Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4172/2019Rozsudek NS ze dne 27.05.2020

HeslaVýklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.4172.2019.1
Dotčené předpisy

§ 555 o. z.

§ 556 o. z.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4172/2019-111

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Reality Jebavá s.r.o., se sídlem v Chrudimi, Havlíčkova 1053 (identifikační číslo 063 77 301), zastoupené Mgr. Martinem Chludem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Palackého třída 801, proti žalovanému J. M., bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Svítkem, advokátem se sídlem v Trutnově, Krakonošovo náměstí 74, o 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 119 C 48/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2019, č. j. 20 Co 158/2019-75, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2019, č. j. 20 Co 158/2019-75, se mění tak, že se potvrzuje rozsudek ze dne 11. 4. 2019, č. j. 119 C 48/2018-47, kterým Okresní soud v Trutnově uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 100.000 Kč s 8,5% úroky z prodlení z 250.000 Kč od 16. 6. 2018 do 29. 8. 2018, s 8,5% úroky z prodlení z 150.000 Kč od 30. 8. 2018 do 12. 11. 2018 a s 8,5% úroky z prodlení z 100.000 Kč od 13. 11. 2018 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 68.360 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám Mgr. Martina Chluda, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobou z 5. 10. 2018 uplatnila žalobkyně právo na peněžité plnění, které skutkově opřela o tvrzení, že zájemkyně zaplatila žalovanému částku 500.000 Kč, o kterou se účastníci řízení měli podle dohody podělit každý jednou polovinou.

Rozsudkem ze dne 11. 4. 2019, č.j. 119 C 48/2018-47, Okresní soud v Trutnově – mimo jiné – uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 100.000 Kč s 8,5% úroky z prodlení z 250.000 Kč od 16. 6. 2018 do 29. 8. 2018, s 8,5% úroky z prodlení z 150.000 Kč od 30. 8. 2018 do 12. 11. 2018 a s 8,5% úroky z prodlení z 100.000 Kč od 13. 11. 2018 do zaplacení, a na náhradě nákladů řízení 53.395 Kč. Soud prvního stupně smlouvu o podmínkách koupě nemovitosti a poskytování služeb posoudil jako platnou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena (§ 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“). Nebyla-li kupní smlouva uzavřena z důvodu porušení povinnosti zájemkyně, stala se z blokační úhrady smluvní pokuta (§ 2048 o. z.), o níž se strany dohodly, že „bude rozdělena rovným dílem mezi převodce a zprostředkovatele“ (články VII odst. 2, VIII odst. 1). Částečné splnění dluhu žalovaným (150.000 Kč) má podle § 2054 odst. 2 o. z. účinky uznání zbytku dluhu (100.000 Kč). Tím, že si ponechal na svém účtu 100.000 Kč, se žalovaný – argumentuje soud prvního stupně – bezdůvodně na úkor žalobkyně obohatil (§ 2991 o. z.).

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 9. 2019, č.j. 20 Co 158/2019-75, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu zamítl, a žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení před soudem prvního a druhého stupně 19.602 Kč, resp. 19.353 Kč. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že smlouva o podmínkách koupě nemovitosti a poskytování služeb je platným právním jednáním včetně ujednání smluvní pokuty v článku VIII odst. 1. Žalovaný však není pasivně věcně legitimován, protože není v posuzovaném právním vztahu dlužníkem žalobkyně. Právo na smluvní pokutu „ve výši blokační úhrady“ vzniklo žalobkyni (zprostředkovatelce), neboť smluvní povinnost porušila zájemkyně, nikoliv žalovaný. Smlouva neobsahuje závazek žalovaného „ze složené blokační úhrady předat 250.000 Kč se souhlasem zájemce … jako vlastníka složené blokační úhrady žalobci.“ Jen tehdy by žalobkyně mohla úspěšně žalovat o splnění povinnosti ze smlouvy. Částečné plnění žalovaného je – podle odvolacího soudu – právně bezvýznamné.

V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně namítla, že při výkladu smlouvy o podmínkách koupě nemovitosti a poskytování služeb odvolací soud nezkoumal, jaká byla vůle smluvních stran v okamžiku, kdy jednaly (§ 556 odst. 1 o. z.), nepřihlédl k hlediskům uvedeným v § 556 odst. 2 o. z. a rozhodné ustanovení smlouvy – článek VIII odst. 1 – vyložil ryze formalisticky, v rozporu s výslovným jazykovým zněním a úmyslem všech tří smluvních stran. Ze smlouvy vyplývá, že na blokační úhradu, kterou zájemkyně složila na účet žalovaného, měli „z titulu smluvní pokuty“ právo žalobkyně i žalovaný. Z blokační úhrady měly být uspokojeny nároky žalobkyně i žalovaného na smluvní pokutu za porušení povinnosti zájemkyně stanovené v článku VII odst. 2 smlouvy; s tím zájemkyně vyslovila souhlas, o čemž svědčí i následné její vyjádření. Žalovaný se v článku VIII odst. 1 zavázal uspokojit nárok žalobkyně tak, že „rozdělí“ blokační úhradu, vznikne-li právo na smluvní pokutu. Uvedený výklad podporují i další ustanovení smlouvy, zejména článek III odst. 6. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby je změnil.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního jednání konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Odvolací soud výkladem smluvních ujednání dospěl k (právnímu) závěru, že žalovaný není povinen plnit, neboť – co do uplatněného nároku – není dlužníkem žalobkyně.

Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva – výkladu právního jednání –, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz níže).

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.

Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a vyšel z toho, že smlouvou o podmínkách koupě nemovitosti a poskytování služeb, kterou 18. 12. 2017 uzavřeli žalobkyně (zprostředkovatelka), žalovaný (převodce) a EG-Expert s.r.o. (zájemkyně), se 1) převodce a zájemkyně zavázali uzavřít za sjednaných podmínek kupní smlouvu, jejímž předmětem byly specifikované nemovité věci, a 2) žalobkyně se zavázala uzavření kupní smlouvy zprostředkovat. Smlouva byla uzavřena na dobu do 31. 3. 2018. Podle článku III „odměnu (provizi) zprostředkovatele za uzavření této smlouvy hradí dle dříve uzavřené smlouvy převodce“ (odstavec 1). „Zprostředkovatel je oprávněn použít složenou blokační zálohu na úhradu sjednané provize. V případě, že blokační úhrada nedosahuje výše sjednané provize, zavazuje se ji převodce uhradit z kupní ceny předmětu převodu. Blokační úhrada bude složena na účet prodávajícího …“ (odstavec 2). Blokační úhradu 500.000 Kč se zavázala zaplatit na účet žalovaného č. 974200/0300 zájemkyně (odstavce 3, 8) a v odstavci 6 strany dohodly, že blokační úhrada se použije na částečnou úhradu kupní ceny, bude-li kupní smlouva uzavřena, jinak ji vrátí žalovaný zájemkyni, nedojde-li k uzavření kupní smlouvy „z důvodů na straně převodce.“ V článku VII odst. 2 se zájemkyně zavázala nejpozději do konce doby trvání smlouvy vyzvat žalovaného k uzavření kupní smlouvy „za podmínek stanovených touto smlouvou.“ Pokud tak neučiní a smluvní strany se nedohodnou jinak, je povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši blokační úhrady (500.000 Kč), kterou si rovným dílem rozdělí převodce a zprostředkovatelka (článek VIII odst. 1). Zájemkyně převedla ze svého účtu 27. 12. 2017 částku 500.000 Kč (blokační úhradu) na účet žalovaného č. 974200/0300. Do 31. 3. 2018 zájemkyně nevyzvala žalovaného k uzavření kupní smlouvy. Fakturou č. 318-05-7450 vyúčtovala žalobkyně žalovanému částku 250.000 Kč splatnou 15. 6. 2018 a žalovaný na účet žalobkyně poukázal 30. 8. 2018 částku 100.000 Kč a 13. 11. 2018 částku 50.000 Kč. Ve vyjádření ze 4. 3. 2019 zájemkyně potvrdila, že blokační úhradou složenou na účet žalovaného splnila povinnost zaplatit smluvní pokutu za porušení smlouvy.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, s odkazy na právní teorii připomněl, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Uvedl, že „ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování.“ „Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.“

Stejným způsobem přistoupil k výkladu právních jednání Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, když v poměrech zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, uzavřel, že „výklad smlouvy o převodu obchodního podílu se provádí podle pravidel § 266 obch. zák.; soud tak musí zjišťovat skutečnou vůli (úmysl) smluvních stran a u toho přihlížet ke všem (zjištěným) okolnostem souvisejícím s převodem obchodního podílu. Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).“

Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018).

V projednávané věci smluvní strany ve smlouvě o podmínkách koupě nemovitosti a poskytování služeb ujednaly, že zájemkyně nejpozději do 31. 3. 2018 vyzve žalovaného k uzavření kupní smlouvy a neučiní-li tak, poruší smluvní povinnost utvrzenou sjednanou smluvní pokutou ve výši blokační úhrady. Zájemkyně porušila závazek vůči žalovanému, který nemohl vlastnictví nemovitých věcí „za podmínek stanovených smlouvou“ převést, i vůči žalobkyni, které nečinnost zájemkyně neumožnila zprostředkování spojené s nárokem na provizi v případě převodu. Z obsahu článku VIII odst. 1 se podává úmysl stran 1) v případě porušení povinnosti navrhnout uzavření kupní smlouvy transformovat blokační úhradu složenou na účtu žalovaného ve smluvní pokutu a 2) deklarovat skutečnost, že právo na její úhradu mají žalobkyně i žalovaný. Ze slovního vyjádření „ … bude rozdělena rovným dílem mezi převodce a zprostředkovatele“ vyplývá smluvní závazek žalovaného, jehož účet byl místem složení blokační úhrady, zaplatit žalobkyni peněžní částku, která představuje část smluvní pokuty, kterou zájemkyně za porušení smluvní povinnosti uhradila (§ 1721 o. z.). Uvedený výklad podporují i další ustanovení smlouvy, zejména článek III odst. 6, kterým strany upravily osud blokační úhrady, bude-li kupní smlouva uzavřena, popř. nedojde-li k jejímu uzavření „z důvodů na straně převodce.“

Protože odvolací soud rozhodl nesprávně – postup, který při výkladu předmětného ujednání zvolil, zákonným výkladovým pravidlům a ustáleným judikatorním závěrům neodpovídá –, a jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé změnil (§ 243d písm. b/, § 243f odst. 4 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla ve věci úspěšná a žalovaný je proto povinen nahradit jí náklady potřebné k uplatňování práva.

Ty v řízení před soudem prvního stupně sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za pět úkonů právní služby (výzva k plnění, převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, vyjádření k odporu žalovaného a účast na jednání před soudem), která podle § 7 bodu 5 a § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, činí 5.100 Kč za jeden úkon právní služby, z paušální částky náhrady hotových výdajů za pět úkonů právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), z náhrady cestovních výdajů ve výši 1.125 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z odměny za zastupování a náhrad ve výši 5.670 Kč (§ 137 odst. 1, 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.) a za zaplacený soudní poplatek z žaloby ve výši 7.500 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 41.295 Kč.

Náklady, jež žalobkyně účelně vynaložila v odvolacím řízení, sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem), která činí 5.100 Kč za jeden úkon právní služby (§ 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ advokátního tarifu), z paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu), z náhrady cestovních výdajů ve výši 463 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty z odměny za zastupování a náhrad ve výši 2.268 Kč (§ 137 odst. 1, 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.). Celkem činí přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení částku 13.531 Kč.

Náhrada nákladů dovolacího řízení v celkové částce 13.534 Kč sestává z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (sepis dovolání) ve výši 5.100 Kč (§ 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu), z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu), z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z odměny za zastupování a náhrad ve výši 1.134 Kč (§ 137 odst. 1, 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.) a ze zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 7.000 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru