Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4344/2018Rozsudek NS ze dne 26.11.2020

HeslaPrávní jednání (o. z.)
Doručování
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.4344.2018.1
Dotčené předpisy

§ 570 odst. 1 o. z.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4344/2018-243

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně A. H., se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupené JUDr. Radimem Charvátem, Ph.D., LL.M, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 1965/13a, proti žalované A. S., bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4, o zaplacení 995,- Kč a 99 500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 300/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 44 Co 787/2017-202, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 10. 2018, č. j. 44 Co 787/2017-235, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.582,40 Kč k rukám Mgr. Bc. Ivo Nejezchleba, advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 29 C 300/2016-160, zamítl žalobu o zaplacení částek 995,- Kč a 99.500,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že účastnice řízení dne 2. 12. 2014 uzavřely smlouvu, jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje spoluvlastnického podílu žalované v rozsahu ideální 1661/10000 k pozemku parc. č. XY o výměře 218 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba budovy č. p. XY v obci XY, k. ú. XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, na LV č. XY (dále též „nemovitosti“ nebo „předmětné nemovitosti“); žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni odměnu za její činnost. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 1. 3. 2015 (ve smlouvě zjevně chybně uvedeno datum trvání smlouvy do „1. 3. 2014“) s tím, že v případě, že ze strany kteréhokoli z účastníků smlouvy nedojde nejméně pět dnů před skončením její platnosti k doručení písemného oznámení, že již nemá zájem na dalším prodloužení smlouvy, platnost smlouvy se automaticky prodlužuje vždy o další dva kalendářní měsíce (čl. VI. smlouvy). Bylo prokázáno, že žalovaná dne 19. 2. 2015 podala na poštu k přepravě zásilku obsahující její oznámení, že již nemá zájem na dalším pokračování zprostředkovatelské smlouvy. Tato zásilka byla zaslána na adresu, která byla účastnicemi sjednána ve smlouvě, tj. na adresu „XY“ a zde bylo zanecháno i oznámení o uložení zásilky; téhož dne byla zásilka uložena na poště. Na uvedené adrese v předmětném období sídlila realitní kancelář žalobkyně a byla zde jako recepční zaměstnána M. M., která od pondělí do pátku v čase od 8 do 16 hodin byla k dispozici klientům realitní kanceláře a přijímala telefonní hovory či přebírala pro žalobkyni poštu. Při nepřítomnosti žalobkyně byla pověřena jejím zastupováním, organizovala schůzky či prohlídky. Měla-li žalobkyně takto zajištěnu činnost své realitní kanceláře, bylo – objektivně vzato – v jejích možnostech seznámit se s obsahem zásilky obsahující oznámení žalované. Dne 20. 2. 2015 byla žalobkyně dopoledne v XY, jež má sídlo na jiné adrese, než její realitní kancelář, a odpoledne odcestovala s dětmi do XY, kde pobývala až do 27. 2. 2015. Žalobkyně měla přesto objektivní možnost se seznámit s obsahem zásilky zaslané žalovanou, neboť její realitní kancelář na XY byla denně v provozu, a byla v ní zaměstnankyně oprávněná přebírat poštovní zásilky.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 44 Co 787/2017-202, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Překážku, která bránila žalobkyni seznámit se s obsahem zásilky žalované, posoudil jako subjektivní a nikoliv objektivní, jelikož nepřítomnost žalobkyně v místě doručování zásilky nebyla dána objektivními okolnostmi, nýbrž okolnostmi, které závisely na jejím uvážení. Nic jí totiž nebránilo v tom, aby si na základě oznámení o uložení zásilky na poště tuto vyzvedla a seznámila se s jejím obsahem. Účinky hmotněprávního jednání žalované tak nastaly dne 20. 2. 2015, v důsledku čehož zprostředkovatelská smlouva zanikla k 1. 3. 2015, neboť nedošlo k jejímu prodloužení podle čl. VI. bodu 1. smlouvy. Proto jsou vyloučeny žalobou uplatněné nároky žalobkyně vůči žalované. K výhradě žalobkyně, že soudy neposoudily její požadavek podle § 2454 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jako právo na zaplacení provize odvolací soud uvedl, že skutková tvrzení obsažená v žalobě neumožňovala posoudit žalovaný nárok podle tohoto ustanovení. Žalobkyně netvrdila, že v souvislosti s její činností byla uzavřena smlouva s nabyvatelem O. a že jí tak vzniklo právo na provizi podle čl. II. odst. 6 zprostředkovatelské smlouvy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále na řešení právní otázky, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2622/2006, prosazuje názor, že odjezd na dlouhodobě plánovanou dovolenou na horách v termínu jarních prázdnin svých dětí dne 20. 2. 2015 představuje objektivní důvod, který jí až do svého odpadnutí bránil seznámit se s obsahem doručovaného oznámení žalované. Jestliže ustálená rozhodovací praxe považuje za objektivní překážky vylučující možnost nepřítomného adresáta seznámit se s obsahem jemu adresovaného projevu vůle pro pobyt v nemocnici (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011), v zahraničí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2837/2017) či pro pobyt v zaměstnání v průběhu otevíracích hodin pošty, kde byla zásilka uložena, s návratem domů až po ukončení otevíracích hodin pošty (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2474/13), má dovolatelka zato, že objektivní překážkou jí znemožňující se seznámit s obsahem zásilky, obsahující právní jednání žalované, jímž oznamuje, že již nemá zájem na dalším prodloužení zprostředkovatelské smlouvy ze dne 2. 12. 2014, byla její nepřítomnost na doručující adrese kvůli odjezdu na dovolenou. Zdůrazňuje, že dne 20. 2. 2015 vykonávala pracovní činnost pro svého zaměstnavatele – XY. - v době od 8.00 do 12.00 hod. (s hodinovou přestávkou na oběd) v provozovně na ulici XY a po obědě odjela na dovolenou. Odvolacímu soudu zároveň vytýká, že na zjištěný skutkový stav neaplikoval příslušnou právní normu, neboť se nevypořádal s jiným možným právním posouzením, tj. s případným vznikem práva žalobkyně na provizi podle § 2454 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). V této části vidí rozhodnutí odvolacího soudu jako rozporné s bodem 30. nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, v němž se Ústavní soud zabýval otázkou totožnosti skutku.

Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla výslovně vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu – tj. zda odjezd na dovolenou v den doručování zásilky obsahující právní jednání, je objektivním důvodem vylučujícím možnost seznámit se s obsahem zásilky, a dovolání je tudíž přípustné podle § 237 o. s. ř.

Dovolání není důvodné.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozhodovací praxe je jednotná v názoru, že jednostranný písemný projev vůle je účinný vůči adresátovi okamžikem (dnem), kdy se ocitne v jeho dispoziční sféře a adresát má možnost se s jeho obsahem seznámit; není přitom rozhodující, že o obsahu právního úkonu (jednání) adresát v tento den dosud neví (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, jehož závěry se uplatní i v režimu zákona č. 89/2012 Sb.).

V posuzované věci bylo prokázáno, že zásilka podaná žalovanou na poště k přepravě dne 19. 2. 2015 byla zaslána na účastnicemi řízení dohodnutou doručovací adresu, kde byla v pracovních dnech v době od 8 do 16 hodin přítomna pracovnice žalobkyně oprávněná přebírat pro ni poštu. Přestože dne 20. 2. 2015 žalobkyně pobývala v době od 8.00 do 12.00 hodin v XY., jehož je statutárním orgánem - ředitelkou - v provozovně na ulici XY a „po obědě“ odjela na dovolenou do XY, měla (objektivně) možnost seznámit se s obsahem zásilky žalované ze dne 19. 2. 2015, neboť se v místě, kde docházelo k doručování, zdržovala, byť tam nebyla fyzicky přítomna; možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním jednáním právní teorie i soudní praxe rozumí možnost představovanou nejen samotným převzetím písemného právního jednání adresátem, ale i případy, kdy dojde ke vhození oznámení o uložení takové zásilky, s čímž je spojen závěr, že adresát právního jednání nabyl objektivní příležitost seznámit se seznámit s jeho obsahem.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že zjištěný skutkový stav nepoměřoval taktéž ustanovením § 2454 o. z., tj. jako právo žalobkyně na zaplacení provize, nutno uvést, že právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, pod označením SJ 178/2002 a v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 13, pod C 962). Zároveň platí zásada, že zamítá-li soud žalobu, pak se v jeho zamítavém rozhodnutí skrývá závěr, že nároku žalobcem uplatněnému na základě vylíčených skutkových okolností nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec, a nikoli jen podle účastníkem uvažovaného právního předpisu (k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 830, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2001, pod pořadovým č. 51).

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se při rozhodování odchýlil od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, neboť nepodřadil jí uplatněný nárok pod hmotněprávní ustanovení o právu na provizi.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že:

- právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je věcí soudu. Není obligatorní náležitostí žaloby (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady iura novit curia) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněného pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2028/2016).

- o totožnou věc jde tehdy, vyplývá-li tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Odtud plyne, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. za mnohá rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 317/2012, či ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2730/2016, a v nich citovanou judikaturu).

V projednávané věci – s ohledem na vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě – nepřichází kvalifikace žalobou uplatněného nároku jako práva na zaplacení smluvní odměny zjevně v úvahu. Dovolatelka v žalobě tvrdila existenci všech základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a sice:

1) vznik škody (v podobě ušlého zisku ve výši 99.500,- Kč),

2) porušení povinnosti žalované vedoucí k tomu, že nedošlo k naplnění účelu smlouvy, čímž žalobkyni nevzniklo právo na provizi,

3) příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalovanou a vznikem škody.

Již v rozsudku ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, Nejvyšší soud vyložil, že nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty než nárok na smluvní plnění (…); vychází z jiného skutkového děje – tvrzení porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody, příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti.

Promítnuto do poměrů nyní souzené věci uvedené znamená, že žalobkyně v žalobě netvrdila, že jí vzniklo právo na smluvenou odměnu (provizi), nýbrž vylíčila svůj žalobní požadavek jako nárok založený porušením povinnosti žalované, vznikem škody ve výši ušlého zisku, s tím, že mezi porušením smluvní povinnosti žalovanou a vznikem škody je vztah příčiny a následku.

Odvolací soud se tak neodchýlil od shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže žalobní požadavek žalobkyně nepoměřoval ustanovením § 2454 o. z., neboť vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě takový postup neumožňovalo.

Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné [§ 243d písm. a) o. s. ř.] a dovolání žalobkyně zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení.

Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 5.140,- Kč (součet tarifních hodnot spojených věcí, tj. požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 995,- Kč a na zaplacení náhrady škody ve výši 99.500,- Kč). Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 1.142,40 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 26. 11. 2020

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru