Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4230/2018Usnesení NS ze dne 25.06.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.4230.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4230/2018-326

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. H., bytem XY, zastoupeného Mgr. Václavem Linhartem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovanému M. P., bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Svobodova 137/7, o 176 836 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 EC 103/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, č. j. 15 Co 448/2017-291, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2017, č. j. 13 EC 103/2012-229, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 176.836,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat uzavření smlouvy, podle které se zavázal investovat finanční prostředky v určité výši do nemovitosti č. p. XY ve XY, v níž chtěl žalovaný provozovat penzion a restauraci; žalovaný se zavázal peníze žalobci vrátit. Tuto smlouvu vyhodnotil soud prvního stupně jako nepojmenovanou smlouvu podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Tvrzenou smlouvu o půjčce částky 250.000,- Kč uzavřenou dne 18. 6. 2010 posoudil z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. jako neplatnou. Skutkový stav nebylo možno podřadit pod nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák., neboť žalobce neprokázal, že do nemovitosti investoval bez právního důvodu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2018, č. j. 15 Co 448/2017-291, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 176.836,- Kč s blíže určeným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud respektuje zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005, uzavřel, že smlouva o půjčce ze dne 18. 6. 2010 „je sice po formulační stránce zvláštní,“ její smysl je však zřejmý a je na ni třeba hledět jako na platný právní úkon, kterým se žalovaný zavázal žalobci ve lhůtě do 30. 9. 2010 vrátit částku 250.000,- Kč, kterou mu poskytl formou investic do penziónu XY; tyto investice byly transformovány podpisem smlouvy v půjčku podle § 657 a násl. obč. zák. Závěrem o platnosti smlouvy o půjčce se podle přesvědčení odvolacího soudu přesunulo důkazní břemeno z žalobce na žalovaného ohledně tvrzení, že mu žalobce sporné finanční prostředky neposkytl, popř., že mu je žalovaný vrátil. V té souvislosti žalovaný pouze tvrdil, že mu žalobce požadované plnění neposkytl, přičemž toto tvrzení se mu v řízení nepodařilo prokázat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (dále též „dovolatel“), které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť jeho rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při řešení otázky rozložení důkazního břemene, tj. otázky procesního práva, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované např. jeho rozsudkem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, z jehož závěrů dovozuje, že k přesunu důkazního břemene dochází jen v případě, kdy se jedná o uznání závazku, u kterého platí domněnka připouštějící důkaz opaku. Jde-li naopak o smlouvu o půjčce podle § 657 obč. zák., k takovému přenesení důkazního břemene nedochází; je zásadně na věřiteli (žalobci), aby unesl důkazní břemeno „nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal mu je). Přitom peníze lze dlužníku půjčit nejen v hotovosti, nýbrž i formou bezhotovostního platebního styku.“ S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 964/2012, dovolatel odvolacímu soudu vytýká způsob, jakým hodnotil důkazy a to, že některé navržené důkazy neprovedl. Současně mu vytýká, že se nevypořádal s jeho odvolacími argumenty, nepoučil jej podle § 118a o. s. ř. a porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Dovolatel má se zřetelem k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2782/2010, za to, že při posuzování smlouvy o půjčce ze dne 18. 6. 2010 odvolací soud chybně zjistil její obsah, neboť nelze seznat, které investice žalobce byly přetransformovány v půjčku. S tímto odůvodněním navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu nebo aby jej změnil tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 5. 2017, č. j. 13 EC 103/2012-229, potvrzuje.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Ve vztahu k řešení otázky procesního práva (rozložení důkazního břemene v žalobách o vrácení půjčky) je nezbytné připomenout, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch.

Soudní praxe je ustálena v tom, že ve sporu o zaplacení dluhu z půjčky (§ 657 obč. zák.) tíží věřitele (zde žalobce) povinnost tvrdit, že s dlužníkem (žalovaným) uzavřel smlouvu, na jejímž základě mu poskytl – tj. některým z judikaturou aprobovaným způsobem předal – peněžní prostředky, které dlužník řádně a včas nevrátil [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Z takto vymezeného břemene tvrzení vyplývá pro věřitele povinnost důkazní, tj. povinnost označit důkazy k prokázání toho, že smlouva byla uzavřena a že ve shodě s projevenou vůlí stran předal dlužníku peněžní prostředky [§ 101 odst. 1 písm. b), § 120 odst. 1 o. s. ř.]. Budou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl věřitel břemeno tvrzení i břemeno důkazní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, a ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010). Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu (např. splněním), popřípadě skutečnosti, v jejímž důsledku dluh z půjčky nevznikl (např. proto, že vůle smluvních stran směřovala k jinému právnímu úkonu a podobně), leží na dlužníkovi, neboť z jejich existence vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, a ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010).

Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku rozložení důkazního břemene v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže po žalovaném požadoval, aby přednesl tvrzení a k němu označil důkazy, že smlouva o půjčce nevznikla; pro řešení otázky rozložení důkazního břemene tak dovolání není přípustné.

Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000 (dále jen „Sbírka“), Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.

Výhrady dovolatele vůči interpretaci obsahu smlouvy primárně nesměřují vůči právnímu posouzení věci, nýbrž zpochybňují skutkové zjištění, k němuž na základě hodnocení důkazů dospěl odvolací soud; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.

Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že neprovedl jím navržené důkazy, že se nevypořádal s jeho odvolacími argumenty, že jej nepoučil podle § 118a o. s. ř. a porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž namítá vady řízení, k nimž – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 6. 2020

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru