Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4195/2018Usnesení NS ze dne 22.01.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.4195.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4195/2018-384

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Ekonomické stavby s.r.o., se sídlem Chotíkov 479, identifikační číslo osoby 25224476, zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem Plzeň, sady 5. května 296/36, proti žalovaným 1) P. K.,a 2) P. K., oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou, se sídlem Praha, Jungmannova 23/11, o zaplacení 199 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 709 C 10/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, č. j. 19 Co 298/2017-361, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2017, č. j. 709 C 10/2014-285, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně vůči žalovaným domáhala zaplacení 199 800 Kč s 8,05 % úrokem ročně od 29. 11. 2014 do zaplacení rukou společnou a nerozdílnou, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2018, č. j. 19 Co 298/2017-361, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení účastníků, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a státu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání nemůže být založena tvrzeným rozporem závěru odvolacího soudu ohledně účinků koncentrace řízení s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2013. Z citovaného rozhodnutí (mimo jiné) vyplývá, že účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení. První jednání lze pokládat ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v ustanoveních § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř. Odvolací soud v souladu s uvedenými závěry v projednávané věci vyšel ze zjištění (jež dovoláním nebyla zpochybněna), že účastníci nebyli soudem prvního stupně o koncentraci poučeni před skončením toho kterého jednání, kdy měla koncentrace nastat, a zároveň při žádném z proběhlých jednání (dne 1. 7. 2015, dne 9. 9. 2015 a dne 15. 6. 2016) nebyly soudem prvního stupně provedeny úkony uvedené v ustanovení § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že účinky koncentrace řízení nenastaly, je bezpředmětná i námitka, že soud neměl přihlížet k tvrzením a důkazům uplatněným poté, co byli žalovaní soudem vyzvání k jejich doplnění podle § 118a o. s. ř., neboť absentuje vztah ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a ustanovení § 118b o. s. ř., takže se odvolací soud svým postupem nemohl odchýlit ani od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, na něž sama žalobkyně odkazuje.

Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že se odvolací soud svým postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky rozsahu a objemu dokazování v odvolacím řízení dle § 213 odst. 4 o. s. ř. Především platí, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen (za zde nenaplněného) předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, nebo na rozhodnutí ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, Nejvyšší soud se v uvedených rozhodnutích sice k otázce rozsáhlosti doplnění dokazování v odvolacím řízení vyjádřil, žalobkyně však přehlíží, že na jejím řešení není rozhodnutí v projednávané věci založeno.

Správnost závěru odvolacího soudu, že vymáhání smluvní pokuty vzniklé porušením povinnosti žalovaných je za zjištěných okolností výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, dovolatelka spojuje s řešením otázky, zda „právní posouzení a závěr odvolacího soudu založený na nesprávně zjištěném skutkovém stavu nemá opodstatnění v dovolacím řízení“. Vyjadřuje přesvědčení, že „taková otázka by měla být předmětem přezkumu v dovolacím řízení“, poukazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17. Namítá, že dotyčné skutkové zjištění, z něhož napadené rozhodnutí vychází, nemá oporu v provedeném dokazování, namítá, že odvolací soud se nevypořádal se vším, co vyšlo v řízení najevo, neozřejmil, jak dospěl k závěrům, že žalobkyně měla povinnost vyplývající z příkazní smlouvy ve vztahu k žalovaným a že nevyvinula takovou činnost, která by ve svém důsledku vedla k vytvoření možnosti žalovaným uzavřít konkrétní smlouvu o úvěru s konkrétní bankou, resp. jaké důkazy a úvahy jej k takovému zjištění vedly. Tímto postupem se dle jejího přesvědčení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe reprezentované rozhodnutím sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, přičemž ohledně přípustnosti dovolání odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 729/17.

K uvedeným námitkám je třeba především poznamenat, že byť dovolatelka pro podporu své argumentace ve prospěch přípustnosti dovolání odkazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17, neformuluje žádnou otázku procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Napadá správnost skutkových zjištění s přesvědčením, že jejich prostřednictvím zpochybňuje i právní posouzení věci. Přehlíží přitom, že dotyčná skutková okolnost (zda existence či neexistence a splnění povinnosti zajistit žalovaným úvěr) nebyla z hlediska právního posouzení věci podstatná, neboť odvolací soud stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby shledal to, že výkon práva žalobkyně na smluvní pokutu je v rozporu s dobrými mravy, nikoliv však ale z důvodu nesplnění uvedené povinnosti žalobkyní, ale proto, že žalobkyně žalované vyzvala k uzavření smlouvy o dílo, ač věděla, že tito nedisponují finančními prostředky na splnění svých závazků (úhradu zálohy), a současně je ubezpečila, že až do získání úvěru nejsou pro ně lhůty uvedené ve smlouvě o dílo závazné. Navíc je třeba konstatovat, že námitky ke skutkovým zjištěním soudu a k hodnocení důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemohou. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelkou formulované námitky neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř., její odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, a ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, nejsou přiléhavé, neboť v uvedených případech Nejvyšší soud dovolání projednával podle občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2012, kdy dovolání bylo možné odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru