Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 385/2019Usnesení NS ze dne 28.02.2019

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.385.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2100/19
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník

I. ÚS 2100/19


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 385/2019-468

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně P. K., bytem v XY, zastoupené JUDr. Karlem Fořtlem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 10/6, proti žalované OMEGA & partners s.r.o., se sídlem v Praze 4 – Kunratice, Jana Růžičky 1143/11, IČ: 25177028, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem advokátní kanceláře NEUBAUER & PARTNER s.r.o., advokátní kancelář, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 74/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2018, č. j. 8 Co 985/2018-414, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.086 Kč k rukám JUDr. Karla Fořtla, advokáta.

Odůvodnění:

Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalovaná (dále také „dovolatelka“) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II. bod. 2. zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatelka popsala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelka je povinna vymezit, kterou z tam uvedených alternativ považuje za danou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 316/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 154/2015, dále viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3876/14); k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).

Dovolatelka předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v § 237 o. s. ř. nevymezila - pouze uvedla, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva (…) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, konkrétně, zda zakládá už samotné uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní povinnost účastníka smlouvu uzavřít, nebo v případě, že jsou ve smlouvě dány podmínky a postupné kroky kontraktačního procesu, musí být nejprve tyto splněny (ať už dobrovolně nebo vynuceny soudem) a až poté vzniká účastníkovi povinnost budoucí smlouvu uzavřít.“ Zároveň odvolacímu soudu vytýká, že „v rozporu se zákonem i ustálenou rozhodovací praxí učinil odlišné skutkové závěry, než soud prvního stupně, aniž prováděl jakékoliv dokazování.“ Doplněním dovolání ze dne 2. 1. 2019 vymezila právní otázku, kterou odvolací soud vyřešil „rozporně se stávající judikaturou nebo která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena,“ a to, zda „může účastníkovi smlouvy o smlouvě budoucí vzniknout povinnost uzavřít smlouvu i bez výzvy druhé smluvní strany.“

Dává tak Nejvyššímu soudu na výběr, aby jí vymezené právní otázky posoudil buď jako otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (aniž by označila, od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky se odvolací soud odchýlil), popř. aby je posoudil jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.

Je-li dovolatelkou namítáno, že odvolací soud učinil jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž by provedl jakékoliv dokazování, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Jelikož dovolatelka požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř. nedostála, a způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání, Nejvyšší soud její dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).

Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. O odkladu vykonatelnosti či právní moci podle § 243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, je-li dovolání bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se jeví jako pravděpodobně úspěšné (srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 29 Cdo 78/2016, a usnesení ze dne 21. 11. 2017, č. j. 27 Cdo 5003/2017, publikované pod č. 44/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 16.300 Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 3.486,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 28. 2. 2019

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru