Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 400/2019Usnesení NS ze dne 24.06.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.400.2019.3
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 400/2019-133

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce A. K., bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem Ostrava, Sadová 1585/7, proti žalované CONTRACTIS, s. r. o., se sídlem Praha 5, Nad Zámečnicí 1841/34, zastoupené Mgr. Michalem Burešem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, T. G. Masaryka 282/57, o zaplacení 828 473 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 150/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, č. j. 23 Co 231/2018-92, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 423,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Michala Bureše.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2017, č. j. 23 Co 231/2018-92, potvrdil rozsudek ze dne 25. 4. 2018, č. j. 11 C 150/2017-61, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu o zaplacení 828 473 Kč s úrokem z prodlení z částky 828 473 Kč ve výši 7,75 % od 2. 10. 2010 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 412 285 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky za žalovanou, kterou nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2009 uzavřené se společností CZEMAK s.r.o. Žalovaná žalobci oznámila, že výše uvedená pohledávka zanikla započtením na pohledávku, kterou měla vůči společnosti CZEMAK s.r.o.; protože tato společnost zápočet nepovažovala za platný, uplatnil žalobce nárok vůči společnosti CZEMAK s.r.o. u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 292/2012 a současně navrhl přerušení řízení do pravomocného skončení tohoto řízení. Dne 18. 9. 2015 podal žalobce návrh na rozšíření žaloby o částku 828 473 Kč s příslušenstvím z titulu slevy z díla. Nárok uplatněný u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 292/2012 byl žalobci přiznán, a proto dne 30. 6. 2017 vzal zpět žalobu co do částky 412 285 Kč; ve zbylé části na žalobě trval. Usnesením ze dne 27. 7. 2017 soud nepřipustil změnu návrhu žalobce ze dne 18. 9. 2015 spočívající v rozšíření žaloby a dne 19. 9. 2017 řízení pro zpětvzetí zastavil. Žalobce musel být srozuměn s tím, že o změně žaloby nemůže být rozhodnuto dříve, než bude rozhodnuto o pokračování v řízení. Pokud žalobce vzal původní žalobu zpět ještě dříve, než nabylo právní moci usnesení o pokračování v řízení, soud podle příslušných procesních ustanovení změnu žaloby nepřipustil a řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právním posouzením, podle něhož rozhodne-li soud, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští, znamená to mimo jiné, že se nárok uplatněný změnou žaloby nikdy nestal předmětem řízení, nenastoupily tudíž ani hmotněprávní účinky změny žaloby, například stavení promlčecí doby dle § 112 občanského zákoníku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinnému od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám a navrhla dovolání odmítnout.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Na přípustnost dovolání žalobce usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí spočívá na dovolacím soudem vyřešené právní otázce zachování hmotněprávních účinků nároku uplatněného návrhem na změnu žaloby v případě, kdy soud změnu žaloby nepřipustí, kterou požaduje posoudit jinak, a to „i s přihlédnutím k tomu, že v analogických případech Nejvyšší soud rozhoduje jinak, přičemž účelem dovolání je sjednocení rozhodovací praxe v rámci civilního a trestního práva“. Dále má žalobce za to, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda je vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy v případě, kdy žalovaný vznášející námitku promlčení ke svému prospěchu zištně zneužije pochybení soudu, který rozhodne o nepřipuštění návrhu na změnu žaloby za situace, kdy (stručně řečeno) byly dány podmínky pro připuštění změny žaloby.

Dovolání není přípustné.

Argumentace žalobce proti závěrům uvedeným v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 387/2003, a sp. zn. 28 Cdo 3525/2015, není s to zpochybnit jejich správnost a Nejvyšší soud nemá důvod se od nich odchylovat. Především nelze dovodit analogii u institutů změny žaloby podle § 95 o. s. ř. a návrhu učiněného v rámci trestního řízení podle § 43 odst. 3 trestního řádu, neboť v obou případech jsou podmínky uplatnění nároků, byť odlišně, upraveny, přičemž analogie jako způsob interpretace či výkladu právního předpisu spočívá v tom, že se na skutkovou podstatu zákonem neřešenou vztáhne analogicky ustanovení zákona upravujícího skutkovou podstatu podobnou (srov. Knapp, V.: Teorie práva, I. vydání, Praha, C.H.Beck 1995, str. 172); o takový případ však nejde. Přesvědčení dovolatele, že již jen podáním návrhu na změnu žaloby – tedy bez toho, že by byla soudem připuštěna – jsou splněny podmínky podle § 112 obč. zák., nemůže obstát, neboť platí, že rozhodne-li soud, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští, má to za následek, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván, že o něm nebude rozhodnuto a že ani nenastanou hmotněprávní účinky změny žaloby. Rozdíl oproti nároku uplatněnému poškozeným v trestním řízení spočívá v tom, že navrhne-li poškozený, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal, a učiní-li tak řádně (splní podmínky pro jeho řádné uplatnění), je povinností soudu o něm rozhodnout, tedy jinak řečeno se takový nárok stává součástí trestního řízení (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, komentář, 7. vydání, Praha: C.H.Beck, 2013, bod 19 k § 43). Důsledek rozhodnutí soudu v trestním řízení, jímž soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem, tak nelze ztotožňovat s důsledkem rozhodnutí soudu o (ne)připuštění změny žaloby.

Námitky týkající se posouzení souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, jež žalobce zakládá na přesvědčení, že pro připuštění změny žaloby byly v dotyčném řízení splněny podmínky, nejsou s to založit přípustnost dovolání, neboť jejich prostřednictvím dovolatel buduje vlastní skutkovou verzi odlišnou od té, z níž vycházel odvolací soud. Ten vyšel ze zjištění, že dotyčný soud změnu žaloby nepřipustil. Dovolatel tak právní závěr odvolacího soudu zpochybňuje skutkovými námitkami.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 24. 6. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru