Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4432/2016Usnesení NS ze dne 26.06.2017

HeslaSmlouva o úvěru
Dobré mravy
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4432.2016.1
Dotčené předpisy

§ 265 obch. zák. ve znění do 31.12.2013

§ 3 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2778/17 ze dne 28.11.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4432/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33 (identifikační číslo 453 17 054), proti žalovanému J. D., zastoupenému JUDr. Jaromírem Hetem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Vodní 1972, o 477.949,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 240/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2016, č.j. 47 Co 484/2014-333, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud – mimo jiné – potvrdil rozsudek ze dne 2. 6. 2014, č.j. 11 C 240/2007-250, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 9. 2014, č.j. 11 C 240/2007-281, kterým Okresní soud ve Zlíně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 477.949,44 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

1) K zániku smlouvy o úvěru podle článku I bodu 1/ Obecných podmínek Komerční banky, a.s., pro úvěry občanů.

Podle odvolacího soudu právní vztah ze smlouvy o úvěru, kterou žalovaný (dlužník) uzavřel s žalobkyní 23. 8. 2002, nezanikl splněním rozvazovací podmínky, jíž bylo nezahájení čerpání úvěru nejpozději do 28. 8. 2002. Článek I bod 1/ Obecných podmínek Komerční banky, a.s., pro úvěry občanům, které byly nedílnou součástí úvěrové smlouvy, stanovil, že „dlužník je před každým čerpáním úvěru povinen banku o čerpání požádat a předložit doklady prokazující splnění podmínek pro čerpání nebo účelovost čerpání, a to nejpozději dva pracovní dny před požadovaným termínem čerpání úvěru,“ že „banka je oprávněna požadovat podání žádosti o čerpání úvěru na platném formuláři banky“ a že „nezahájení čerpání úvěru v termínu uvedeném ve smlouvě o úvěru je rozvazovací podmínkou dle § 36 občanského zákoníku,“ jejíž splnění má za následek zánik platnosti i účinnosti smlouvy. Závěr, podle něhož žalovaný tím, že 23. 8. 2002 podepsal příkaz k převedení úvěrových peněžních prostředků nikoliv na svůj bankovní účet, ale na bankovní účet L. B., nebyl úvěr čerpán třetí osobou, která byla pouze „příjemkyní úvěrové částky“ (úvěrovou smlouvu sama neuzavřela a nedala pokyn k převodu peněz na svůj účet), učinil odvolací soud na základě zjištění, že takto byl dlužník s třetí osobou domluven, byl s tímto způsobem čerpáním úvěru srozuměn a věděl, co činí. Za těchto okolností příkaz k převodu plní funkci žádosti dlužníka o čerpání (jednorázového, bezúčelového) úvěru. Oproti tomu žalovaný prosazuje svou verzi skutku, tedy že příkaz podepsal v přesvědčení, že žalobkyně peněžní prostředky převede na jeho účet a že číslo účtu, na který byly úvěrové peníze skutečně převedeny, neznal.

Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového základu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. a dovolací přezkum otázky vtělené do právní argumentace dovolatele nepřichází v úvahu.

2) K porušení zásad poctivého obchodního styku (§ 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“) a výkonu práv a povinností v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“).

Obě shora uvedená ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Ustanovení § 265 obch. zák. předpokládá, že „účastník obchodněprávního vztahu nesmí překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Ujednání, ze kterého mu vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná – soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003). Zásady poctivého obchodního styku představují institut navazující na pojem dobrých mravů, jehož výklad podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96). Dovodil přitom, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007). Oprávnění aplikovat ustanovení 265 obch. zák. a § 3 odst. 1 obč. zák. náleží převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by mohl tyto otázky učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1310/2013).

V projednávaném případě odvolací soud, který převzal skutková zjištění z řízení před soudem prvního stupně, přihlédl ke všem rozhodným okolnostem týkajícím se nejen uzavírání smlouvy o úvěru, ale i předcházejícího jednání stran (tj. i k tomu, že potvrzení o výši příjmu žalovaného obstaral jednatel jeho zaměstnavatele Ladislav Bednařík, že manželka žalovaného nebyla přítomna podpisu smlouvy o úvěru a že zaměstnankyně žalobkyně Ing. Tesařová „akceptovala“ její podpis, který byl zfalšován); závěr, že žalobkyně nepostupovala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, resp. že výkon jejího práva není v rozporu s dobrými mravy, vychází z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu prezentované shora uvedenými rozhodnutími.

3) Námitka žalovaného, že odvolací soud nevzal v úvahu zhoršení jeho smluvního postavení vyplývajícího ze smlouvy o úvěru (§ 55 odst. 1 obč. zák., § 262 odst. 4 obch. zák.), neobstojí; stejně jako v případě ad 1) je totiž založena na jiném, než odvolacím soudem zjištěném skutkovém stavu, a to na tvrzeních, podle nichž žalobkyně (jednáním svých zaměstnanců) zaviněně „znemožnila spoludlužnické postavení manželky žalovaného“, což se promítlo „do majetkového postavení žalovaného.“

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2017

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru