Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3836/2019Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Dobré mravy
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3836.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2247/20


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3836/2019-350

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně P. J., bytem XY, zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalované RYNOSTAV s.r.o., se sídlem v Sušici, Pod Kalichem 385 (identifikační číslo osoby 263 34 615), zastoupené Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem se sídlem v Sušici, Nábřeží Karla Houry 180, o zaplacení 1.147.721 Kč s příslušenstvím a o zaplacení 246.443,85 Kč s příslušenstvím z titulu vzájemné žaloby, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 260/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2019, č. j. 11 Co 5/2019-317, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 190.000 Kč z titulu narovnání vzájemných práv a povinností ze smlouvy o dílo ze dne 8. 1. 2010. Vzájemnou žalobou žalovaná po žalobkyni požadovala zaplacení 246.443,85 Kč z titulu bezdůvodného obohacení.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 6. 2019, č. j. 11 Co 5/2019-317, potvrdil rozsudek ze dne 24. 9. 2018, č. j. 5 C 260/2015-265, jímž Okresní soud v Klatovech uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 190.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 16. 4. 2013 do zaplacení, zamítl vzájemnou žalobu žalované, aby jí žalobkyně zaplatila 246.443,85 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 26. 8. 2013, a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 8. 1. 2010 smlouvu o dílo, v níž se žalovaná jako zhotovitelka zavázala provést pro žalobkyni (objednatelku) půdní vestavbu rodinného domu čp. XY v XY, v termínu od 11. 1. 2010 do 30. 4. 2010 za cenu 975.289 Kč (bez DPH) stanovenou dohodou smluvních stran na základě položkového rozpočtu, který je nedílnou součástí smlouvy o dílo. Účastnice se ve smlouvě mimo jiné dohodly, že v případě prodlení s předáním díla bez vad a nedodělků je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,05% z ceny díla za každý započatý den prodlení. Smlouva o dílo mohla být měněna pouze písemnými dodatky. Dne 13. 2. 2013 účastnice sepsaly listinu s názvem „Zápis o odevzdání a převzetí díla, Ujednání o narovnání vzájemných práv a povinností ze smlouvy o dílo ze dne 8. 1. 2010“. V ní se uvádí, že dílo bylo předáno 13. 2. 2013 a prodlení s předáním díla čítá 1018 dnů. Žalobkyně prohlásila, že přebírá dílo s vadami a uplatňuje nárok z odpovědnosti za vady díla a nárok na smluvní pokutu za prodlení s předáním díla. Žalovaná prohlásila, že uznává nároky žalobkyně z odpovědnosti za vady díla a prodlení s jeho předáním. Bylo sjednáno, že účastnice své nároky plynoucí ze smlouvy o dílo do dne předání díla narovnávají tak, že žalovaná na narovnání nároků žalobkyně uhradí 190.000 Kč do 60 dnů ode dne podpisu zápisu. Zároveň se účastnice dohodly, že bez zbytečného odkladu, nejpozději do 60 dnů, projednají nárok žalované z titulu provedených víceprací nad rámec předmětu díla (položkový rozpočet). Dopisem z 10. 9. 2013 započetla žalovaná svoji pohledávku 246.443,85 Kč z titulu víceprací proti pohledávce žalobkyně ve výši 190.000 Kč a vyzvala žalobkyni k úhradě 56.443,85 Kč. Zjištěný skutkový stav odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – posoudil tak, že pohledávka žalobkyně ve výši 190.000 Kč se stala splatnou 15. 4. 2013 a žalovaná je od 16. 4. 2013 v prodlení s její úhradou, zatímco právo žalované na 246.443,85 Kč je promlčeno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaná usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že „se jedná o vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu byla vyřešena jinak, dosud nebyla vyřešena a má být soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Z toho, že v dovolání konfrontuje napadené rozhodnutí s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1893/2011, a ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1567/2008, je zřejmé, že odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud měl při výkladu dohody o narovnání ze dne 13. 2. 2013. Žalovaná prosazuje, že v době uzavření dohody měla nárok na úhradu víceprací, které byly touto dohodou jednoznačně dodatečně písemně schváleny, a nedošlo pouze - a to z důvodu na straně žalobkyně - ke shodě ohledně jejich ceny. Protože její vzájemný návrh ze dne 20. 11. 2015 byl ignorován, soudy nesprávně dovodily, že jí uplatněné právo je promlčeno. Srozuměna není žalovaná ani s určením počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyně. Odkazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, žalovaná prosazuje - že se o možném bezdůvodném obohacení žalobkyně mohla dozvědět teprve v průběhu soudního řízení. Za vadný považuje závěr odvolacího soudu, že bezdůvodné obohacení žalobkyně bylo neúmyslné, a namítá, že koliduje s nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, a ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03. Pochybení odvolacího soudu a současně jeho odklon od rozhodnutí ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k mravnosti námitky promlčení, pak dovolatelka spatřuje v hodnocení žalobkyní vznesené námitky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatelky nerespektuje princip spravedlnosti a porušuje její právo na spravedlivý proces.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

Dovolání žalované shora uvedený postulát nesplňuje v části, v níž odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil právní úkon ze dne 10. 9. 2013, jehož důsledkem byl zánik pohledávky žalobkyně ve výši 190.000 Kč započtením. Dovolatelka v tomto směru nevylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a z obsahu dovolání to nevyplývá. Absence tohoto údaje zatěžuje podání v této části kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, že právo, které uplatnila vzájemnou žalobou, je promlčeno, činí tak výhradně skutkovými námitkami. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaná zjevně uvedený předpoklad opomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na vlastní (od odvolacího soudu odlišné) skutkové verzi.

Rovněž námitku, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s jeho rozsudky ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1893/2011, a ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1567/2008) vyložil dohodu o narovnání ze dne 13. 2. 2013, žalovaná zakládá na vlastní skutkové verzi. Argumentuje-li v tomto směru nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by soudy vyšly ze správně zjištěného skutkového stavu věci, resp. správně vyložily obsah dohody, musely by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že jí vzniklo právo na zaplacení „více prací“, které provedla (a které žalobkyně písemně dodatečně schválila). Z ujednání obsaženého v dohodě o narovnání, že účastnice nejpozději v termínu do šedesáti dnů projednají nárok zhotovitele z titulu provedených víceprací nad rámec předmětu díla, totiž na podkladě vlastního výkladu konstruuje hypotézu, že v době uzavření dohody měla vůči žalobkyni nárok na zaplacení provedených víceprací, který žalobkyně uznala. Pomíjí přitom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).

Skutkového charakteru je rovněž výtka, že odvolací soud nesprávně zjistil počátek běhu promlčecí lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení. Oproti odvolacímu soudu žalovaná prosazuje, že se o bezdůvodném obohacení žalobkyně mohla dozvědět nejdříve teprve v průběhu soudního řízení, neboť v době faktického předání stavby nevěděla a ani nemohla vědět, že se žalobkyně bude chtít na její úkor obohatit.

Přípustnost dovolání v posuzované věci nezakládá ani argumentace, že námitku promlčení uplatnila žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud ve své početné judikatuře zabývající se „mravností“ námitky promlčení přijal a odůvodnil závěr, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo rozsudky ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva) není možno uvažovat z okolností týkajících se vzniku žalobou uplatněného práva. Stejně tak jsou pro posouzení námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy bezvýznamné okolnosti, které nastaly až po zahájení řízení, resp. poté, co byla námitka promlčení ve sporu uplatněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Uvedená hlediska odvolací soud v posuzovaném případě respektoval, dovodil-li, že z jednání žalobkyně nelze dovodit úmysl poškodit či znevýhodnit žalovanou a nastolit situaci, která by výjimečné odepření právní ochrany uplatněné prostřednictvím námitky promlčení odůvodňovala. Jeho závěr hodnotící námitku promlčení z hlediska dobrých mravů není zřejmě nepřiměřený. S rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010, kterým žalovaná podpořila své výhrady vůči závěru odvolacího soudu, že námitka promlčení uplatněná žalobkyní není v rozporu s dobrými mravy, napadené rozhodnutí odvolacího soudu plně konvenuje.

K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné jak výhrady dovolatelky ke kvalitě odůvodnění napadeného rozsudku (odvolací soud se v něm podle názoru dovolatelky náležitě nevypořádal s jejími námitkami), tak její výtky, že soudy ignorovaly její vzájemný návrh ze dne 20. 11. 2015, rozhodly nespravedlivě a porušily její právo na spravedlivý proces. Těmito námitkami není zpochybněn žádný právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru