Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4042/2015Usnesení NS ze dne 26.07.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Vlastnictví
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4042.2015.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 132 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4042/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce V. H., zastoupeného JUDr. Františkem Rytinou, advokátem se sídlem v Kolíně, Mostní 73, proti žalované L. H. DiS., zastoupené Mgr. Janem Fraňkem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Jana Opletala 644/8, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 28/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2015, č. j. 28 Co 52/2015-141, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Fraňka, advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud v Nymburku rozsudkem ze dne 16. října 2014, č. j. 6 C 28/2014-99, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem jedné ideální poloviny domu v S. postaveném na pozemku st. č. parcelní 266, jedné ideální poloviny pozemku st. č. parcelní 266 o výměře 140 m2 a jedné ideální poloviny pozemku – zahrada o výměře 860 m2, tj. nemovitostí v katastru obce S., katastrálním území S, zapsaných vlastnicky doposud u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Nymburk na LV č. 680 pro L. H. (žalovanou); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2015, č. j. 28 Co 52/2015-141, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem pozemků – zahrada o výměře 860 m2 a st. p. č. 266 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 140 m2 zapsaných v katastru nemovitostí na LV 680 pro obec a katastrální území S., vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Nymburk (výrok I.); ve zbývající části, tj. ohledně domu stojícího na pozemku st. p.č. 266 zapsaném v katastru nemovitostí na LV 680 pro obec a katastrální území S., vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Nymburk, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci byli manželé od 19. 3. 2011 do 30. 4. 2014, kdy jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno. Příčinou rozvratu bylo vzájemné odcizení manželů dovršené v prosinci 2012 navázáním mimomanželského poměru žalovanou. Ještě před uzavřením manželství se účastníci dohodli na stavbě rodinného domu v S. Za tím účelem si žalobce vzal úvěr ve výši 1.700.000,- Kč, žalovaná se zadlužila do částky 100.000 Kč. Stavbu prováděl žalobce svépomocí, se stavbou mu pomáhali jeho bratr, strýc žalované a rodiče obou účastníků. Souhlas se stavbou a s užíváním stavby byly vydány na jméno žalobce, který byl po dostavbě domu zapsán jako jeho výlučný vlastník v katastru nemovitostí. Již v roce 2010 (před dokončením stavby) uvažovali účastníci o převedení spoluvlastnického podílu ve výši jedné ideální poloviny na žalovanou, k darování tohoto podílu však došlo až v únoru 2013. V květnu 2013 oznámila žalovaná žalobci, že ho opustí, neboť je v manželství nespokojená a navázala známost s jiným mužem. Dopisem z 9. 8. 2013 vyzval žalobce žalovanou k vrácení daru; žalovaná odmítla dar vrátit s odůvodněním, že převod spoluvlastnického podílu nesouvisel s upevňováním manželského svazku, nýbrž byl důsledkem osobních a majetkových investic do stavby.

Zatímco soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť dovodil, že nebyla naplněna skutková podstata ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), odvolací soud chování žalované vůči žalobci posoudil jako hrubé porušení dobrých mravů a rozsudek v části týkající se pozemků změnil ve prospěch žalobce. Protože vyšel ze zjištění, že rodinný dům stavěli účastníci od prvopočátku společně s úmyslem společně jej užívat zpočátku v družském, posléze manželském vztahu, s podporou ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. jeho rozsudky sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, sp. zn. 22 Cdo 2473/2006 nebo sp. zn. 22 Cdo 54/2009) dospěl k závěru, že dům účastníci nabyli (originárně) do podílového spoluvlastnictví (§ 132 odst. 1 obč. zák.) v rovném podílu, na čemž nic nezměnila skutečnost, že byl postaven na pozemku žalobce a že to byl žalobce, komu bylo vydáno stavební povolení i povolení k užívání stavby. Vzhledem k tomu, že rodinný dům žalovaná nezískala darovací smlouvou, nelze ve vztahu k němu uvažovat o vrácení daru.

Proti rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o určení vlastnického práva rodinného domu, podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, neboť nesplňuje podmínky stanovené v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalobce z toho, že napadené rozhodnutí „závisí na otázce hmotného práva (vzniku vlastnického práva žalované k domu v S.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Je přesvědčen, že odvolací soud při posouzení otázky vzniku vlastnického práva žalované k domu v S. „nepatřičným způsobem“ aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou rozsudky sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, sp. zn. 22 Cdo 2473/2006 a sp. zn. 22 Cdo 54/2009.

Přestože žalobce ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř., jeho námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno. Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje, že z provedených důkazů vyplynulo, že dům nepostavili účastníci společně „pro sebe“ (nechtěli založit spoluvlastnický vztah), nýbrž žalobce stavbu uskutečňoval sám z vlastních finančních prostředků, přičemž žalovaná se na stavbě významnějším způsobem nepodílela, a že v době stavby byl vztah účastníků natolik volný, že nebylo možno spravedlivě očekávat, že skončí trvalým soužitím nebo dokonce tím, že účastníci založí rodinu. Žalobce se proto nemůže ztotožnit se základním východiskem odvolacího soudu, pro který byla na souzenou věc vztažena shora citovaná judikatura, v níž se Nejvyšší soud vyjadřoval k vlastnickému právu ke stavbě zřízené více osobami, a v níž dovodil, že vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník), přičemž není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení; je-li stavebníků v občanskoprávním smyslu více, stává se takto vzniklá stavba předmětem jejich spoluvlastnictví.

Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění totiž nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem; skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario)

Argumentuje-li žalobce v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jeho skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalobce dům nabyl do svého výlučného vlastnictví, a návazně na to dospět k závěru, že jeho požadavek na vrácení daru – podílu na předmětném domě je oprávněný (se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná se jako obdarovaná vůči němu coby dárci chovala hrubě nemravně, se žalobce ztotožnil).

Nelze-li s úspěchem zpochybnit skutkový stav věci, z něhož odvolací soud vycházel, obstojí právní závěr odvolacího soudu, že účastníci nabyli rodinný dům originárně (zhotovením věci) rovným dílem do podílového spoluvlastnictví.

Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností (§ 132 odst. 1 obč. zák.). Korektiv dobrých mravů je významný z hlediska skutkové podstaty ustanovení § 630 obč. zák. Právní vztah z darovací smlouvy totiž nezaniká přímo ze zákona, nýbrž záleží na dárci, zda při splnění stanovených předpokladů toto své právo uplatní či nikoli; dárce se tak může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo k členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. To se v posuzovaném případě naplnilo, pokud jde o podíly na pozemcích, které žalovaná nabyla do (spolu)vlastnictví darem od žalobce. Jinak je tomu v případě originárního (původního) vzniku vlastnického práva k věci a jeho zániku. Zhotovení nové věci patří mezi originární způsob nabytí vlastnictví. Zjištění, že se žalovaná vůči žalobci v době zhotovení rodinného domu, popřípadě posléze, chovala hrubě nemravně, je z hlediska nabytí (vzniku) jejího vlastnického práva k této nemovitosti, popř. jeho pozbytí, bezvýznamné. Vlastnické právo, které žalovaná nabyla originárně (původně), může zaniknout buď absolutně v důsledku zániku věci, nebo relativně tak, že věc přejde do vlastnictví jiné osoby; to však předpokládá existenci právní skutečnosti, v důsledku které přechází vlastnické právo, nebo právního úkonu, jímž vlastník své vlastnické právo na jiného převede. Řečeno jinak, sama skutečnost, že chování žalované vůči žalobci vykazovalo znaky hrubého porušení dobrých mravů, nemohlo přivodit - jak se mylně domnívá žalobce - zánik jejího (spolu)vlastnictví k rodinnému domu, který účastníci společně postavili (nově zhotovili). Výtka žalobce, že odvolací soud pochybil, jestliže „nepromítl hrubé porušení dobrých mravů i při posouzení otázky originárního nabytí vlastnictví žalované k rodinnému domu v S.“, je tudíž lichá.

Nepředložil-li žalobce k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 veta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 26. července 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru