Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4422/2018Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaPoplatky soudní
Poučovací povinnost soudu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.4422.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 9 předpisu č. 549/1991 Sb. ve znění od 30.09.2017

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1825/20


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4422/2018-667

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. K., místem podnikání XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Sobčíkem, advokátem se sídlem Nádražní 166, Ostrava 1, proti žalovaným 1) T. K., 2) L. K., oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Bc. Jaroslavem Luxem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava – Moravská Ostrava, o zaplacení 146 330 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 139 C 164/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2018, č. j. 11 Co 91/2018-648, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2018, č. j. 11 Co 91/2018-648, se mění takto:

Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2018, č. j. 139 C 164/2009-637, se mění tak, že se odvolací řízení nezastavuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 3. 2018, č. j. 11 Co 91/2018-648, potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2018, č. j. 139 C 164/2009-637, kterým bylo zastaveno odvolací řízení v předmětné věci pro nezaplacení soudního poplatku.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost zakládá na argumentaci, že odvolací soud nesprávně věc posoudil po právní stránce, přičemž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Předně namítá, že soud prvního stupně usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku doručil v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 177/2000 pouze jeho právnímu zástupci žalobce, další pochybení spatřuje v nesprávném poučení ohledně následků nezaplacení soudního poplatku dle novely zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe týkající se postupu odvolacího soudu v případě, nebyla-li výzva k zaplacení soudního poplatku doručena účastníkovi řízení, a v případě, byl-li soudní poplatek, byť opožděně, zaplacen. Dále odvolacímu soud vytýká, že při hodnocení situace, kdy k úhradě soudního poplatku ve stanovené lhůtě nedošlo vědomě či nečinností účastníka, ale technickou vadou, postupoval přepjatě formalisticky. Rovněž mu vytkl „nesprávný právní názor“ a rozpor s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03. Navrhl zrušení napadeného usnesení a podal též návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2017, č. j. 139 C 164/2009-618.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Z obsahu spisu se podává, že žalobce podal proti rozsudku ze dne 2. 11. 2017, č. j. 139 C 164/2009-618, dne 15. 12. 2017 odvolání, aniž uhradil soudní poplatek za odvolání, usnesením ze dne 20. 12. 2017 soud prvního stupně žalobce vyzval, aby do patnácti dnů od jeho doručení zaplatil soudní poplatek za odvolání, současně jej poučil, že „nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud požadovaný úkon neprovede a návrh, za nějž je poplatek vybírán, se stane neúčinným, i kdyby byl soudní poplatek později (po uplynutí stanovené lhůty) zaplacen“. Usnesení bylo zástupci žalobce doručeno 3. 1. 2018, soudní poplatek byl uhrazen 25. 1. 2018.

Namítá-li dovolatel, že soud v rozporu s jím citovaným usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 177/2000 nepřihlédl k tomu, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla zaslána pouze jeho právnímu zástupci, přehlíží, že uvedené rozhodnutí bylo překonáno nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 193, ročník 2007), na nějž navázala řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu - např. usnesení ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3182/13, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02. Podle nyní ustálené soudní praxe není usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku třeba doručovat též účastníku do vlastních rukou a není mu upíráno právo na spravedlivý proces a na přístup k soudu, pokud je výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jen jeho právnímu zástupci s procesní plnou mocí. Uvedená námitka proto přípustnost dovolání nezakládá.

Dovolání v dané věci je přípustné pro posouzení otázky dovolatelem předestřené, týkající se postupu odvolacího soudu za účinnosti novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a možnosti zastavit odvolací řízení v době, kdy byl soudní poplatek, byť opožděně zaplacen, k jejímuž vyřešení dovolacím soudem došlo až po podání dovolání v této věci, přičemž tak ale v době podání dovolání šlo o otázku ještě nezodpovězenou.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Především je třeba nejprve uvést, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od níž se dovolací soud v projednávané věci nehodlá odchýlit, je pro určení, zda aplikovat zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění před či po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb., který nabyl účinnosti 30. 9. 2017, rozhodný okamžik zahájení řízení (srov. článek VI. cit. zákona). Řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolací jsou řízení se samostatnou poplatkovou povinností. Z toho plyne, že poplatková povinnost založená odvoláním (§ 4 odst. 1 písm. b/ zákona č. 549/1991 Sb.), které bylo podáno v době účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem č. 549/1991 Sb. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4481/2018, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 693/2019, ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1960/2019, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3550/2018, ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 29 ICdo 158/2018, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018).

Bylo-li proto v projednávané věci odvolací řízení zahájeno 15. 12. 2017, řídí se poplatková povinnost zákonem č. 549/1991 Sb. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen jako „zákon č. 549/1991 Sb., v rozhodném znění“).

Podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., v rozhodném znění, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.

Podle odstavce 3 citovaného ustanovení soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen.

Konečně podle odstavce 7 citovaného ustanovení nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.

V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (§ 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), a soud jej proto musel vyzvat k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě, kterou mu určil (§ 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích), je lhůta zachována, jen je-li předepsaná částka, ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, či na bankovním účtu, nejpozději poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu. Velký senát Nejvyššího soudu poukázal na závěry obsažené např. v usneseních Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18, podle nichž již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Jestliže tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity.

K dovolatelem předestřené otázce je třeba rovněž uvést, že zastavení příslušného řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě určené výzvou soudu v době, kdy již byl (byť opožděně) uhrazen, pokládal Nejvyšší soud za správné například i v usneseních ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3918/2018, ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4200/2018, nebo ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018.

Úprava obsažená v ustanovení § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích, v rozhodném znění, byla do zákona o soudních poplatcích začleněna novelou provedenou s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V důvodové zprávě k vládnímu návrhu tohoto zákona, se uvádí, že rozhodnou by pro zaplacení soudního poplatku měla být napříště dodatečná lhůta určená soudem ve výzvě k zaplacení poplatku. Bez významu by mělo být případné zaplacení poplatku po uplynutí této lhůty, avšak ještě před vydáním usnesení o zastavení řízení. Důvodem pro zrušení usnesení o zastavení řízení by měla být pouze skutečnost, že byl poplatek zaplacen ve lhůtě určené ve výzvě (např. nebyla-li včasně provedená platba ztotožněna s určitým řízením).

Z uvedeného vyplývá, že ani záměr zákonodárce projevený v důvodové zprávě ani judikatura Nejvyššího soudu citovaná výše nepotvrzují interpretaci prosazovanou dovolatelem. I s přihlédnutím k jednoznačně formulované dikci § 9 odst. 1 věty třetí zákona o soudních poplatcích lze tedy uzavřít, že neuhradí-li poplatník soudní poplatek za řízení splatný podáním žaloby ani dodatečně ve lhůtě určené ve výzvě soudu dle § 9 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích, soud zastaví řízení pro neuhrazení soudního poplatku bez zřetele k tomu, že poplatník v mezidobí soudní poplatek již (opožděně) uhradil.

Dovolateli se tudíž prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí.

Dovolání je nicméně i tak důvodné. U přípustného dovolání totiž Nejvyšší soud z úřední povinnosti přihlíží též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž takovou vadou je řízení postiženo.

Ač odvolací soud správně rozpoznal, že soud prvního stupně použil pro výzvu k dodatečné úhradě soudního poplatku za odvolání nesprávný vzor (vzor o. s. ř. č. 64 - usnesení soudu prvního stupně o výzvě, aby účastník zaplatil soudní poplatek, má-li být úkon proveden až po zaplacení soudního poplatku), přehlédl, že důsledkem špatně použitého vzoru je i to, že předmětné usnesení neobsahuje řádné poučení o následcích neuhrazení soudního poplatku (poučení o tom, že soud řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen). Přitom povinnost takové poučení poplatníku poskytnout ve výzvě dle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, v rozhodném znění (nebo ve výzvě dle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, v rozhodném znění) ukládá soudu ustanovení § 9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, v rozhodném znění. Při absenci poučení v dotčeném směru tak výzva nemohla vyvolat následek předjímaný pro účely zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku v ní určené ustanovením § 9 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích, v rozhodném znění, takže na jejím základě nemohl soud prvního stupně zastavit odvolací řízení pro neuhrazení soudního poplatku za odvolání. Lze tedy shrnout, že na základě výzvy soudu k dodatečné úhradě soudního poplatku splatného podáním odvolání dle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, v rozhodném znění, která neobsahuje poučení, že soud řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (§ 9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, v rozhodném znění), nelze odvolací zastavit řízení; k úhradě soudního poplatku uskutečněné po marném uplynutí lhůty stanovené takovou výzvou, avšak ještě předtím, než se poplatníku dostane řádného poučení o následcích zmeškání lhůty, je soud povinen přihlédnout. Do 25. 1. 2018, kdy uhradil soudní poplatek za odvolání, se žalobci nedostalo řádného poučení dle § 9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, takže důvod zastavit odvolací řízení pro neuhrazení soudního poplatku dán nebyl (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 29 ICdo 156/2018).

Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř. napadené rozhodnutí změnil.

Pro úplnost lze dodat, že v souvislosti s námitkou, jíž odvolacímu soudu vytýká rozpor jeho právního názoru s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03, žalobce nevymezil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž by záviselo napadené rozhodnutí.

Návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 2017, č. j. 139 C 164/2009-618, dovolací soud nemohl nevyhovět již proto, že dovoláním nebyl (a nemohl být) napaden rozsudek soudu prvního stupně, ale usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení. Podle § 243 písm. a) o. s. ř. přitom může dovolací soud odložit pouze vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru