Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4591/2015Usnesení NS ze dne 30.11.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4591.2015.1
Dotčené předpisy

čl. 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4591/2015-102

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a Blanky Moudré ve věci žalobkyně LEBEDA s.r.o., se sídlem v Turnově, Komenského 1719, zastoupené JUDr. Věrou Liškovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Žitavského 1408, proti žalované M. F., zastoupené Mgr. Tomášem Malinovským, advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 2014/89, o zaplacení 1.086.315,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 240/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, č. j. 31 Co 77/2015-77, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 29. 12. 2014, č. j. 15 C 240/2014-48, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1.086.315,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 31 Co 77/2015-77, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Akcentoval, že vyjádření žalované na základě výzvy soudu podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), „téměř“ výhradně obsahuje námitky procesní povahy, nelze ovšem pominout, že v něm uvedla, že žalobkyně před podáním žaloby na základě stejných skutkových tvrzení požadovala zaplacení nižší částky, k čemuž navrhla důkaz listinou, jejíž kopii k vyjádření připojila. Tím ovšem vylíčila rozhodující tvrzení ve vztahu k výši zbytku dluhu. Za této situace nebylo možno vycházet z fikce uznání dluhu podle § 153a odst. 3 o. s. ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, které považuje v prvé řadě za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a zároveň podle § 237 o. s. ř., neboť má zato, že závisí na vyřešení otázky „hmotného práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky podmínek pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou jeho rozsudkem ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1703/2005, dovodil, že přestože žalovaná ve vyjádření přednesla v podstatě výhradě procesní námitky, mimo výhradu o výši žalobního požadavku, dospěl k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce nebyly splněny, a rozsudek pro uznání nebylo možno vydat. Odvolací soud projednal odvolání žalované (místo toho, aby je odmítl), přestože trpělo blíže označenými formálními vadami a postrádalo náležitosti podle § 205 o. s. ř.; nebylo z něj patrno, zda žalovaná podala odvolání proti všem výrokům rozsudku pro uznání či pouze proti některému z nich a v jakém rozsahu. Námitkami žalobkyně se odvolací soud v tomto ohledu nezabýval.

Dovolatelka sice nejprve ohlašuje přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; takové ustanovení ovšem občanský soudní řád od 1. 1. 2013 již neobsahuje. Dále spojuje přípustnost dovolání se zněním § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, a podle § 237 o. s. ř. vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. Se zřetelem k obsolentnosti právní úpravy zákona č. 99/1963 Sb., účinné do 31. 12. 2012, k této části dovolání Nejvyšší soud nepřihlížel.

Nejvyšší soud projednal dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II. bod. 2. zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ačkoli dovolatelka spojuje předpoklady přípustnosti dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, se zřetelem k obsahovému vymezení nastolené otázky (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolací soud vyhodnotil, že dovolatelka brojí proti řešení otázky procesního práva (§ 153a odst. 3 o. s. ř.).

Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

V situaci, kdy odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že vyjádření žalované na základě výzvy podle § 114b o. s. ř. obsahuje tvrzení, že žalobkyně před podáním žaloby požadovala na základě stejných skutkových tvrzení nižší částku, než jakou uplatňuje nyní žalobou, spojené s navržením důkazu, který v kopii žalovaná přiložila k vyjádření, vymezuje spornou skutečnost, a to výši dluhu (vyjádření tak obsahuje relevantní skutkové tvrzení představující obranu proti žalobě), tedy že nenastala fikce uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., nemůže jeho rozhodnutí odporovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1703/2005, jímž bylo odmítnuto dovolání, neboť je dovolací soud neshledal zásadně právně významným pro řešení otázky, zda „vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. brání jednak okolnost, že v usnesení, jímž byla žalovaná vyzvána k vyjádření, nebylo výslovně uvedeno, že jde o výzvu podle § 114b o. s. ř. a dále okolnost, že již z podaného odporu žalované proti platebnímu rozkazu je zřejmé, že nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty neuznává.“

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (projednáním odvolání žalované, ačkoliv trpělo vadami, nezohlednění jejích námitek, nedostatečné odůvodnění rozsudku), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí a o všech dosavadních i dalších nákladech řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. listopadu 2017

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru