Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4238/2008Rozsudek NS ze dne 23.09.2010

HeslaSmlouva zprostředkovatelská
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4238.2008.1
Dotčené předpisy

§ 774 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4238/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně L. M., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalovanému K. Š., podnikajícímu pod obchodním názvem K. Š. – I. o zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Brně pod sp. zn. 6 C 131/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2008, č. j. 16 Co 160/2007-96, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2008, č. j. 16 Co 160/2007-96, se zrušuje ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 30. října 2006, č. j. 6 C 131/2005-77, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 50.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 29. 9. 2004 do zaplacení, jakož i ve výroku o nákladech řízení; v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaný na její úkor získal tím, že si ponechal zprostředkovatelskou odměnu zaplacenou zálohově, přestože mu na její zaplacení nevznikl nárok.

Okresní soud Brno – venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. října 2006, č. j. 6 C 131/2005-77, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 29. 9. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba „co do zaplacení částky 50.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 29. 9. 2004 do zaplacení“ zamítá; jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva, jíž se žalovaný zavázal zprostředkovat pro ni nákup pozemků č. 2030 a č. 2009 v katastrálním území V. B. vhodných pro její záměr výstavby dvou rodinných domků, byla žalovaným zčásti splněna, a proto mu náleží polovina sjednané odměny za zprostředkování. Je přesvědčena, že žalovaný svůj závazek ze smlouvy ani zčásti nesplnil. Jeho úkolem, za který mu podle dohody náležela odměna, bylo zprostředkovat koupi dvou navzájem „propojených“ pozemků; pozemek č. 2009 totiž tvořil jedinou přístupovou cestu k pozemku č. 2030, takže bez něho byl tento pozemek nevyužitelný. Jak žalovanému, tak prodávajícímu PeaDr. U. byla známa její vůle koupit výhradně oba pozemky, což se promítlo do znění kupní smlouvy umožňující ji od smlouvy odstoupit v případě, že prodávající nebude plnit i podle smlouvy o budoucí kupní smlouvě týkající se pozemku č. 2009. Všichni také věděli, že nemá zájem pozemky využít jako zahradu. Oba pozemky – přestože jsou v katastru zapsány jako zahrady - byly nabízeny jako vhodné pro výstavbu. Žalovaný při zprostředkování koupě o jejím záměru postavit na pozemcích dva rodinné domky věděl. Jestliže přičiněním žalovaného došlo ke koupi jen jednoho z jím nabízených pozemků, nemohl mu vzniknout nárok na odměnu za zprostředkování koupě, neboť ta měla být podle ujednání vyplacena teprve poté, co bude její vlastnické právo k oběma pozemkům zapsáno do katastru nemovitostí. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl jako nedůvodné. Namítá, že v dovolání jsou pouze opakovány argumenty, které žalobkyně uváděla již v průběhu předchozího soudního řízení. Žalobkyně totiž nebere do úvahy skutečnost, že nemůže nést odpovědnost za ujednání obsažená v kupní smlouvě týkající se pozemků, jejichž koupi zprostředkoval, a za úplnou realizaci kupní smlouvy, na jejíž formulaci se nepodílel. Nemůže tudíž ani odpovídat za to, že od kupní smlouvy odstoupila. Připomíná, že žalobkyně věděla, jak jsou nabízené pozemky zapsány v katastru nemovitostí, a zdůrazňuje, že v dané lokalitě zprostředkoval prodej dalších pozemků, aniž by se podílel na vyřízení stavebního povolení, které nakonec bylo vydáno.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínky zastoupení dovolatele advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst 1. písm. a/ o. s. ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ab/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Již v rozsudku ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod C 61, Nejvyšší soud vyslovil názor, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků, svědků a předloženými listinnými důkazy, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. V opačném případě trpí řízení vadou podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (resp. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v současném znění), tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shora uvedený postup však odvolací soud v této věci nedodržel.

V posuzované věci vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaný zprostředkovával pro PeaDr. A. U. prodej pozemků č. kat. 2030 a 2009 v katastrálním území V. B.; tyto pozemky přitom nabízel jako vhodné pro výstavbu. I když se nejednalo o pozemky stavební, s ohledem na znalost teritoria a své dosavadní zkušenosti usuzoval, že nebude problém na pozemcích stavět. S žalobkyní se ústně dohodl, že jí zprostředkuje koupi těchto pozemků, neboť znal její záměr postavit zde dva rodinné domky, a žalobkyně se zavázala zaplatit mu za to odměnu ve výši 100.000,- Kč poté, kdy bude její vlastnické právo k pozemkům vloženo do katastru nemovitostí. Částku 100.000,- Kč složila žalobkyně žalovanému zálohově při uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem byl převod pozemku kat. č. 2030; tato kupní smlouva obsahovala rovněž předkupní smlouvu na pozemek kat. č. 2009, který tvořil jedinou přístupovou cestu k pozemku kat. č. 2030. Protože prodávající nedodržel povinnost, k níž se zavázal v předkupní smlouvě, využila žalobkyně smluvního práva odstoupit od kupní smlouvy. Na částečném plnění totiž neměla zájem s ohledem na situování pozemků. Po odstoupení od smlouvy požádala žalovaného o vrácení zálohy s odůvodněním, že nesplnil závazek zprostředkovat jí nákup obou pozemků. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně posoudil právní vztah účastníků jako vztah ze zprostředkovatelské smlouvy (§ 774 obč. zák.). Dovodil, že podle této smlouvy nevzniklo žalovanému právo na odměnu za zprostředkování, neboť zaplacení odměny bylo smluvně vázáno na dovršení koupě obou pozemků, resp. na zápis vlastnického práva žalobkyně k oběma pozemkům do katastru nemovitostí. Naproti tomu odvolací soud - aniž zopakoval důkazy - uzavřel, že obsahem smlouvy, kterou účastníci uzavřeli v ústní formě, bylo zprostředkování koupě pozemků parc. č. 2030 a 2009 v k. ú. V. B.; další obsah ujednání mezi účastníky se v řízení nepodařilo zjistit. Protože kupní smlouvu ohledně pozemku č. 2030 žalobkyně s prodávajícím dr. U. přičiněním žalovaného uzavřela, náleží žalovanému ve smyslu „zákonné úpravy zprostředkovatelské smlouvy“ část odměny, a to ve výši poloviny sjednané částky.

K závěru, že zaplacení odměny za zprostředkování bylo účastníky sjednáno pouze pro případ, že vlastnické právo žalobkyně k oběma pozemkům, jejichž koupi pro ni žalovaný zprostředkovával, bude zapsáno do katastru nemovitostí, dospěl soud prvního stupně - jak je v odůvodnění jeho rozsudku podrobně rozvedeno - především vyhodnocením výpovědi žalobkyně. Uvěřil její verzi skutku, neboť byla podpořena listinným důkazem (dopisem zástupce žalovaného ze dne 12. 10. 2004, jehož obsahu se podává, kdy měl vzniknout nárok na zprostředkovatelskou odměnu) a korespondovala s počínáním samotného žalovaného, který zálohově zaplacenou částku 100.000,- Kč nevyúčtoval, protože čekal, až bude žalobkyně zapsána do katastru nemovitostí rovněž jako vlastnice pozemku kat. č. 2009. To, že výpověď žalobkyně byla soudem prvního stupně vyhodnocena jako věrohodná, je logické, neboť údaje, které z ní vyplývaly, se - na rozdíl od údajů, které uváděl ve své výpovědi žalovaný - nerozcházely s údaji obsaženými ve výpovědích svědků S. Š., F. Č. a Ing. P. K. Odvolací soud, který oproti tomu dovodil, že nárok na odměnu je v posuzovaném případě namístě posoudit „z pohledu zákonné úpravy zprostředkovatelské smlouvy“, založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu věci. Aniž opakoval účastnické výpovědi, popř. výpovědi svědků, o něž opřel své skutkové závěry soud prvního stupně, dospěl k závěru, že obsahem smlouvy, kterou účastníci uzavřeli, bylo pouze to, že žalovaný zprostředkuje žalobkyni koupi dvou pozemků a že „další ujednání mezi účastníky se v řízení nepodařilo jednoznačně objasnit“. Postupoval tak v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno (při hodnocení důkazů účastnickými a svědeckými výpověďmi totiž spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání) a zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. K této vadě je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen vždy přihlédnout.

Dovolacímu soudu proto nezbylo než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení mu věc vrátit v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího ( 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. září 2010

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru