Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3643/2012Usnesení NS ze dne 30.05.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3643.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3643/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně D. Š., zastoupené Mgr. Jaroslavem Machálkem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Křižná 250, proti žalovanému J. Š., zastoupenému JUDr. Naděždou Zetkovou, advokátkou se sídlem ve Vidčích 509, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 13 C 146/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2012, č.j. 57 Co 3/2012-157, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.904,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Naděždy Zetkové, advokátky.

Odůvodnění:

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, kterým krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 25. 10. 2011, č.j. 13 C 146/2010-128, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a přípustnost nelze dovodit ani z § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Právě uvedené je v souzené věci významné, neboť podstatnou část dovolání tvoří výhrady, které vystihují k založení přípustnosti dovolání nezpůsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o.s.ř., jenž míří na pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud - stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech, případně v hodnocení důkazů (které v dovolání úspěšně napadnou nelze), musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by jednání žalovaného kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), které není promlčeno.

Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace § 630 obč. zák. podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též obecně i k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Úvaha, zda chování obdarovaného lze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005).

Odvolací soud rozhodl v intencích uvedeného výkladu; napadené rozhodnutí tudíž nelze posoudit jako zásadně právně významné.

Z výše uvedených obecných závěrů stran aplikovatelnosti ustanovení § 630 obč. zák. vychází i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4503/2007. Opodstatněnou proto nelze shledat námitku dovolatelky, že s ohledem na odlišnosti ve skutkovém stavu obou věcí, závěry uvedené v označeném rozsudku (na který odkázal soud prvního stupně) na souzenou věc nedopadají.

Z judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001) se také podává, že k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc, tj. okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Prosadit se proto nemůže ani argumentace dovolatelky, že se žalovaný dopustil jednání hrubě porušujícího dobré mravy i vůči jejímu synovi. Označením (identifikací) závadného chování žalovaného vůči žalobkyni ve výzvě k vrácení daru ze dne 22. 4. 2010, případně v žalobě, byl dán okruh sporných skutečností, které byly předmětem dokazování; nevyzvala-li proto žalobkyně k vrácení daru pro chování žalovaného vůči jejímu synovi, je takové jednání z hlediska opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku právně irelevantní.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 2.100,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 504,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. května 2013

JUDr. Pavel Krbek předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru