Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4167/2018Usnesení NS ze dne 27.08.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.4167.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4167/2018-534

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně A. K., bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, proti žalované Europets partners s. r. o. (dříve NÁBYTEK Kateřina s. r. o.), se sídlem v Praze 5, Dienzenhoferovy sady 1102/1, identifikační číslo 27120295, zastoupené Mgr. Liborem Hubáčkem, advokátem se sídlem v Benešově, Malé náměstí 73, o 462.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 382/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018, č. j. 18 Co 145/2018-497, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2017, č. j. 9 C 382/2014-434, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 4. 2018, č. j. 9 C 382/2014-471, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 462.000,- Kč s blíže specifikovaným zákonným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 18 Co 145/2018-497, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně žalované neposkytla žádnou lhůtu k nápravě vytýkaných vad ohledně provádění díla, a tak nesplnila požadavky kladené ustanovením § 2593 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a od smlouvy odstoupila neplatně. Jako obiter dictum dodal, že od počátku byla žalobkyně seznámena (a srozuměna) se skutečností, že zhotovovaná kuchyňská linka je tvořena dodávkou dílů z Itálie a vzhledem ke sjednaným lhůtám (14 týdnů na zhotovení díla, 12 týdnů na odstranění drobných vad díla) je zřejmé, že navrhovaný termín 6 týdnů k odstranění pochybení žalované co do povrchové úpravy kuchyňské linky, byl zcela přiměřený a to i se zohledněním následné nezbytné montáže. Zbývající vytýkané nedostatky prováděného díla nebylo možné odstranit pro postoj žalobkyně. Odstoupila-li žalobkyně od smlouvy bezdůvodně (neplatně), smluvní poměr nadále trvá, a žalobkyně tak nemůže mít právo na vrácení již poskytnutého plnění podle § 2993 o. z.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za takovou považuje otázku přiměřenosti délky lhůty ke zjednání nápravy v režimu ustanovení § 2593 o. z.

Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného či procesního práva, dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nevyřešené - a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné - může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na vyřešení vymezené právní otázky, pak dovolání pro její řešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobkyně v rozporu s ustanovením § 2593 o. z. neposkytla žalované žádnou „přiměřenou dobu“ k nápravě důvodně vytýkané vady a od smlouvy bezodkladně odstoupila, a nikoliv na otázce přiměřenosti (délky) lhůty ke zjednání nápravy v režimu § 2593 o. z., kteroužto úvahu odvolací soud připojil jen jako obiter dictum. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl).

Je-li dovolatelkou namítáno, že odvolací soud nerespektoval zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů a že důkazy svévolně hodnotil, jakož i to, že jí neposkytl lhůtu k případnému vyjádření, plynoucímu z možné změny rozsudku soudu prvního stupně, není tím napadán žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž je mu vytýkáno, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Navíc platí, že skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud její dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 8. 2020

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru