Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3545/2016Usnesení NS ze dne 28.11.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.3545.2016.1
Dotčené předpisy
§ 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013|§ 243c odst. 1 alinea 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3545/2016-121

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Beck International, s. r. o. se sídlem Mělník, Blatecká 3344, identifikační číslo 627 41 438, zastoupené JUDr. Helenou Rejholcovou, advokátkou se sídlem Jesenice, Vrbová 820, proti žalovanému P. Š., zastoupenému JUDr. Milanem Prokešem, advokátem se sídlem Brno, Vídeňská 291/89, o zaplacení částky 14.999 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 253 EC 49/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2015, č. j. 15 Co 366/2014-99, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 1. 2011, č. j. 253 EC 49/2009-34, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 15.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 5.600 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 4. 2015, č. j. 15 Co 366/2014-99, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobkyni částku 14.999 Kč, potvrdil (výrok I.), v další jeho části jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1 Kč zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spojuje s tím, že odvolací soud se v otázkách interpretace a aplikace ustanovení § 43 odst. 1, § 120, § 153 odst. 1, § 157 odst. 2, § 164, § 219, § 219a odst. 1 písm. b/, odst. 2, § 220 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K dovolacímu přezkumu předložil otázky výkladu pojmu „písařská chyba“ ve smyslu § 164 o. s. ř., přípustnosti nerespektování ustanovení § 212a odst. 5 o. s. ř. (odvolací soud nepřihlédl k vadám řízení před soudem prvního stupně), ustanovení § 211 o. s. ř. v kontextu s ustanovením § 132 o. s. ř. (odvolací soud pominul nedostatky dokazování před soudem prvního stupně a chyby zhojil procesně nesprávným postupem) a ustanovení § 212 o. s. ř. (odvolací soud věc řádně neprojednal a jeho námitky bagatelizoval).

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak žalovaný ohlašuje v dovolání), musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Domáhá-li se dovolatel revize řešení více otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní.

Tomuto zákonnému požadavku žalovaný nedostál v případě výhrady proti závěru odvolacího soudu, že jeho tvrzení o nátlakovém způsobu uzavření kupní smlouvy, písemné reklamaci vady parního vysavače a sjednané pětileté záruční době, jakož i nabízený důkaz jsou nepřípustnými novotami, a že na ně nedopadá § 205a o. s. ř. Ve vztahu k této vytýčené procesní otázce žalovaný nevylíčil, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se při jejím řešení odvolací soud odchýlil, tj. nevylíčil ve vztahu k ní avizovaný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Měl-li žalovaný v úmyslu touto námitkou vytknout odvolacímu soudu vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak k takové případné vadě řízení dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o přípustné dovolání; sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Obdobně je tomu s argumentací žalovaného, že odvolací soud posoudil nesprávně jako písařskou chybu ve smyslu § 164 o. s. ř. chybně zjištěný údaj o předmětu koupě v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že pominul nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, jehož odůvodnění neobsahuje náležitosti podle § 157 odst. 2 o. s. ř., a místo toho, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil, jako věcně správný jej potvrdil, že nepřihlédl k nedostatkům v řízení před soudem prvního stupně spočívajícím v neúplně provedeném dokazování, že nezopakoval dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. a že toleroval pochybení soudu prvního stupně, který žalobkyni přisoudil více, než odpovídalo jejím žalobním tvrzením. Těmito námitkami žalovaný neuplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž jimi vytkl vady, které mohly mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Dovolací soud nesdílí přesvědčení žalovaného, že odvolací soud nerespektoval stanovisko Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a jeho skutkovými zjištěními. Odvolací soud v odůvodnění, byť stručně, uvedl, jaké úvahy jej vedly ke zjištění skutkového základu věci a z něho vyplývajícího právního závěru (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Odůvodnění napadeného rozhodnutí tudíž nelze považovat za rozporné s čl. 36 Listiny základních práv a svobod a s čl. 1 Ústavy.

Další námitky nevystihují jediný v úvahu přicházející dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť jsou skutkového charakteru.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně (prodávající) uzavřela se žalovaným (kupujícím) dne 9. 2. 2008 písemnou kupní smlouvu č. 28005814, podle níž předmětem koupě bylo zboží označené jako „MAXI VAPORI“ za sjednanou kupní cenu 27.999 Kč. Žalovaný při podpisu kupní smlouvy uhradil na kupní cenu 2.000 Kč, na doplatek kupní ceny ve výši 25.999 Kč zaplatil pouze 11.000 Kč a žalobkyni dosud dluží 14.999 Kč. Tato zjištění učinil z originálu kupní smlouvy, který žalovaný předložil odvolacímu soudu, shodujícím se s její kopií již dříve do spisu založenou (jak konstatoval odvolací soud), a z nesporného tvrzení účastníků ohledně uzavření kupní smlouvy a jejího obsahu a výše uskutečněných plateb na kupní cenu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu podle § 588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“).

Žalovaný sice brojí proti závěru, že kupní smlouva ze dne 9. 2. 2008 je z hlediska její určitosti platným právním úkonem (§ 37 obč. zák.), avšak činí tak procesně neregulérním způsobem. Z vlastního výkladu smlouvy dospívá k závěru, že z ní není patrné, o jaký smluvní typ se jedná (zda o smlouvu kupní či nájemní), co bylo předmětem koupě a jaký byl způsob jeho dodání a ujednaný způsob úhrady kupní ceny. Dovolací soud přitom ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. co bylo obsahem smluvních ujednání účastníků vyjádřených ve smlouvě - k čemu směřovala jejich vůle), dospívá ke skutkovým zjištěním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod č. 46). O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Nejinak je tomu se zbylými námitkami, že listina ze dne 9. 2. 2008 není postačujícím důkazem ke zjištění, že kupní smlouva byla uzavřena, že dokazování bylo provedeno nedbale, že skutkové závěry vycházejí ze skutkových zjištění, jež jsou v rozporu s provedeným důkazem, a že tedy napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvedené námitky nevystihují jediný způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr, že z účastníky uzavřené kupní smlouvy vznikl žalovanému závazek zaplatit žalobkyni za předmět koupě sjednanou kupní cenu a že tento závazek nezanikl zcela splněním. Žalovaný zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem staví na odlišném skutkovém základu, než z kterého vyšel odvolací soud. Pomíjí přitom, že ani samotné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti či věrohodnosti soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Podle názoru dovolacího soudu se v souzené věci nejedná ani o výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průměr do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).

Žalovaný sice dovoláním zpochybnil správnost rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, ve vztahu k nákladovým výrokům však nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Ostatně dovolání v tomto rozsahu není ani objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).

Nejvyšší soud z výše vyložených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. listopadu 2017

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru