výroku V. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 13 C 202/2011-316, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému vydat dokumentaci včetně originálů rozsudků kauz sp. zn. 25 Cm 181/2008 a sp. zn. 34 Cm 142/2000, kterou bezdůvodně zadržuje (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 10.250 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.), uložil žalovanému zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 14.602,09 Kč specifikovaný procentní výší dle časových období (výrok III.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 14.602,09 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok IV.), uložil žalovanému zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 29.000 Kč specifikovaný procentní výší dle časových období (výrok V.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částku 29.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok VI.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 57.211,24 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok VII.), uložil žalobci zaplatit žalovanému částku 26.032,41 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok VIII.), zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 43.604,09 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok IX.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok X.).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 15 Co 470/2015-370, rozsudek soudu prvního stupně změnil

- ve výroku III. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 14.602,09 Kč od 30. 7. 2008 a ohledně úroku z prodlení za 29. 7. 2008 žalobu zamítl, ve zbývající části tento výrok potvrdil (výrok I.),

- ve výroku V. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 29.000 Kč od 17. 1. 2009 a ohledně úroků z prodlení za 16. 1. 2009 žalobu zamítl, ve zbytku tento výrok potvrdil (výrok II.),

- ve výroku VIII. tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 26.032,41 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 26.032,41 Kč ode dne 17. 9. 2011 a ve zbytku příslušenství z částky 26.032,41 Kč žalobu zamítl, stejně jako ohledně příslušenství z částky 43.604,09 Kč ode dne 1. 3. 2009, ve zbytku tento výrok potvrdil (výrok III.) a

- ve výroku X. tak, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok V.);

potvrdil jej ve výrocích IV., VI. a VII. (výrok IV.).

Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VI.).

Zatímco soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení „s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci a na okolnosti, za kterých byly nároky uplatněny“, odvolací soud - vycházeje z toho, že „každý z účastníků uspěl částečně“ -změnil nákladový výrok jeho rozsudku s odůvodněním, že je namístě o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodnout podle § 150 o. s. ř. „zejména vzhledem k tomu, že příčinou tohoto sporu byla neurovnanost a nejasnost vzájemných vztahů mezi účastníky“.

Proti výroku V. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, konkrétně přísudku či nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované např. usnesením ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4787/2015. Odvolacímu soudu vytýká, že – aniž přihlédl i k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení a aniž stanovil poměr úspěchu a neúspěchu každého z nich - rozhodl, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává. Rozhodnutí odvolacího soudu hodnotí jako nepřezkoumatelné a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl. Plně se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě je na místě aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky náhrady nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Zákonodárce cíleně pro potencionálně neúspěšné účastníky soudních řízení vytvořil riziko náhrady nákladů řízení, aby chránil soudy a potencionálně úspěšné účastníky před nedůvodnými procesními postoji. V zásadě úspěchu ve věci vyjádřené v § 142 odst. 1 o. s. ř. se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných občanským soudním řádem snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které při tom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Jestliže tedy účastník, který měl ve věci plný úspěch, vynaložil při uplatňování nebo bránění práva ve sporném řízení náklady, je přiznání jejich náhrady pravidlem.

Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.

Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že je možné kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, a ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13).

Žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví, a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne. Částečný úspěch ve věci znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 975-976). Jinými slovy, posouzení úspěšnosti účastníka v řízení před soudem prvního stupně závisí na tom, v jaké části předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník v konečném důsledku, tedy podle konečného rozhodnutí, resp. konečných rozhodnutí, ve věci uspěl. V případě, kdy soud aplikuje ustanovení § 150 o. s. ř., musí být najisto postaveno, který z účastníků řízení měl ve věci úspěch a který neúspěch. Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení. Ustanovení § 150 o. s. ř. hovoří o nepřiznání náhrady nákladů řízení, které by jinak bylo přiznáno úspěšnému účastníku řízení. Soud je tedy povinen zkoumat, který z účastníků řízení byl úspěšný a kterému tedy odejme právo na náhradu nákladů řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06).

V posuzovaném případě odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl, aniž zjistil výši nákladů řízení obou účastníků ve vztahu k úspěchu jednotlivých žalovaných nároků a nepostavil najisto, který z účastníků měl ve věci větší úspěch. Bez stanovení úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci nelze - logicky vzato - použít ustanovení § 150 o. s. ř. pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Sluší se připomenout, že stejná premisa platí o ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kterým se řídil v dané věci soud prvního stupně.

Protože dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení k dovolacímu přezkumu nastolené otázky (odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení nezohlednil shora nastíněná hlediska), dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku V. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru