Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4180/2015Usnesení NS ze dne 14.06.2016

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4180.2015.1
Dotčené předpisy

§ 107a o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4180/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně MAXX Kuchyně s. r. o. v likvidaci se sídlem Praha 5, Plaská 622/3, identifikační číslo 274 28 745, zastoupené Mgr. Zdeňkem Milíkem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 75/48, proti žalovanému S. G., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Lublaňská 673/24, o zaplacení 1.038.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 567/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015, č. j. 18 Co 363/2012-287, takto:

I. Dovolání proti výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015, č. j. 18 Co 363/2012-287, kterým nebyl připuštěn vstup společnosti STELU, s. r. o., identifikační číslo 247 27 644, se sídlem Praha 4, Pod Belárií 784/2, do řízení na místo dosavadní žalobkyně, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.439,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslavy Šafránkové, advokátky se sídlem Praha 2, Lublaňská 673/24.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 30. 3. 2007 domáhala po žalovaném zaplacení 1.038.500 Kč (s příslušenstvím) představujících kupní cenu za kuchyňskou sestavu sjednanou v kupní smlouvě uzavřené dne 13. 5. 2006. Přes svoji připravenost předmět koupě dodat ji žalovaný neposkytl součinnost a odmítl kupní cenu zaplatit.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 3. 5. 2012, č. j. 5 C 567/2008-175, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1.038.500 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a na náhradě nákladů řízení 121.124 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2012, č. j. 18 Co 363/2012-210, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 1.038.500 Kč s příslušenstvím zamítl, a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 76.884 Kč a nákladů odvolacího řízení částku 120.604 Kč. Oproti soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně neprokázala, že vůle stran projevená dne 13. 5. 2006 v písemné kupní smlouvě znamenala konsens na vzniku její povinnosti dodat žalovanému v 30. týdnu roku 2006 kuchyňskou sestavu korespondující povinnosti žalovaného zaplatit jí 10 dnů předem sjednanou kupní cenu.

Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, č. j. 33 Cdo 729/2013-230, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; na rozdíl od soudu prvního stupně totiž neuvěřil skutkové verzi žalobkyně, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu jí tvrzeného obsahu, a v rozporu s § 213 o. s. ř., tedy aniž zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, vyhodnotil tvrzení žalobkyně jako nevěrohodné a hodnocením výpovědí svědků slyšených soudem prvního stupně se vůbec nezabýval, ač z nich soud prvního stupně čerpal poznatky pro své (odlišné) skutkové závěry.

Poté, co odvolací soud odročil jednání, jež se konalo dne 11. 3. 2015, na den 15. 4. 2015, byl mu doručen dne 10. 4. 2015 návrh žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupila společnost STELU, s. r. o., s níž uzavřela dne 10. 4. 2015 smlouvu o postoupení žalované pohledávky; současně doložila kopii uvedené smlouvy a souhlas postupníka se vstupem do řízení.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 18 Co 363/2012-287, změnil žalobě vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2012, č. j. 5 C 567/2008-175, tak, že žalobu o zaplacení 1.038.500 Kč s úroky z prodlení v zákonné výši z této částky od 29. 7. 2006 do zaplacení zamítl (výrok I.), žalobkyni uložil zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 146.857,10Kč a nákladů odvolacího řízení 129.198 Kč (výroky II. a III.), a nepřipustil vstup společnosti STELU, s. r. o., identifikační číslo 247 27 644, se sídlem Praha 4, Pod Belárií 784/2, do řízení na místo dosavadní žalobkyně (výrok IV.). Odvolací soud konstatoval, že sice byly splněny formální předpoklady § 107a o. s. ř., avšak dovodil, že jsou zde dány důvody, pro které nelze návrhu na procesní nástupnictví vyhovět, neboť žalobkyně - vzhledem k okolnostem vyplývajícím z obsahu spisu - zneužila procesní úpravu za účelem, aby se pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému postupníkovi obtížně vymahatelnou, resp. nedobytnou. Mimořádné okolnosti odůvodňující zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví shledal v tom, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena pouhých pět dnů před termínem odročeného jednání, z dosavadního průběhu řízení jednoznačně nevyplývalo, že žalobkyně bude v řízení úspěšná, a že stranám již vznikly celkové náklady řízení ve výši zhruba 280.000 Kč. Z okolnosti, že pohledávka byla sice postoupena úplatně, avšak její splatnost byla vázána na pravomocné skončení věci, usoudil, že smlouva o postoupení pohledávky nemá reálný hospodářský význam a žalobkyně neosvědčila, že transakce nebyla nevýhodná pro její likvidační podstatu. Účelové zneužití procesní úpravy dokládá i to, že postupník je společností s ručením omezeným se základním kapitálem 200.000 Kč, že obchodní rejstřík za celou dobu její existence neobsahuje listiny zachycující hospodářské výsledky, že podle zapsaného předmětu podnikání se nezabývá obchodováním s pohledávkami a že neprojevila zájem o zhodnocení důkazní situace žalobkyně. Zamítavé rozhodnutí o věci samé odvolací soud založil na zjištění, jež učinil z důkazů, které zopakoval (až na výslech G. J. D.), že účastníci podepsali dne 13. 5. 2006 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej kuchyňské sestavy za kupní cenu 1.038.500 Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit 10 pracovních dnů před dodáním sestavy. Úplná smlouva obsahovala kromě ujednání zachycených na žalobkyní předložené listině písemné všeobecné obchodní podmínky žalobkyně a dohodu stran, že smlouva bude realizována, nabyde-li žalobce vlastnictví ke konkrétnímu bytu, pro nějž byla sestava určena. Žalovaný byt nekoupil a informoval o tom žalobkyni. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu s odkládací podmínkou, jež nenastala; protože žalovaný záměrně odkládací podmínku nezmařil, smlouva nenabyla účinnosti (§ 588 a § 36 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./ - dále jen „obč. zák.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. především namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky procesního nástupnictví. Oponuje závěru, že zneužila institut procesního nástupnictví za účelem vyvázání se ze své povinnosti k zaplacení náhrady nákladů řízení. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2958/2014, ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3887/2013, a ze dne 27. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, zdůrazňuje, že soud může zamítnout návrh na postup podle § 107a odst. 2 o. s. ř. pouze ve výjimečných případech, přičemž prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, popř. nejistota o poctivosti pohnutek vedoucích účastníka k postoupení pohledávky, k zamítnutí takového návrhu nepostačují. Má za to, že zamítnutí návrhu podle § 107a odst. 2 o. s. ř. za použití § 2 o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňováno restriktivně. Uvádí, že motivem postoupení pohledávky (poté, co začala předvídat svůj neúspěch ve věci) byla snaha vytvořit podmínky pro ukončení procesu likvidace. Protože před kasačním rozhodnutím dovolacího soudu zaplatila žalovanému na nákladech řízení 197.488 Kč (což odvolacímu soudu sdělila), zbývá zaplatit na nákladech řízení necelých 80.000 Kč; v případě vyhovění návrhu podle § 107a o. s. ř. by se tak nemohla pohledávka nákladů řízení stát vůči neúspěšnému postupníkovi nevymahatelnou. Zdůrazňuje, že postupníka obeznámila s riziky spojenými se vstupem do řízení a ten je byl připraven (a schopen) včetně úhrady nákladů řízení nést. Argument odvolacího soudu ohledně předmětu podnikání postupníka považuje za irelevantní a poukaz na jeho nezájem o zhodnocení důkazní situace za nepravdivý. Přípustnost dovolání proti výroku I. napadeného rozhodnutí žalobkyně spatřuje v tom, že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v kasačním rozhodnutí a že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce rozložení důkazního břemene. Odvolacímu soudu vytýká, že na základě jím provedeného dokazování dospěl ke skutkovým zjištěním, jež nemají oporu v provedeném dokazování. Konkrétně není srozuměna se závěrem, že výpověď svědkyně M. G. je věrohodná, zpochybňuje správnost zjištění odvolacího soudu ohledně obsahu kupní smlouvy a sjednání odkládací podmínky. Na základě vlastního hodnocení důkazů předkládá svou verzi skutku, z níž dovozuje vznik povinnosti žalovaného zaplatit jí kupní cenu. Namítá, že odvolací soud neprovedl výslech G. J. D.. Z uvedených důvodů navrhuje dovolacímu soudu, aby rozsudek odvolacího soudu ve výroku IV. změnil tak, že se jejímu návrhu podle § 107a o. s. ř. vyhovuje, v ostatních výrocích jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil ve všech výrocích a věc mu vrátil k dalšímu řízení, anebo aby jej ve výroku IV. potvrdil, ve výroku I. jej změnil tak, že se zcela vyhovuje žalobě a přisoudil jí náhradu nákladů řízení za všechny fáze řízení. Pro případ, že bude napadený rozsudek byť částečně zrušen, navrhuje, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát, popř. jiný odvolací soud.

Žalovaný považuje dovolání v části směřující proti výroku IV. napadeného rozhodnutí za nedůvodné a ve zbylé části za nepřípustné. Navrhuje je proto částečně zamítnout a částečně odmítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.); v části směřující proti výroku IV. rozsudku odvolacího soudu je podle § 238a o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.

Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. (odstavec 2 věta první).

Podle § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.

Ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012, ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4920/2014, a žalobkyní zmiňované usnesení ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013) dovodila, že nelze vyloučit výjimečné zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím § 2 o. s. ř. Takový postup by byl namístě např. tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje. Obdobný závěr přijal Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu).

Odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, posoudil-li návrh žalobkyně podle § 107a o. s. ř. jako zneužití procesních práv ve smyslu § 2 o. s. ř. na základě zhodnocení všech najevo vyšlých skutečností. Podrobně vyložil, proč návrhu žalobkyně nevyhověl. Zcela správně přihlédl zejména k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a podání návrhu na procesní nástupnictví a termínem odročeného jednání, při němž bylo očekáváno pro žalobkyni nepříznivé rozhodnutí o věci, dále k výši nákladů řízení vynaložených ve sporu trvajícím od roku 2007 a k obtížně zjistitelné bonitě postupníka (absence listin zachycujících jeho hospodářské výsledky ve sbírce listin obchodního rejstříku). Správně vzal v úvahu i okolnost, že ve smlouvě o postoupení pohledávky byla splatnost úplaty vázána na pravomocné skončení věci, která nasvědčuje tomu, že smlouva o postoupení pohledávky nemá reálný hospodářský význam. K tomuto závěru vede - podle přesvědčení dovolacího soudu - i to, že výše úplaty není ve smlouvě o postoupení pohledávky uvedena, přičemž příloha smlouvy, která měla uvedený údaj obsahovat, nebyla soudu předložena. Nelze tudíž považovat za nepřiměřený závěr odvolacího soudu, že návrh žalobkyně podle § 107a o. s. ř. je zneužitím procesní úpravy; pohledávka na náhradu nákladů řízení by se stala vůči neúspěšnému žalobci obtížně vymahatelnou. K argumentaci žalobkyně je třeba uvést, že poměření návrhu na procesní nástupnictví ustanovením § 2 o. s. ř. je vždy spjato s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu, jež však nelze vzhledem k limitům daným § 241a odst. 1 o. s. ř. podrobit dovolacímu přezkumu. Odlišný názor žalobkyně na hodnocení skutečností, jež vyšly v řízení najevo, není způsobilý zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně proti výroku IV. rozsudku odvolacího soudu zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Přípustnost dovolání směřujícího proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu není oproti očekávání žalobkyně přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud již ve svém předchozím rozsudku v této věci odkázal, pokud jde o otázku rozložení důkazního břemene, na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 23 Odo 1722/2006, a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012) a odvolací soud postupoval v jejích intencích. Za situace, kdy žalovaný se žalobě na zaplacení kupní ceny bránil jednak tím, že popřel správnost (pravdivost) žalobkyní předloženého stejnopisu kupní smlouvy, z níž dovozovala právo na zaplacení kupní ceny, a jednak tvrdil, že kupní smlouva byla uzavřena jen pro případ, že koupí byt, a že ujednání s odkládací podmínkou bylo zachyceno na poslední (chybějící) straně smlouvy, odvolací soud správně zopakoval důkazy, jež účastníci označili na podporu svých tvrzení ohledně obsahu ujednání v kupní smlouvě (výpověďmi svědků M. G. /dříve Z./ a T. H., jakož i spornou listinou, u níž zjistil, že jedna strana chybí), a po jejich zhodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. (vysvětlil i důvody, pro které upustil od zopakování důkazu výslechem svědka G. J. D.) dospěl ke skutkovému závěru, že úplná písemná kupní smlouva obsahovala ujednání o odkládací podmínce koupě bytu žalovaným, jež nenastala.

Zpochybňuje-li žalobkyně právní závěr, že žalovanému nevznikla povinnost k úhradě kupní ceny, dalšími argumenty, činí tak procesně neregulérním způsobem. Svůj závěr o opodstatněnosti žaloby staví na vlastní verzi skutku, že účastníci si v kupní smlouvě sjednali přesný termín dodávky a že žalovaného informovala o zhotovení zboží a jeho dodávce včetně zaslání faktury na zaplacení celkové ceny. Tím ovšem napadá primárně správnost skutkových zjištění, popřípadě hodnocení důkazů (zejména věrohodnost výpovědi svědkyně M. G.), na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci; přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.

Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud neprovedl výslech G. J. D. (z důvodu neomluvené nepřítomnosti tlumočníka), ač to původně měl v úmyslu, nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové eventuální vadě však dovolací soud přihlíží pouze v případě, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tak tomu, pokud jde o dovolání směřující proti výroku I. napadeného rozhodnutí, není.

Ač žalobkyně v dovolání avizuje, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích (II. a III.), její dovolání neobsahuje žádný údaj o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání a nevznáší žádné konkrétní výhrady proti těmto výrokům (posuzováno podle obsahu dovolání - § 41 odst. 2 o. s. ř.). Dovolání tak v důsledku absence obligatorní náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. trpí v této části vadou (jež v tomto rozsahu brání pokračovat v dovolacím řízení), kterou žalobkyně včas neodstranila (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání proti výrokům I., II. a III. rozhodnutí odvolacího soudu odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 14. června 2016

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru