Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3716/2019Usnesení NS ze dne 19.11.2019

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3716.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3716/2019-260

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně Schlieger, s.r.o., se sídlem v Chotěboři, Sokolohradská 1728, identifikační číslo osoby 287 87 803, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalovanému J. C., bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Košťálem, advokátem se sídlem v Příbrami, Gen. R. Tesaříka 256, o zaplacení 247.479 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalovaného na zaplacení 35.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 173/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, č. j. 18 Co 126/2018-233, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.471 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D., advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 13. 9. 2018, č. j. 12 C 173/2017-160 (ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. 11. 2018, č. j. 12 C 173/2017-179), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 63.213 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z částky 63.213 Kč od 19. 9. 2016 do zaplacení a dále 115.996 Kč; v části požadující zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 63.213 Kč od 16. 2. 2016 do 18. 9. 2016 a v části požadující zaplacení dalších 68.270 Kč žalobu zamítl. Dále zamítl vzájemnou žalobu, jíž žalovaný po žalobkyni požadoval zaplacení 35.000 Kč úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 35.000 Kč od 20. 4. 2016 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 18 Co 126/2018-2018, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že určitá právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně, popř. od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

Dovolání žalovaného shora uvedený postulát nesplňuje. Formulací, že otázka „posouzení závaznosti obsahu smlouvy uzavřené mezi podnikatelem a spotřebitelem v písemné formě v konfrontaci s požadavkem na vyhýbání se přílišnému formalizmu“ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, není přípustnost dovolání řádně (v intencích § 237 o. s. ř.) vymezena, neboť dovolatel neuvedl žádná rozhodnutí, v kterých měl podle jeho názoru Nejvyšší soud nastolenou otázku řešit rozdílně. K požadavku na uvedení relevantní judikatury v dovolání se přitom opakovaně vyjádřil i Ústavní soud; jeho Plénum dospělo k závěru, že ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. po advokátech vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Plénum Ústavního soudu neshledalo v tomto požadavku jakoukoli nepřiměřenost, neboť seznámení se s relevantní judikaturou by mělo být prakticky standardem i bez existence § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

Protože žalovaný v dovolání údajně kontradiktorní rozhodnutí Nejvyššího soudu nespecifikoval, požadavku kladenému na dovolatele v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nedostál.

Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani dovolací námitka, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na „nesprávné aplikaci Ústavním soudem opakovaně judikovaném požadavku vyhýbat se přílišnému formalismu na vztah ze spotřebitelské smlouvy uzavřené adhezním způsobem, přičemž takovou aplikací bylo porušeno interpretační ust. § 1812 o. z.“ a „nesprávné aplikaci ust. § 2610 o. z. na situaci, kdy nárok na zaplacení ceny díla sice vznikl, ale splatnost ceny díla nastala až poté, co došlo k zániku smlouvy samotné“, ani výtka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, nepoměřoval-li skutkový stav věci ustanovením § 19 odst. 3) zákona č. 634/1992 Sb. Žalovaný totiž neuvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s., ř. má ve vztahu k těmto námitkám za naplněný.

Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 19. 11. 2019

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru