Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3864/2017Usnesení NS ze dne 30.05.2018

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3864.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3864/2017-239

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně CP Inkaso s.r.o., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, identifikační číslo 29027241, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 1313/7, proti žalované M. Š., zastoupené Mgr. Pavlínou Copkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 762/6, o zaplacení 21.536,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 82/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2017, č. j. 47 Co 283/2016-195, takto:

Dovolání se odmítá.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.758,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vladimíra Štekla, advokáta.

Odůvodnění:

Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Domáhá-li se revize řešení otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinna popsat, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak. Tomuto požadavku žalovaná nedostála a způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání.

Za náležité nelze považovat vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v části dovolání žalované, podle níž „se odvolací soud… odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která vylučují smluvní ujednání, která zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, která dále chrání spotřebitele jako slabší stranu před složitě formulovanými ujednáními smluvních podmínek, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých věřitel předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou.“ Nejenže v té souvislosti vychází z vlastní skutkové verze, v rozporu s tím, jak skutkový stav věci zjistil odvolací soud (k závěru o přípustnosti dovolání dospívá tedy procesně neregulérním způsobem), nýbrž navíc z uvedených obecných východisek neformuluje žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s jejím ustáleným řešením dovolacím soudem. Pomíjí přitom, že dovolání podle § 237 o. s. ř. může být přípustné pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, jestliže při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu; takový případ přípustnosti dovolání ovšem - posuzováno podle celého obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) - v dané věci nenastal.

Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).

Jelikož dovolání bylo odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. 5. 2018

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru