Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4001/2015Usnesení NS ze dne 30.11.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4001.2015.1
Dotčené předpisy

čl. 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 10/18 ze dne 13.02.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4001/2015-149

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně ZNAKON, a.s., se sídlem v Sousedovicích 44, identifikační číslo 26018055, zastoupené JUDr. Petrem Szabo, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Školní 225, proti žalované HEGE stavební s.r.o., se sídle v Sedlčanech, Nad Přehradou 826, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 186, o zaplacení částky 216.517,40,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalovaného na zaplacení částky 30.487,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 196/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2015, č. j. 21 Co 78/2015-114, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.616,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Szabo, advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2014, č. j. 6 C 196/2014-85, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 216.517,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 10. 5. 2014 do zaplacení, zamítl vzájemnou žalobu žalované o zaplacení částky 30.487,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2015, č. j. 21 Co 78/2015-114, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázanou skutkovou verzi žalobkyně, podle níž pro žalovanou nadrtila podle smlouvy 7.368 tun kameniva a měla právo na zaplacení smluvně dohodnuté ceny ve výši 700.517,40 Kč, ze které žalovaná uhradila dne 15. 5. 2014 pouze 484.000,- Kč, aniž by při tomto dílčím plnění sdělila žalobkyni důvody, pro které nezaplatila rozdíl ve výši 216.517,40 Kč. Námitky proti výši ceny a nadrcenému kamení přednesla až v podání ze dne 6. 6. 2014 po výzvě žalobkyně k úhradě zbývající (žalované) částky. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, a ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4777/2008, odvolací soud zdůraznil, že částečné plnění má za následek uznání zbytku dluhu, jestliže dlužník nedá před nebo nejpozději současně s poskytnutím dílčího plnění výslovně najevo, že ve zbývajícím rozsahu pohledávku věřitele nehodlá uspokojit. Žalovaná před ani v souvislosti s poskytnutím částky 484.000,- Kč žalobkyni nesdělila, že ve zbývajícím rozsahu její pohledávku z titulu ceny díla nezaplatí. Odvolací soud tak potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že v souzené věci částečným plněním žalovaná v souladu se zněním § 2054 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), uznala i zbytek dluhu.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost spojuje se zněním § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozsudky ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, a ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 477/2008, při řešení otázky uznání dluhu poskytnutím částečného plnění, a od jeho rozsudků ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, a ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, při řešení otázky odůvodnění rozhodnutí o neprovedení navržených důkazů. Není srozuměna se závěrem, že částečným plněním dne 15. 5. 2014 (úhradou částky 484.000,- Kč) uznala i zbytek dluhu ve výši 216.517,40 Kč, jestliže nesdělila žalobkyni, že zbytek dluhu zpochybňuje, a námitky vůči existenci a výši dluhu uplatnila až dodatečně dopisem ze dne 6. 6. 2014. Odvolacímu soudu zároveň vytýká neprovedení jí navržených důkazů a nedostatky odůvodnění rozhodnutí o jejich neprovedení.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání nemůže být založena tvrzeným rozporem rozsudku odvolacího soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, neboť pro uvedené kasační rozhodnutí dovolacího soudu byl určující závěr o rozdílnosti právního posouzení věci odvolacím soudem oproti názoru soudu prvního stupně na otázku výkladu článku IV. smlouvy, kterážto úvaha měla vést odvolací soud ke kasaci rozsudku soudu prvního stupně, a nikoli na závěru o nedostatcích odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo na otázce navržených, ale neprovedených důkazů.

Pro namítaný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou jeho rozsudkem ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, Nejvyšší soud neshledává rovněž dovolání přípustným, jelikož uvedené rozhodnutí je založeno na závěru o pochybení odvolacího soudu, jenž sám učinil skutková zjištění z důkazních prostředků, které ovšem v odvolacím řízení procesně regulérním způsobem neprovedl.

Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 956/2004, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1251/2006, a ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4777/2008, neboť se vyjadřovaly k aplikaci § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; naproti tomu rozsudek odvolacího soudu je založen na aplikaci § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tedy na aplikaci odlišné právní normy.

Námitkou, že z okolností nyní souzené věci nelze dovodit úmysl žalované uznat i zbytek dluhu, ostatně neuplatnila žalovaná způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť není zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243codst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. listopadu 2017

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru