Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3503/2017Usnesení NS ze dne 26.09.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.3503.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3693/17 ze dne 19.12.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3503/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce MVDr. D. V., identifikační číslo 489 75 991, zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, proti žalovanému Mgr. I. Ž., o zaplacení 13.767,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 303/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2017, č. j. 39 Co 432/2016-200, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 11. 2016, č. j. 6 C 303/2015-148, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2016, č. j. 6 C 303/2015-160, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 13.767,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 12.289,- Kč od 30. 5. 2015 do zaplacení a z částky 1.478,- Kč od 25. 6. 2015 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 1.478,- Kč za dobu od 30. 5. 2015 do 24. 6. 2015 (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2017, č. j. 39 Co 432/2016-200, odmítl odvolání žalovaného proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a rozhodl o nákladech řízení státu a o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Žalobce se podrobně vyjádřil ke všem dovolacím námitkám žalovaného a zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Na přípustnost dovolání usuzuje žalovaný z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalovaný svými námitkami nevystihl dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť svými námitkami primárně zpochybňuje správnost, popř. úplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Odvolacímu soudu vytýká, že zjištění, že požadoval euthanasii psa, že odmítl odborná vyšetření, že ho žalobce informoval o nutnosti odložit operaci a poučil ho o rizicích chirurgického zákroku, že nesporoval výši účtované částky, že operace proběhla bez komplikací a že zdravotní dokumentace byla vedena v dostatečném rozsahu, „nemají oporu v provedeném dokazování“, resp. „jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy“. Skutková zjištění soudů podrobně rekapituluje a „uvádí je na pravou míru“ (oproti odvolacímu soudu prosazuje, že ze zdravotní dokumentace nelze objektivně zjistit výši odměny za veterinární zákrok a že mezi léky uvedenými v platebních výměrech a denních záznamech jsou zcela zjevné rozpory). Nesouhlasí se závěry šetření Revizní komise Komory veterinárních lékařů, která v postupu žalobce ani v podávání léků neshledala pochybení, a z nichž soudy vycházely. Výhrady má rovněž ke způsobu provádění a hodnocení jednotlivých důkazů. Je přesvědčen, že poté, co zpochybnil pravost žalobcem předložených listin, bylo povinností žalobce jejich pravost prokazovat. Přestože to neučinil (žádné důkazy v tomto směru nenavrhl), soudy provedly dokazování jím předloženými listinami jako listinami pravými. Odborné závěry ze zprávy Revizní komise Komory veterinárních lékařů soudy převzaly, ačkoliv se nejednalo o znalecký posudek; způsob, jakým ji hodnotily, označuje za nelogický a svévolný. Uvedené námitky podporuje odkazy na četná rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud zabýval problematikou nesprávných skutkových zjištění (z pohledu námitek, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování), vyjadřoval se k břemenu tvrzení a břemenu důkaznímu, a ke způsobu provádění a hodnocení důkazů soudem.

Je evidentní, že dovolatelem užitá argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje. Její podstatou je totiž primárně nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, na nichž je založeno právní posouzení věci, tj. závěr, že postup žalobce byl lege artis a že mu vznikl nárok na odměnu za veterinární péči. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Správnost skutkových zjištění ani způsob provádění jednotlivých důkazů nebo výsledek jejich hodnocení promítající se do skutkových zjištění, nelze po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. regulérně zpochybnit. Dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nebyl-li v dovolání uplatněn způsobilý dovolací důvod, nebylo ani třeba konfrontovat rozhodnutí odvolacího soudu s dovolatelem předestřenou judikaturou, která byla vydána podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tj. v době, kdy námitka nesprávného skutkového zjištění byla v určitých případech přípustným dovolacím důvodem.

Rovněž otázka, kterou žalovaný prezentuje jako dovolacím soudem dosud neřešenou (zda „vzniká poskytovateli zdravotní péče nárok na odměnu též v případě, kdy nepostupuje s péčí řádného odborníka a v souladu s pravidly svého oboru“), je založena na jeho vlastní - od odvolacího soudu odlišné - skutkové verzi, a to že žalobce při veterinární péči pochybil (pomocí takové skutkové verze pak prosazuje, že smlouva o péči o zdraví, jíž odvolací soud připodobnil inominátní smlouvu uzavřenou mezi účastníky, je zvláštním typem příkazní smlouvy, podle níž příkazník nemá právo na odměnu, byl-li nezdar způsoben porušením jeho povinností). Je zcela zřejmé, že žalovaný se domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu neregulérním způsobem a jeho právní námitky, byť je podpořil odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na rozsudky ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1682/2013, a ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1034/2011), jsou již z tohoto důvodu bezcenné (nadto uváděná rozhodnutí se zabývají skutkově i právně zcela odlišnými případy).

Jedinému způsobilému dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci nelze podřadit ani námitky žalovaného, že soudy neodůvodnily, proč neprovedly některé jím navrhované důkazy, že provedly důkaz výpovědí svědkyně MVDr. Tahadlové v rozporu se zásadou přímosti, a že porušily zásadu rovnosti zbraní a prolomily koncentraci řízení, když si soud prvního stupně nezákonným způsobem vyžádal k důkazu závěr a stanovisko šetření Revizní komise Komory veterinárních lékařů. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen za zde nenaplněného předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Uvedené nezvrátí stejně jako u skutkových námitek ani četné odkazy žalovaného na judikaturu Nejvyššího soudu vydanou v době účinnosti občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.

Nadto nelze přehlédnout, že mnoho výtek žalovaného směřuje výslovně vůči rozhodnutí soudu prvního stupně, k jehož přezkumu však dovolací řízení neslouží (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Přestože žalovaný v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti výroku, jímž odvolací soud odmítl jeho odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, a proti nákladovým výrokům v dovolání neuplatnil.

Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. září 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru