Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4148/2014Rozsudek NS ze dne 30.03.2015

HeslaPostoupení pohledávky
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4148.2014.1
Dotčené předpisy

§ 526 obč. zák. ve znění do 31.12.2013

§ 524 obč. zák. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4148/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce B. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem v Přerově, Kratochvílova 624/43, proti žalované M. N., zastoupené JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o 530.862,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 EC 285/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 2. 2014, č.j. 12 Co 512/2013-252, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 2. 2014, č.j. 12 Co 512/2013-252, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2013, č.j. 24 EC 285/2011-183, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 5. 2013, č.j. 24 EC 285/2011-202 (vyjma výroku o zastavení řízení co do 47.284,60 Kč s příslušenstvím), se ruší a věc se Okresnímu soudu v Olomouci vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 7. 2. 2013, č.j. 24 EC 285/2011-183, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 5. 2013, č.j. 24 EC 285/2011-202, kterým Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 530.862,40 Kč „se zákonným úrokem z prodlení“ od 4. 8. 2009 a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení (60.947,70 Kč); o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobci uložil zaplatit žalované 26.039,- Kč. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalobce není ve sporu věcně legitimován. Smlouva o postoupení pohledávky, o níž jako postupník opírá svou věcnou legitimaci, je (absolutně) neplatným právním úkonem ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), protože pohledávka vzhledem k rozporům vystavených faktur „z nichž žalobce svůj nárok dovozuje (č. FV 9023, č. FV 9024)“, není dostatečně identifikována.

V dovolání, jímž napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce oponuje závěru o nedostatku věcné legitimace. Má za to, že neurčitostí v označení postupované pohledávky smlouva netrpí a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 899/2004, a ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004. Nesouhlasí rovněž s tím, jak se odvolací soud vypořádal s jeho námitkou věcné nepříslušnosti. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud žalobcovo dovolání jako nepřípustné odmítl.

Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“)]. Věcnou legitimaci žalobce (postupníka) v řízení o splnění dluhu odpovídajícího postoupené pohledávce posoudil v rozporu se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2010 (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 606/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2005).

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 524 obč. zák. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).

Podle ustanovení § 526 obč. zák. je postoupení pohledávky postupitel povinen bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec 1). Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec 2).

V projednávané věci vyšly soudy obou stupňů (mimo jiné) z toho, že smlouvou ze dne 4. 1. 2011 postoupila za sjednanou úplatu FLEXIMAR s.r.o., se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1307/2, žalobci pohledávku za žalovanou ve výši 578.147,- Kč „vyplývající z provedených prací na základě smlouvy o dílo č. 08050207 ze dne 13. 5. 2008 ve znění dodatku č. 1 ze dne 22. 9. 2008 … jež byly vyúčtovány fakturou č. FV 9024 ze dne 20. 7. 2009 se splatností 3. 8. 2009 plus příslušenství a dalších práv s ní spojených …“ Dopisem ze 4. 1. 2011 postupitelka oznámila žalované postup pohledávky ve výši 578.147,- Kč „z titulu neuhrazené faktury č. FV 9024 z 20. 7. 2009 se splatností 3. 8. 2009“.

Smlouva o postoupení pohledávky má za následek změnu v osobě věřitele, tj. do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního věřitele (postupitele) věřitel nový (postupník), aniž by se měnil obsah závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli (§ 526 odst. 1, věta druhá, obč. zák.) tím není dotčena. Ke změně v osobě věřitele přitom může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu. Naproti tomu je otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky nerozhodná z hlediska účinku splnění dluhu postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. Za této situace, kdy dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky, zaniká jeho závazek splněním postupníkovi i v případě, že smlouva o postoupení pohledávky neexistuje.

Účelem ustanovení § 526 odst. 1, věty druhé, a odst. 2 obč. zák. je ochrana dlužníka, který plnil svůj závazek osobě (postupiteli nebo postupníku), jež podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky, např. proto, že smlouva o jejím postoupení byla neplatná. Oznámení postupitele dlužníkovi, že pohledávku postoupil (notifikace), je právní skutečností (jednostranným právním úkonem), s níž je spojen vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi (nikoliv původnímu věřiteli). Oznámením o postoupení pohledávky, adresované dlužníku, postupitel vyvolá změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že i v případě neplatnosti (či dokonce neexistence, např. pokud by šlo o nicotný právní úkon) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníkovi) s účinky i pro postupitele. Samotným postoupením pohledávky však nedochází k jiné změně závazku, než v osobě věřitele, a v případě že smlouva byla neplatná, přistupuje k věřiteli další osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i pro (původního) věřitele (srov. též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013).

Ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem nemůže být otázka platnosti postoupení významná, neboť dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti byla pohledávka postoupena a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi; vůbec není podstatné, zda k cesi platně či vůbec došlo. Jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl; tato úprava je stanovena právě na jeho ochranu. Lze tedy uzavřít, že notifikační úkon vyvolá zamýšlené právní důsledky – týkající se osoby oprávněné přijmout plnění – i tehdy, jestliže k cesi vůbec nedošlo či smlouva o postoupení byla neplatná. Pro právní postavení dlužníka je nerozhodné, zda pohledávka ve skutečnosti byla postoupena; podstatné pro něho je, zda postupovaný dluh existuje (a proto jsou mu zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení - § 529 odst. 1 obč. zák.). Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi cesi prokazovat (§ 526 odst. 2 obč. zák.); pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné.

Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda byla opravdu uzavřena, pak tato okolnost nemůže být významná ani v soudním řízení. Soud zkoumá, co je dáno podle hmotného práva, a to se nemění jen proto, že dojde ke sporu. Námitka neplatnosti postupní smlouvy tak – s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák. – dlužníkovi vůči postupníkovi nepřísluší (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1796/2009, a ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2969/2011).

V souzené věci postupitelka oznámila žalované postoupení pohledávky ve výši 578.147,- Kč „z titulu neuhrazené faktury č. FV 9024 z 20. 7. 2009 se splatností 3. 8. 2009“. Za této situace je aktivní věcná legitimace žalobce (postupníka) – a tím i jeho úspěšnost v řízení – odvislá jen od toho, zda dluh odpovídající takto identifikované pohledávce skutečně existuje; posuzovat určitost smlouvy o postoupení pohledávky ze 4. 11. 2011 (§ 37 odst. 1 obč. zák.) je pro výsledek sporu nadbytečné.

K věcné příslušnosti je třeba poznamenat, že změnou věřitele v důsledku postoupení pohledávky se obsah závazkového právního vztahu ani jeho charakter (tj. občanskoprávní nebo obchodněprávní) nemění (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2894/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2010). Soudy mají proto povinnost kdykoli za řízení zkoumat, zda rozhodné okolnosti, které panovaly v době zahájení řízení, zakládají jejich věcnou příslušnost (§ 11 odst. 1, § 104a, § 219a odst. 1 písm. a/, § 221 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).

Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§ 243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. března 2015

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru