Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3872/2010Rozsudek NS ze dne 30.11.2011

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3872.2010.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 3 o. s. ř.

§ 132 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3872/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České televize se sídlem v Praze 4, Kavčí Hory (identifikační číslo 00027383), proti žalovanému K. P., zastoupenému opatrovníkem JUDr. Ing. Jiřím Beerem, advokátem se sídlem v Chebu, Obrněné brigády 20/20, o 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 17 C 194/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2010, č.j. 10 Co 489/2009-208, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 10. 2009, č.j. 17 C 194/2006-154, tak, že žalovanému a B. P. (v řízení před soudy nižších stupňů druhé žalované) uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 150.000,- Kč s 2% úroky z prodlení od 13. 5. 2004 do zaplacení; v návaznosti na rozhodnutí o věci samé rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na základě zjištění, že žalovaný a B. P. pořídili do hotelových pokojů před kontrolou stavu neevidovaných televizních přijímačů patnáct televizorů, ale do evidence je přihlásili až po doručení výzvy k zaplacení přirážky, tj. po 27. 4. 2004, uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení přirážky ve výši 10.000,- Kč za každý televizní přijímač (§ 8 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění účinném do 30. 9. 2005, dále jen „zákon č. 252/1994 Sb.“).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jímž namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů a předkládá vlastní verzi skutku, podle níž televizory v pokojích hotelu nebyly v době kontroly instalovány.

Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – není důvodné.

Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (srov. § 242 odst. 3, větu první, o.s.ř.). Je-li dovolání – jako v projednávaném případě – přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 (tj. vadám způsobujícím zmatečnost), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Protože zmatečnostními vadami řízení před soudy obou stupňů netrpí a „jiné vady“ žalovaný nevytknul a z obsahu spisu rovněž nevyplývají, zabýval se dovolací soud tím, zda napadený rozsudek obstojí z hlediska námitek snesených v dovolání.

V podobě obsažené v dovolání však argumenty po obsahové stránce nevystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jenž slouží právě k uplatnění výhrad proti skutkovým závěrům odvolacího soudu.

Nesprávnost skutkových zjištění je – obecně – v dovolacím řízení podřaditelná dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování); nepojí se však s jakoukoliv skutkovou výhradou. Významné jsou zásadně námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že pominul skutečnosti, které naopak v řízení najevo vyšly, případně že v hodnocení důkazů, resp. jiných poznatků, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, anebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsoby podle § 133 až § 135 o.s.ř.

Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (srov. § 125 o.s.ř.). Jde-li o výslech svědka (§ 126 o.s.ř.), musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Obdobné platí i v případě výslechu účastníka řízení (§ 131 o.s.ř.).

Námitkou, že soud nesprávně a jednostranně zhodnotil provedené důkazy, zejména že neměl uvěřit výpovědi svědka M. K., který vykonal kontrolu neevidovaných televizních přijímačů, a – naopak – za pravdivou měl pokládat výpověď svědkyně M. B., zpochybňuje dovolatel hodnocení důkazů odvolacím soudem. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze však napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že měl uvěřit jinému, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkové zjištění, že televizory v hotelu, který byl v provozu od března 2003, byly umístěny před kontrolou stavu neevidovaných televizních přijímačů v dubnu 2004, odvolací soud učinil po opětovném výslechu svědků M. K. a M. B. s přihlédnutím k listinným důkazům (reklamnímu materiálu). Za nevěrohodnou měl odvolací soud výpověď M. B. „vzhledem k poměru svědkyně k žalovanému, se kterým měla známost, z níž se narodilo dítě a dnes od něj pobírá výživné.“ Ke skutkovému závěru o počtu televizních přijímačů v době rozhodné pro danou věc odvolací soud dospěl – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – způsobem procesně regulérním; jestliže výpovědi svědkyně M. B. nepřiznal věrohodnost a její sdělení vyhodnotil jako nepravdivé, učinil tak – po řádném zdůvodnění – v mezích hodnocení všech v řízení provedených důkazů s přihlédnutím k tomu, co vyšlo v řízení najevo.

Dovolání žalovaného, které po obsahové stránce neposkytuje oporu pro závěr o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o.s.ř., Nejvyšší soud zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (žalobkyni náklady v tomto stadiu řízení /podle obsahu spisu/ nevznikly a žalovaný /dovolatel/ na jejich náhradu právo nemá).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2011

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru