Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 449/2019Rozsudek NS ze dne 11.12.2020

HeslaDobré mravy
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.449.2019.1
Dotčené předpisy

§ 3 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 449/2019-488

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně P. M., advokátky se sídlem XY, zastoupené Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 434/6, proti žalovanému M. Z., bytem XY, zastoupenému JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, o zaplacení 69.499,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 21 C 68/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2015, č. j. 19 Co 1021/2015-385, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2015, č. j. 19 Co 1021/2015-385, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 19. 1. 2015, č. j. 21 C 68/2013-315, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 3. 2015, č. j. 21 C 68/2013-334, ve výroku II. a ve výroku o nákladech řízení se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2015, č. j. 21 C 68/2013-315, ve spojení s opravným usnesením ze dne 4. 3. 2015, č. j. 21 C 68/2013-334, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 13.890,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu o zaplacení částky 55.609,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že „uplatnění nároku žalobkyní v tomto případě při 100 % vyhovění je v rozporu s dobrými mravy. (…) Proto za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. považuje za přiměřené, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku odpovídající 20 % částek, které ona v jednotlivých sporech v této věci účtuje (…) 20 % nárok na odměnu považuje soud za zcela přiměřenou všem okolnostem sporu.“

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 19 Co 1021/2015-385, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož „ujednání, která mezi účastníky byla, pokud jde o mimosoudní uplatňování nároků žalovaného ohledně výše odměny za poskytování právních služeb, nebyla natolik určitá a jednoznačná, pokud jde o výši dohodnuté odměny či způsobu jejího určení, že je třeba vycházet z toho, že mezi účastníky platná dohoda o výši odměny za zastupování žalovaného v mimosoudních jednáních o jeho nárocích uzavřena nebyla. V takovém případě (…) je nutné náklady právního zastoupení vyčíslit podle této vyhlášky (rozuměj vyhlášky č. 177/1996 Sb.) s tím, že pokud nebyla platně uzavřena dohoda o výši odměny za právní zastoupení, je nutné náklady právního zastoupení vyčíslit podle této vyhlášky o mimosmluvní odměně.“ S odkazem na § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „obč. zák.“) zdůraznil, že jeho smyslem je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům (…) Pokud dospěl soud prvního stupně k závěru, že v tomto konkrétním případě „je návrh žalobkyně co do 80 % v rozporu s dobrými mravy, je podle odvolacího soudu tento závěr správný.“ V tomto smluvním vztahu vystupuje žalobkyně jako profesionál vůči žalovanému, který je právní laik, navíc ve složité životní situaci. Žalobkyně měla povinnost postupovat transparentně, v zájmu svého klienta (žalovaného) a mimo jiné poskytnout mu úplnou a jasnou informaci o ceně právní služby. Žalobkyně si musela být vědoma toho, že v případě absence dohody o odměně lze tuto vyčíslit podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně. Podle odvolacího soudu je významné i to, že tak neučinila ani v době ukončení smluvního vztahu mezi účastníky řízení, přičemž významná je i ta skutečnost, že žalobkyně uplatnila požadavek na zaplacení své odměny až téměř po třech letech od ukončení smluvního vztahu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné pro řešení 17 právních otázek, které podle jejího názoru nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, mimo jiné pro řešení otázky, zda právo na odměnu advokáta podle ustanovení o mimosmluvní odměně může být v rozsahu 80 % v rozporu s dobrými mravy a ve 20 % naopak s nimi v souladu.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4302/2015, dovolání žalobkyně odmítl.

Nálezem ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 299/18, Ústavní soud konstatoval, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4302/2015, bylo porušeno ústavně zaručené právo žalobkyně na soudní ochranu chráněné čl. 36 odst. 1 a 4 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, usnesení Nejvyššího soudu zrušil a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Uzavřel, že se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s dovolací námitkou týkající se toho, že shledaly-li obecné soudy žalobní nárok stěžovatelky rozporným s dobrými mravy, měly ho buď zcela zamítnout, či jej naopak celý přiznat, ale nemohly jej pro rozpor s dobrými mravy nepřiznat v rozsahu 80 %. Již v rozsudku ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, Nejvyšší soud přijal závěr, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze aplikovat tím způsobem, že se žalovaný nárok posoudí jako výkon práva částečně odporující dobrým mravům a žalobci se odepře právo na soudní ochranu na základě vlastní volné úvahy soudu o tom, jaká část jeho nároku (…) je „mravná“. V rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1590/2016, který se týká přímo korektivu dobrých mravů v otázce odměny advokáta, Nejvyšší soud označil jako vadný závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že částečné nepřiznání sjednané odměny odůvodňuje § 3 odst. 1 obč. zák. Výslovně zdůraznil, že s ohledem na konstantní judikaturu není „možné uvažovat o snížení podílové odměny za použití institutu dobrých mravů“. Postup obecných soudů v přezkoumávané věci, kdy zamítly žalobu pro rozpor s dobrými mravy v rozsahu 80 %, tak nebyl souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a za situace, kdy stěžovatelka řádně uplatnila tuto dovolací námitku, bylo povinností Nejvyššího soudu se jí zabývat a řádně ji vypořádat. Není přitom rozhodné, odkazovala-li stěžovatelka (jako dovolatelka) výslovně jen na otázky neřešené, neboť jsou-li otázky vymezeny, je v kompetenci dovolacího soudu je posoudit podle jejich obsahu, ne podle toho, za co je dovolatelka považovala (srov. § 239 o. s. ř.).

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

Nejvyšší soud, vázán právním názorem Ústavního soudu považuje dovolání za přípustné pro řešení otázky hmotného práva, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, konkrétně, zda může být právo advokáta na odměnu účtovanou podle advokátního tarifu podle ustanovení o mimosmluvní odměně v rozporu s dobrými mravy pouze částečně.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odepřel-li odvolací soud (stejně tak jako soud prvního stupně) právní ochranu výkonu práva žalobkyně spojeného s požadavkem na zaplacení odměny žalovaným, neučinil tak v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Smyslem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je zamezit takovému výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 62/1997). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích. Za takovou lze považovat tzv. šikanózní výkon práva.

Dovolací soud ve svých rozhodnutích vychází důsledně z názoru, že šikanou je takový výkon práva, jehož jediným cílem je poškodit či znevýhodnit jiného. Jednání, které je šikanózní, je v rozporu s dobrými mravy, a proto mu lze odepřít ochranu (srov. např. rozsudky ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, a ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1265/2007, a usnesení ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1590/2016, přijal závěr, že dobré mravy jsou institutem, který prolíná více či méně celý právní řád a korekce výkonu subjektivních práv jejich prostřednictvím může být použita (odůvodňují-li to okolnosti dané věci) primárně kdykoli, tedy bez ohledu na další možné zákonem dovolené korektivy, jak to předpokládá například § 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Soulad obsahu právního úkonu – stejně jako soulad výkonu subjektivního práva s dobrými mravy – musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že právní úkon byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000). Dále uzavřel, že s ohledem na konstantní judikaturu dovolacího soudu není možné uvažovat o snížení podílové odměny za použití institutu dobrých mravů.

V rozsudku ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, pak Nejvyšší soud poukázal na to, že na rozdíl od úpravy obchodněprávních vztahů, kde bylo zakotveno moderační právo soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu (srov. § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), v občanskoprávních vztazích moderační právo soudu upraveno není, a tak podle § 3 odst. 1 obč. zák. může být výkon práva pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy.

Závěr odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) není souladný s výše citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, byla-li žaloba zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy v rozsahu 80 % a ve zbytku bylo žalobě vyhověno.

Lze uzavřít, že odvolací soud posoudil otázku hmotného práva, pro niž bylo dovolání přípustné, v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn; se zřetelem k tomuto důvodu se dovolací soud nezabýval ostatními dovolacími námitkami.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 12. 2020

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru