Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3961/2019Usnesení NS ze dne 22.01.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3961.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 993/20


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3961/2019-426

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně V. V., bytem XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 957/23, proti žalovanému R. S., bytem XY, zastoupenému Mgr. Klárou Nezkusilovou, advokátkou se sídlem v Praze, Ježkova 757/14, o zaplacení 167.141,10 Kč s příslušenstvím a o smluvní pokutu 272.550 Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 296/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2019, č. j. 13 Co 65/2019-367, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 13 Co 65/2019-367, potvrdil rozsudek ze dne 18. 7. 2018, č. j. 9 C 296/2015-295, kterým Okresní soud v Karlových Varech uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 167.141,10 Kč se specifikovaným příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 272.550 Kč, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně jako věřitelka uzavřela se žalovaným jako dlužníkem dne 31. 7. 2009 smlouvu o půjčce 150.000 Kč; v době uzavření smlouvy se účastníci řízení přátelili a žalobkyně žalovaného v některých jeho záležitostech právně zastupovala. Účelem půjčky bylo vypořádání pohledávek, pro něž bylo proti žalovanému vedeno exekuční řízení. Smluvní strany si dohodly smluvní úrok 7% p. a. a splatnost půjčky do 31. 7. 2010. Včasná úhrada závazku žalovaného byla zajištěna smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dne 28. 6. 2013 žalovaný písemně uznal dluh z uvedené smlouvy o půjčce ve výši 192.000 Kč tvořený jistinou a kapitalizovanými úroky za období od července 2009 do července 2013, zavázal se k úhradě dluhu nejpozději do 31. 5. 2015 v měsíčních splátkách po alespoň 10.000 Kč měsíčně a k úhradě smluvní pokuty ve výši 159.000 Kč. Na uznaný dluh uhradil pouze 45.000 Kč, které byly započteny na smluvní úroky. Dne 17. 6. 2015 vyzval zástupce žalobkyně žalovaného ke splnění závazku ze smlouvy o půjčce v celkové výši 490.186,64 Kč. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud věc posoudil po právní stránce jako závazkový vztah ze smlouvy o půjčce podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“). Smlouvu o půjčce posoudil jako platný právní úkon, jehož reálná povaha byla naplněna. Dále dovodil, že uznání dluhu žalovaným je ve smyslu § 558 obč. zák. platným právním úkonem se zákonem předjímanými účinky, neboť obsahuje prohlášení žalovaného, že zaplatí dluh uznaný co do důvodu a výše ve sjednaných splátkách. Důvodným shledal též nárok žalobkyně na úhradu smluvní pokuty, který jí vznikl prodlením žalovaného, v němž se ocitl od 1. 8. 2010.

Žalovaný zpochybnil právní závěr odvolacího soudu dovozující platnost právního úkonu uznání dluhu námitkami, které jsou svou podstatou skutkové. Svůj odlišný právní názor prosazuje procesně neregulérním způsobem na podkladě vlastní skutkové verze, že žalobkyně mu částku 150.000 Kč neposkytla způsobem sjednaným ve smlouvě o půjčce (přičemž uznání dluhu z 28. 6. 2013 odkazuje na dluh ze smlouvy, která nebyla sjednaným způsobem naplněna), že se nedohodli na předání předmětu půjčky přímo exekutorovi, a že uznání dluhu neobsahuje jeho jednostranné prohlášení, že dluh uhradí. Žalovaný akcentuje, že žalobkyni v pozici přítelkyně a právní zástupkyně plně důvěřoval, a proto text připravených písemností nečetl a spoléhal, že odpovídají předchozím ujednáním, přičemž žalobkyně znala jeho nepříznivý zdravotní stav (čtení textu mu způsobuje migrény, neboť trpí cukrovkou, vysokým krevním tlakem a bolestmi očního pozadí). Uvedené námitky nevystihují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; pro dovolací soud je závazný. Skutkové námitky znemožňují dovolacímu soudu poměřovat správnost rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou v této souvislosti dovolatel označil, a jíž byla řešena otázka odevzdání předmětu půjčky.

Způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci pak nevystihuje ani výtka dovolatele, že odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci, resp. námitka, že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy a soudy proto vycházely z nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž dovolací soud přihlédne jen za - zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto, odvolací soud v posuzovaném případě vycházel z výsledků dokazování před soudem prvního stupně; ten řádně a přesvědčivě zdůvodnil, proč neprovedl další důkazy (považoval je za irelevantní pro právní posouzení žalobou uplatněného nároku i obrany žalovaného), a uvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru