Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3776/2011Rozsudek NS ze dne 24.07.2013

HeslaSmlouva o půjčce
Uznání dluhu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3776.2011.1
Dotčené předpisy

§ 657 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3776/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. Č., zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, proti žalované J. Č., zastoupené Mgr. Petrem Balabánem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 785/1, o zaplacení 415.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami, pod sp. zn. 7 C 220/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j. 25 Co 415/2006-327, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j. 25 Co 415/2006-327, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. ledna 2006, č. j. 7 C 220/2004-186, v části ukládající žalované povinnost zaplatit žalobci 325.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % z této částky od 15. 11. 2003 do zaplacení, se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j. 25 Co 415/2006-327, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. ledna 2006, č. j. 7 C 220/2004-186, v části ukládající žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 90.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % z této částky od 15. 11. 2003 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. ledna 2006, č. j. 7 C 220/2004-186, v části ukládající žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 90.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % z této částky od 15. 11. 2003 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 12. ledna 2006, č. j. 8 C 220/2004-186, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 830.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% z této částky od 15. 11. 2003 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení dalších 20.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 15. 11. 2003 zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Vycházel ze zjištění, že žalobce dne 26. 11. 1996 půjčil svému otci M. Č. st. (manželu žalované) a žalované částku 180.000,- Kč s tím, že mu ji vrátí do konce května 1997; půjčka nebyla žalobci vrácena. Dne 20. 5. 1997 M. Č. st. písemně prohlásil, že dluh z této půjčky uznává co do důvodu i výše a zavázal se ho žalobci zaplatit do konce roku 1998. Žalovaná listinu obsahující uznání dluhu nepodepsala. Dne 13. 6. 2003 půjčil žalobce svému otci a žalované 650.000,- Kč; ani tato půjčka nebyla žalobci vrácena. V souvislosti s půjčkou 650.000,- Kč byla vystavena směnka znějící na částku 850.000,- Kč, která měla sloužit jako potvrzení o její existenci a o existenci dvou předchozích půjček ve výši 180.000,- Kč a 20.000,- Kč. Půjčku ve výši 20.000,- Kč žalobce v řízení neprokázal. Dne 30. 9. 2003 otec žalobce (manžel žalované) zemřel. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně poměřoval vztahy účastníků ustanovením § 657 obč. zák. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že půjčky částek 180.000,- Kč a 650.000,- Kč byly poskytnuty za trvání manželství žalované a otce žalobce, má žalobce právo domáhat se vrácení peněz po kterémkoli z těchto (solidárních) dlužníků a ten je pak povinen vrátit celý nesplacený dluh. Uznání dluhu z 20. 5. 1997 posoudil jako platný právní úkon (§ 558 obč. zák.). Protože ho hodnotil jako „běžnou záležitost týkající se společných věcí manželů ve smyslu § 145 obč. zák.“, nepřisvědčil námitce žalované, že došlo k promlčení práva žalobce na vrácení půjčky 180.000,- Kč.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. ledna 2007, č. j. 25 Co 415/2006-270, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že žalobu o zaplacení 830.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% z této částky od 15. 11. 2003 do zaplacení zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III. a IV.). Doplnil dokazování spisem Okresního soudu v Táboře sp. zn. 23 D 655/2003, z něhož zjistil, že dědici Milana Č. st., který dne 30. 9. 2003 zemřel, jsou jeho manželka (tj. žalovaná) a děti (tj. žalobce, Y. Č. a A. Č.), kteří dědictví neodmítli; pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 2. 2005, č. j. 5 C 87/2004-51, bylo určeno, že Y. Č., kterou zůstavitel vydědil, je jeho dědicem. Odvolací soud poté – vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně, která hodnotil jako správná a úplná – se od soudu prvního stupně odlišil při právním posouzení věci. Nepřisvědčil názoru, že z hlediska pasivní legitimace v daném sporu je významné, že M. Č. st. jako dlužník žalobcem tvrzených pohledávek, resp. jako jeden ze solidárně zavázaných dlužníků, zemřel. Žalobce jako věřitel tvrzených pohledávek z půjček je dědicem dlužníka, přičemž dědictví neodmítl. Je tudíž jedním z právních nástupců i ohledně dluhu zůstavitele (s limity stanovenými § 470 obč. zák.), jehož splnění se domáhá po zůstavitelově solidárním spoludlužníku (žalované). Tím se - za předpokladu, že jde o společný a nerozdílný závazek zůstavitele a žalované - jako věřitel dostal do vnitřního vztahu společně a nerozdílně zavázaných spoludlužníků, jehož režim je upraven § 511 odst. 2 obč. zák. Ve vztahu k tvrzeným společným a nerozdílným závazkům žalované se současně dostal i do právního vztahu smrtí zaniklého společného jmění manželů (zůstavitele a žalované) právě i ohledně těchto závazků, které je nutno řešit ve vztahu k celému okruhu dědiců. Odvolací soud uzavřel, že existenci žalobcem tvrzeného nároku na vrácení půjček a jeho rozsah je za popsané situace nutno řešit ve vztahu k celému okruhu dědiců (právních nástupců zůstavitele). Byl-li totiž zůstavitel povinen vrátit tvrzené půjčky žalobci společně a nerozdílně s žalovanou, nemůže se žalobce jako jeden z jeho právních nástupců domáhat jejich vrácení po žalované, aniž by žalobou nevymezil okruhem účastníků řízení všechny právní nástupce zůstavitele; to neučinil, neboť dědici (právními nástupci zůstavitele) jsou kromě něho a žalované i dcery zůstavitele Y. a A. Č.. Pokud jsou účastníky předmětného řízení pouze žalobce a žalovaná, je v řízení dán nedostatek věcné legitimace, a proto nelze než žalobu zamítnout. Žalobce musí řešit svoje pohledávky žalobou ve smyslu § 175y odst. 1 o. s. ř. a řízení o takové žalobě se musí účastnit všichni dědici.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2374/2007-309, zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba co do 415.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z této částky od 15. 11. 2003 do zaplacení, a v akcesorických výrocích a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Připomněl, že podle § 511 odst. 2 obč. zák., není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech spoludlužníků ve vzájemném poměru stejné. Dílčími jsou tudíž všechny společné závazky s dělitelným plněním, u kterých právní předpis, rozhodnutí soudu nebo dohoda účastníků nestanoví solidaritu; každý z dlužníků je vůči věřiteli povinen plnit jen svůj díl a věřitel na něm nemůže víc požadovat. Společný závazek s dělitelným plněním se v pochybnostech považuje za závazek dílčí (u občanskoprávních vztahů). V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobce půjčil svému otci a žalované za trvání jejich manželství celkem 830.000,- Kč, aniž byl sjednán způsob splnění dluhů a aniž bylo ujednáno, že dlužníci splní dluhy společně a nerozdílně. Nejvyšší soud přitom odkázal na své dřívější rozhodnutí ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, ve kterém dovodil, že § 143 odst. 1 písm. b/ obč. zák. upravuje jen vztahy mezi manžely uvnitř jejich společného jmění, aniž by mělo průmět do vztahů k třetím osobám. Z téhož důvodu nemůže do smluvních vztahů, jejichž účastníky jsou manželé, zasáhnout ani § 145 odst. 3 obč. zák. zakládající solidaritu při plnění závazků tvořících společné jmění. Platí, že pasivní solidarita manželů při plnění jejich společných závazků neprolamuje autonomii vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv. Jestliže tedy nebylo dohodnuto jinak, platí, že ve vztahu k věřiteli jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 16. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1340/2008). Na základě těchto úvah Nejvyšší soud uzavřel, že závazky žalované a jejího manžela z obou půjček jsou dílčími závazky a žalovaná i M. Č. st. byli povinni plnit žalobci jen svůj díl dluhu, tj. každý částku 415.000,- Kč. Co se týče dluhu M. Č. st., přisvědčil Nejvyšší soud závěru odvolacího soudu, že v tomto rozsahu je dán nedostatek věcné pasivní legitimace, neboť žalobce určil okruh účastníků sporného řízení odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví.

Krajský soud v Praze poté rozhodl rozsudkem ze dne 9. června 2010, č. j. 25 Co 415/2006-327, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, ukládající žalované povinnost zaplatit žalobci 415.000,- Kč spolu s 2% úrokem z prodlení z této částky od 15. 11. 2003 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu uzavřel, že závazky žalované a M. Č. st. z titulu půjček, poskytnutých jim žalobcem celkové výši 830.000,- Kč, jsou závazky dílčími a žalovaná i M. Č. st. proto byli povinni uhradit žalobci každý jen svůj díl. Žalovaná je tudíž povinna zaplatit žalobci 415.000,- Kč (polovinu z žalované částky) včetně příslušenství.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje s ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že s žalobcem uzavřela platné smlouvy o půjčce. Má za to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl předmětné půjčky výlučně M. Č. st. Jí nemohl vůči žalobci vzniknout žádný závazek, neboť smlouva o půjčce je reálným kontraktem a žalobce předal peníze pouze M. Č. st. Nesprávně bylo posouzeno promlčení dluhu ve výši 180.000,- Kč, respektive ve výši 90.000,- Kč, která na ni připadá. Listinu označenou jako „Uznání dluhu“ ze dne 20. 5. 1997 podepsal pouze M. Č. st., takže vůči ní nezaložila žádné právní účinky. Protože se odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí již nezabýval důvodností všech námitek, jimiž zpochybňovala správnost rozsudku soudu prvého stupně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí; pominuty tak zůstaly její výhrady proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně i námitky, že byl překročen žalobní návrh a že soudy nesplnily poučovací povinnost, které uplatnila ve svém odvolání z 15. 2. 2006. Ze všech uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II, bod 7. zákona 404/2012 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovanou), řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím a v pořadí druhým rozsudkem soud prvního stupně nerozhodl jinak než předchozím, odvolacím soudem zrušeném, rozsudku, může být přípustnost dovolání zvažována pouze v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Bez významu je tudíž námitka žalované, že v řízení nebylo náležitě prokázáno, že i jí byly půjčené peníze žalobcem skutečně předány, resp. že soudy při rozhodování pominuly, že žalobce předal půjčky výhradně do rukou jejího zemřelého manžela. Tato námitka totiž představuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je užití tohoto dovolacího důvodu ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. vyloučeno; skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit. Regulérní nejsou ani výhrady žalované k procesnímu postupu odvolacího soudu, resp. k tomu, jak jím bylo konzumováno její odvolání proti v pořadí prvnímu rozsudku soudu právního stupně, neboť vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jímž lze vytýkat odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu vymezeného § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná brojí proti závěru odvolacího soudu, že mezi ní a žalobcem byly platně uzavřeny smlouvy o půjčce. Připomínajíc, že smlouva o půjčce má reálnou povahu, prosazuje názor, že jí nemohly vzniknout závazky ze smluv o půjčce, neboť „předmět půjček převzal pouze M. Č. st.“.

Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, což znamená, že nevzniká pouhou dohodou stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním (slovy zákona "přenecháním") předmětu půjčky dlužníkovi (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2004, pod číslem 110, ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, a ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008).

Obstojí-li skutkový závěr odvolacího soudu, že jak finanční obnos 180.000,- Kč, tak částku 650.000,- Kč dlužníci (manželé Č.) od žalobce na základě smluv o půjčce převzali (peníze byly s vědomím a souhlasem žalované v přítomnosti třetí osoby v hotovosti předány do rukou M. Č. st., přičemž žalovaná jako spoludlužník dne 13. 6. 2003 podepsala směnku znějící na částku 850.000,- Kč, která měla půjčky zajišťovat), musí nutně obstát i právní závěr odvolacího soudu, že smlouvy o půjčkách platně vznikly a žalovaná je z nich (v rozsahu svého podílu) zavázána. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže právní vztahy účastníků poměřoval ustanovením § 657 obč. zák.

Přisvědčit však lze námitce žalované, že soudy nehodnotily správně její námitku promlčení práva žalobce na vrácení půjčky poskytnuté podle smlouvy uzavřené dne 26. 11. 1996.

Pokud jde o požadavek žalobce na zaplacení 180.000,- Kč, vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, že podle smlouvy uzavřené dne 26. 11. 1996 si M. Č. st. a žalovaná od žalobce půjčili částku 180.000,- Kč a zavázali se mu ji vrátit do konce května 1997. Dne 20. 5. 1997 podepsal M. Č. st. listinu označenou jako „Uznání dluhu“, ve které se zavázal zaplatit do konce roku 1998 dluh ve výši 180.000,- Kč „z důvodu půjčky podle smlouvy o půjčce ze dne 26. 11. 1996“.

Jak v dané věci dovodil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 23. 2. 2010, jsou závazek žalované a závazek jejího manžela ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 26. 11. 1996 závazky dílčími; žalovaná i M. Č. st. proto byli povinni plnit žalobci každý pouze svůj díl dluhu. Protože nebylo smluvními stranami dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu obou dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Jestliže tedy pouze M. Č. st. dne 20. 5. 1997 projevil vůli uznat dluh vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 26. 11. 1996, nemůže obstát závěr, který odvolací soud převzal od soudu prvního stupně, že žalobci coby věřiteli začala od nově stanovené lhůty splatnosti dluhu běžet desetiletá promlčecí doba k uplatnění práva na zaplacení 180.000,- Kč. M. Č. st. totiž mohl - logicky vzato - platně uznat co do důvodu a výše jen svůj díl dluhu a jeho právní úkon uznání nemohl zavazovat žalovanou.

Lze uzavřít, že otázka promlčení práva žalobce na zaplacení částky 90.000,- Kč (poloviny dluhu ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 26. 11. 1996) činí rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť byla vyřešena nesprávně, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu ve vymezeném rozsahu (včetně závislých výroků) zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil rovněž ve vymezeném rozsahu tento rozsudek a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř.)

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 24. července 2013

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru