Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4457/2017Usnesení NS ze dne 03.10.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4457.2017.1
Dotčené předpisy
§ 241a odst. 2 o. s. ř.|§ 243c odst. 1 o. s. ř.

přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4457/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou ve věci žalobkyně ERECEIVABLES MANAGEMENT s.r.o. se sídlem Praha 4, Starochodovská 1360/78, identifikační číslo 022 15 055, zastoupené Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem Praha 10, Murmanská 1475/4, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr. Jiřím Slavíčkem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Pankráci 449/11, o 317.525 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 61/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017, č. j. 17 Co 414/2016-228, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. 8. 2016, č. j. 18 C 61/2016-202, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 317.525 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 17 Co 414/2016-228, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které žalobkyně navrhla pro nepřípustnost odmítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Dovolání žalovaného shora uvedený postulát nesplňuje. K otázce přípustnosti dovolání uvádí pouze to, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; že napadené rozhodnutí závisí rovněž na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena a otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, tedy pouze doslovně cituje znění ustanovení § 237 o. s. ř. Žalovaný nastoluje k dovolacímu přezkumu posouzení otázek, „zda pouhé převzetí faktury (podpisem potvrzené převzetí faktury) nahrazuje ve spotřebitelských vztazích písemné ujednání ve smyslu § 632 zákona č. 40/1964 Sb.“, která (jeho slovy) měla být odvolacím soudem řešena rozdílně, a zda jednání právního předchůdce žalobkyně a zástupce žalovaného je za v dovolání popisovaných okolností v souladu s dobrými mravy. Ve vztahu k předestřeným otázkám však nekonkretizuje, který z jím citovaných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. považuje za naplněný. Ze znění ustanovení § 237 o. s. ř. přitom vyplývá, že se jednotlivé předpoklady přípustnosti navzájem vylučují. Pokud se (např.) podle žalovaného odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže být dovolání ve vztahu ke stejné právní otázce založeno na tom, že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Žalovaný ani nespecifikuje, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud při řešení vytyčené otázky odchýlil, a žádná rozhodnutí dovolacího soudu neuvádí ani ve vztahu k dalšímu citovanému případu přípustnosti dovolání. Z dovolání žalovaného (posuzováno podle jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) se přitom nepodává, že by žalovaný vylíčil předpoklady přípustnosti in eventum. Žalovaný v dovolání předloženou právní otázku nepropojil s jedním z hledisek přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř., což nepředstavuje náležité vymezení předpokladu přípustnosti dovolání.

Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tím, že neprovedl navržený důkaz znaleckým posudkem), pak k takovým případným vadám dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).

Bezcenné z hlediska přípustnosti (a důvodnosti) dovolání jsou námitky žalovaného směřující proti správnosti zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud vyšel při právním posouzení věci. Žalovaný přehlíží, že správnost skutkových zjištění ani způsob provádění jednotlivých důkazů nebo výsledek jejich hodnocení promítající se do skutkových zjištění, nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit. Dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud při právním posouzení věci.

Žalovaný sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů však žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. - nevznesl.

Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitost vyžadovanou § 241a odst. 2 o. s. ř. a žalovaný včas (tj. po dobu trvání lhůty k dovolání - srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.) tuto kvalifikovanou vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neodstranil, dovolací soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v tomto případě odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se poznamenat, že náklady, které případně vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání žalovaného, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť uvedené vyjádření nevystihuje důvod, pro který bylo dovolání odmítnuto.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. října 2017

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru