Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4412/2011Rozsudek NS ze dne 27.02.2013

HeslaDobré mravy
Smluvní pokuta
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.4412.2011.1
Dotčené předpisy

§ 3 odst. 1 obč. zák.

§ 544 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4412/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně CF FLOP s. r. o. se sídlem Brno-Sever, Lesná, Nejedlého 383/11, identifikační číslo: 646 08 565, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Masná 1493/8, proti žalované L. K., zastoupené JUDr. Marcelou Urbanovou, advokátkou se sídlem Opava, Nákladní 895/41, o zaplacení 792.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 49/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2011, č. j. 11 Co 141/2011-120, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2011, č. j. 11 Co 141/2011-120, ve výroku I., jímž byl ve výrocích II. a III. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 20. října 2010, č. j. 17 C 49/2009-68, a ve výroku III. o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 20. října 2010, č. j. 17 C 49/2009-68, ve výroku II. zamítajícím žalobu o zaplacení částky 792.800,- Kč s příslušenstvím a v nákladovém výroku III., se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 20. října 2010, č. j. 17 C 49/2009-68, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 88.200,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), žalobu o zaplacení 792.800,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. května 2011, č. j. 11 Co 141/2011-120, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.), odvolací řízení „ve vztahu k odstavci I. výroku“ zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 9. 2. 1994 T. V. (pronajímatelka) uzavřela s žalovanou (nájemkyní) smlouvu o nájmu domu v O., N. O. Nájemné za užívání nemovitosti bylo sjednáno ve výši 250.000,- Kč ročně. Pro případ pozdní úhrady nájemného se žalovaná zavázala zaplatit pronajímatelce smluvní pokutu ve výši 100,- Kč za každý den prodlení (čl. II smlouvy). V dodatku č. 1 připojeném ke smlouvě se smluvní strany dohodly na změně smlouvy v čl. II tak, že nezaplatí-li žalovaná nájemné, je povinna zaplatit pronajímatelce smluvní pokutu ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení. V listině označené jako dlužní úpis žalovaná potvrdila, že ke dni 30. 4. 1997 dluží T. V. ze smlouvy o nájmu nemovitosti ze dne 9. 2. 1994 částku 445.000,- Kč (dluh včetně smluvní pokuty), a zároveň se zavázala tento dluh dne 30. 6. 1997 zaplatit. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 10. 1998 postoupila T. V. žalobkyni pohledávku ve výši 445.000,- Kč vůči žalované, jakož i další pohledávky (s příslušenstvím a smluvními pokutami) z titulu neplnění smlouvy o nájmu nemovitosti z 9. 2. 1994, včetně těch, které vzniknou i v budoucnu. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2000, č. j. 22 C 210/99-97, který nabyl právní moci dne 17. 2. 2001, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 429.500,- Kč s příslušenstvím představující dluh na nájemném vyplývající z uznávacího prohlášení ze dne 28. 4. 1997 (žalobu v rozsahu 15.500,- Kč s příslušenstvím představující smluvní pokutu vzala žalobkyně zpět). Žalovaná dluh na nájemném neuhradila. Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k právnímu závěru, že ujednání v dodatku č. 1 o smluvní pokutě ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení odporuje dobrým mravům a je tudíž neplatným právním úkonem podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Konstatoval, že smluvní pokuta 1.000,- Kč denně zajišťující závazek žalované ve výši 250.000,- Kč ročně sice představuje 0,4 % ročního nájemného za jeden den prodlení, ovšem ročně činí 146 % zajištěného závazku. Za této situace, kdy smluvní pokuta přemrštěně převyšuje výši možné škody vzniklé žalobkyni porušením zajištěné povinnosti a kdy neplacení nájemného již bylo sankcionováno úrokem z prodlení pravomocně přiznaným soudním rozhodnutím, jeví se sjednaná sazba smluvní pokuty vůči zajištěnému závazku nepřiměřeně vysoká. Protože ujednání obsažené v dodatku ke smlouvě o nájmu nemovitosti je oddělitelné od zbylého textu této smlouvy, jde pouze o částečnou neplatnost (§ 41 obč. zák.). Ujednání v čl. II. smlouvy o smluvní pokutě ve výši 100,- Kč za každý den prodlení se zaplacením nájemného posoudil odvolací soud jako platný právní úkon a žalobu v rozsahu 88.200,- Kč s příslušenstvím (smluvní pokuta 100,- Kč denně za dobu od 1. 10. 2006 do 28. 2. 2009) shledal opodstatněnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že smluvní pokuta ve výši 1.000,- Kč denně z dlužného nájemného je v rozporu s dobrými mravy. S odkazem na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž cituje, prosazuje, že odvolací soud pochybil, usuzoval-li na nepřiměřenost smluvní pokuty z její celkové výše, jež je zapříčiněna dlouhodobým prodlením žalované se splněním zajišťované povinnosti. Namítá, že se soudy nepřípustně dopustily moderace smluvní pokuty ve smyslu § 301 obchodního zákoníku, pokud dovodily, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1.000,- Kč denně je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, a současně shledaly platným původní ujednání o smluvní pokutě ve výše 100,- Kč a přiznaly jí smluvní pokutu jen ve výši 88.200,- Kč. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012, dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2013 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.); Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) se proto zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.); ten je dán tím, že otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska rozporu její výše s dobrými mravy odvolací soud nevyřešil v souladu s tím, co vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v § 544 až 588 obč. zák. Jejich smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše jsou zásadně věcí vzájemné dohody stran, což však neznamená, že by v každém jednotlivém případě mohla být sjednána v neomezené výši.

Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 8, ročník 1997, pod č. 62, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). K otázce přiměřenosti smluvní pokuty se Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2000, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, či ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008). V nich dovodil, že pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., nestanoví zákon, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Jde-li o smluvní pokutu, zákon výslovně neupravuje omezení při jednání stran o její výši; byla-li však sjednána smluvní pokuta nepřiměřená, je namístě vyhodnotit takové ujednání jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Přiměřenost smluvní pokuty má být zvažována zejména s ohledem na její účel, okolnosti, za nichž byla sjednána, charakter, příp. hodnotu zajištěného závazku, vzájemný poměr hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty, apod. Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je sice výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek, avšak na nepřiměřenost nelze usuzovat z celkové výše smluvní pokuty, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je totiž nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.

Odvolací soud v intencích tohoto výkladu nerozhodl. Na nepřiměřenost smluvní pokuty usoudil - stejně jako soud prvního stupně - především z její celkové výše; tomu nasvědčuje skutečnost, že při své úvaze vyšel z procentuálního vyjádření poměru výše smluvní pokuty za roční prodlení vůči zajištěnému závazku ze smlouvy o nájmu. Uzavřel, že dosahuje-li smluvní pokuta ročně 146 % dlužné částky 250.000,- Kč (tj. o 115.000,- Kč převyšuje částku ročního nájemného), je nepřiměřeně vysoká. Zohlednil sice, že prodlení s úhradou nájemného bylo sankcionováno přiznaným úrokem z prodlení, zároveň však zcela pominul okolnosti, za nichž byla smluvní pokuta sjednána. Pronajímatelka přenechala žalované k užívání celý dům, aniž byly sjednány pravidelné měsíční platby nájemného. Smluvní pokuta tak měla nepochybně motivovat žalovanou k včasné úhradě nájemného sjednaného za delší časové období. Denní sazbu smluvní pokuty korektivem dobrých mravů nepoměřoval, resp. nezabýval se otázkou, zda smluvní pokuta ve výši 0,4 % denně z neuhrazeného dluhu je přiměřená zajišťované povinnosti žalované. Zcela bez povšimnutí ponechal, že žalovaná z dlužného nájemného nic nezaplatila, i když jí byla platební povinnost uložena pravomocným soudním rozhodnutím; přitom dluh mohl být hrazen i postupně a mohl tak být snižován základ, z něhož byla smluvní pokuta vypočítávána. Za této situace argument odvolacího soudu (převzatý od soudu prvního stupně), že žalovaná již byla postižena za prodlení sankčními úroky, nemůže sám o sobě vést k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty ve výši 1.000,- Kč denně a převážit nad dalšími rozhodnými - výše uvedenými - okolnostmi.

Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,4% z dlužné částky za každý den prodlení je s ohledem ke všem okolnostem případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě není proto pro rozpor s dobrými mravy neplatné podle § 39 obč. zák. Ostatně dovolací soud již v řadě svých rozhodnutích dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze považovat za přiměřenou, a proto i v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 675, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněné v Souboru pod č. C 2801, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2000). Žalovaná se nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohla zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost zaplatit nájemné splnila v co nejkratší době.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu ve věci samé zrušil (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud ve stejném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. února 2013

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru