Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3983/2018Usnesení NS ze dne 27.08.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3983.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3983/2018-307

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně W & BB spol. s r. o. se sídlem v Praze 5, Butovická 657/38, identifikační číslo 41187326, zastoupené Mgr. Vítem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze, Obrovského 2407, proti žalované D. R., bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Lukešem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vršovická 7/27, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované M. R., bytem XY, Australské společenství, adresa pro doručování: XY, o zaplacení částky 1.356.044,46 Kč s příslušenstvím, a o smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 EC 51/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2018, č. j. 25 Co 42/2018-274, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 31.218,- Kč k rukám Mgr. Jiřího Lukeše, advokáta.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 8. 2017, č. j. 4 EC 51/2011-239, zamítl jak žalobu o zaplacení částky 1.029.422,56 Kč (výrok I.), tak i žalobu o zaplacení částky 326.621,90 Kč (výrok II.) obě s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2018, č. j. 25 Co 42/2018-274, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení a o nákladech řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, která má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek jak hmotného, tak i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované jeho rozsudky ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 416/2001, ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1665/2006, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1279/2010, ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 907/2013, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, a ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, a usneseními ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 719/2014, a ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017.

Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Dovolatelkou prezentovaná přípustnost dovolání, založena na tom, že odvolací soud „chybným a nepřípustně extenzivním výkladem vyhodnotil a posuzoval podklady pro fakturaci“ díla a tím se jeho rozhodnutí dostalo do rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, přípustnost dovolání nezakládá, neboť citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se vyjadřovalo k otázce vzniku práva na zaplacení ceny díla v situaci, kdy mezi účastníky smlouvy nebyla pro řádné splnění povinnosti provést dílo výslovně dohodnuta podmínka sepsání předávacího protokolu o předání a převzetí. S tímto rozhodnutím tak nemůže být rozsudek odvolacího soudu v rozporu, jelikož nedopadá na skutkově totožnou situaci, jaká byla ve věci 23 Cdo 1505/2013.

Totéž platí i o namítaném rozporu rozsudku odvolacího soudu se závěry, vyjádřenými v rozhodnutí ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 416/2001, v němž Nejvyšší soud řešil situaci, kdy zápis o odevzdání a převzetí díla nebyl účastníky podepsán, aniž by byly uvedeny důvody, proč nebyl podepsán. Součástí zápisu byl přitom soupis vad a nedodělků, který obsahoval celkem 29 vad a nedodělků, z nichž vady a nedodělky pod č. 1 – 28 měly být odstraněny do 8. 1. 1993 a vada č. 29 do 9. 4. 1993. Dovolací soud zde uzavřel, že v době předávání díla … nesplnil zhotovitel (žalobce) svou povinnost provést dílo, neboť … nebylo v té době řádně ukončeno, a … vykazovalo vady a nedodělky a … žalovaný nebyl povinen takto neprovedené (neukončené) dílo převzít ...Povinnost převzít předmětné dílo s vadami a nedodělky pro žalovaného nevyplývala ani z ujednání obsažených ve smlouvě o dílo. Vzhledem k tomu žalobci v té době nevzniklo podle § 548 odst. 1, 2. věta obch. zákoníku ani právo na zaplacení doplatku ceny díla, protože dílo nebylo provedeno ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zákoníku.

Rozsudek odvolacího soudu není ani v kolizi se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 78/2004, v němž byl formulován právní názor, podle něhož byl-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval věc a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (tj. nájemné), avšak v průběhu řízení soud posoudil nájemní smlouvou jako neplatnou a jiný důvod užívání nebyl tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání bezdůvodného obohacení. O takovou situaci v nyní souzené věci nejde, a proto nemůže být dána přípustnost dovolaní ve smyslu § 237 o. s. ř. pro tvrzený rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit argumentace, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1665/2006, který je založen na řešení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky a na tom, že posoudil-li soud takovou smlouvu jako neplatnou, má zjištěný skutkový stav poměřovat ustanoveními o náhradě škody nebo o bezdůvodném obohacení. Opět jde o jinou situaci, než v nyní souzené věci.

Bez vlivu na přípustnost dovolání jsou rovněž určující závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1279/2010, který se vyjadřoval k výkladu právního úkonu, vznikly-li pochybnosti o jeho obsahu (o projevené vůli), s tím, že se jeho obsah zjišťuje za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v § 266 obch. zák. Jelikož na řešení této otázky není rozsudek odvolacího soudu založen, nemůže být pro její řešení dovolání v nyní souzené věci přípustné.

Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být ani v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 719/2014, které se nevyjadřovalo k žádné určující otázce, neboť dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto.

Bylo-li pro rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, rozhodující, že nedošlo k řádnému předání díla způsobem, který vyplývá ze smlouvy o dílo, a to ve vazbě na ujednání účastníků smlouvy, pak s tímto rozhodujícím závěrem nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, neboť na něm není založeno.

Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v kolizi se závěry přijatými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, a rozsudku ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 907/2013, neboť soudy „ve skutkově obdobném sporu mezi totožnými účastníky … rozhodly diametrálně odlišným způsobem a s tím se odvolací soud nevypořádal,“ nekonkretizuje žádnou (individuálně určenou) otázku hmotného či procesního práva, kterou měl odvolací soud řešit odlišně, nýbrž ve skutečnosti vytýká vadu řízení.

Považuje-li dovolatelka dovolání za přípustné proto, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, jelikož jeho rozsudek je založen na přepjatě formalistickém přístupu, který „absolutně opomíjí materiální podstatu a účel sjednaných práv a povinností mezi smluvními stranami, vůli smluvních stran i zažitou praxi mezi nimi, a naopak posuzuje věc extrémně formalisticky a v absolutním rozporu s obecnou představou spravedlnosti,“ neformuluje žádnou (individuálně určenou) právní otázku procesního či hmotného práva (jejího výkladu), na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Námitkou, týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí a nevypořádání se s jednotlivými jejími odvolacími námitkami, dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. V této souvislosti se sluší poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, který se uplatní i ve vztahu k námitce porušení základních práv a svobod. V nálezech ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, Ústavní soud zaujal právní názor, že námitka porušení základních práv a svobod bez vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a řádného uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nenahrazuje splnění povinnosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolatelem, neboli samotné uplatnění námitky porušení základních práv a svobod neznamená, že by v takovém případě bylo dovolání projednatelné, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené v § 241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně tomuto požadavku nedostála.

Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 věty druhé, § 8 odst. 2, § 11 odst. 1 písm. k), a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 31.218,- Kč (součet tarifních hodnot spojených věcí, tj. požadavku na zaplacení částek 1.029.422,56 Kč, 326.621,90 Kč, dále na zaplacení smluvní pokuty z částky 326.621,90 Kč za dobu od 24. 12. 2010 do zaplacení představující částku 2.937.800,66 Kč podle § 8 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a sazba odměny podle § 7 odst. 6 téže vyhlášky). Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 5.418,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. 8. 2020

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru