Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3460/2019Usnesení NS ze dne 31.03.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3460.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3460/2019-145

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce L. K., bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 12343/7, proti žalované FENBAU s. r. o., se sídlem v Ostravě, Gajdošova 3112/59, identifikační číslo osoby 25815458, zastoupené JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem se sídlem v Opavě, Sady Svobody 448/4, o 120.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 215/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2019, č. j. 15 Co 284/2018-121, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal po žalované vrácení zálohy ve výši 120.000 Kč (s příslušenstvím), kterou jí zaplatil podle smlouvy o dílo, od níž odstoupil, a současně žádal zaplacení 49.464 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení žalované se zhotovením díla.

Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 4. 2018, č. j. 54 C 215/2017-88, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 169.464 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05% z částky 169.464 od 3. 3. 2017 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, č. j. 15 Co 284/2018-121, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 49.464 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 3. 3. 2017 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; co do částky 120.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 3. 3. 2017 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce jako objednatel uzavřel se žalovanou jako zhotovitelkou smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly stavební úpravy – nadstavba garáže v rodinném domě čp. XY v obci XY za sjednanou cenu 824.446 Kč s tím, že „méněpráce“ budou z ceny díla odečteny. Dílo mělo být dokončeno do 60 dnů od zahájení prací. Žalobce se zavázal uhradit žalované po podpisu smlouvy zálohu ve výši 120.000 Kč představující 70 % ceny oken a dveří včetně DPH; tuto zálohu zaplatil 24. 5. 2016. Pro případ prodlení žalované s dokončením díla byla stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05 % z ceny díla za každý den prodlení. Práce na díle žalovaná zahájila 29. 6. 2016. Provádění díla bylo 12. 7. 2016 na den přerušeno z důvodu nevhodných klimatických podmínek a z důvodu technologické pauzy (betonáže stropu v druhém nadzemním podlaží) bylo přerušeno na 28 dní; dokončení díla tak mělo podle smluvního ujednání připadnout na 26. 9. 2016. Od 12. 8. 2016 smluvní strany jednaly o návrhu žalobce na zúžení předmětu smlouvy o práce, které si provede svépomocí, a o dodávce a montáži okenních výplní. Jednání vedla k vypracování dodatku č. 1, v němž žalobce navrhl snížení ceny díla na 303.322 Kč bez DPH; následně podmínil uzavření dodatku dodáním plastových oken a dveří bez montáže. Dodatek č. 1 nebyl písemně uzavřen. Dne 26. 10. 2016 žalovaná přivezla na stavbu okna. V e-mailech z 24. 10. 2016, z 2. 11. 2016 a ze 7. 11. 2016 žalobce vytkl vady díla spočívající v nesprávných rozměrech dodaných oken a navrhl termín setkání s jednatelem žalované. Dne 24. 1. 2017 žalobce odstoupil od smlouvy o dílo z důvodu prodlení žalované s dokončením díla a požádal o vrácení zaplacené zálohy. Dodržení termínu dokončení díla bylo pro žalobce natolik zásadní, že by při vědomí, že dílo nebude dokončeno včas, smlouvu se žalovanou neuzavřel; žalované to bylo známo (žalobce akcentoval nutnost dokončení díla před zimou). Zjištěný skutkový stav odvolací soud poměřoval zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo podle § 2586 o. z. Jelikož dílo mělo být dokončeno do 26. 9. 2016, byla od následujícího dne žalovaná v prodlení, které bylo v daném závazkovém vztahu podstatným porušením smlouvy. Aplikoval proto § 1977 o. z. využitelný v případě podstatného porušení smlouvy prodlením, podle nějž oprávněné smluvní straně svědčí právo na odstoupení od smlouvy, oznámí-li to druhé smluvní straně bez zbytečného odkladu. Ve světle judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určil lhůtu bez zbytečného odkladu na pět pracovních dnů. Protože žalobce od smlouvy odstoupil z důvodu prodlení žalované s dokončením díla teprve 26. 1. 2017, neučinil tak bezodkladně a nesplnil podmínku účinného odstoupení od smlouvy ve smyslu § 1977 o. z.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Názoru žalobce, že odvolací soud vyložil pojem „bez zbytečného odkladu“ v rozporu s tím, jak byl prezentován v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, neboť nehodnotil všechny okolnosti případu individuálně, nelze přisvědčit.

Nejvyšší soud se k pojmu lhůty „bez zbytečného odkladu“ vyslovil například v rozsudcích ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, nebo v usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012; jejich závěry jsou použitelné i pro úpravu nového občanského zákoníku. Dovodil, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat a jde tak o neurčitou lhůtu. Podstatu takové lhůty vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ vyplývá, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty závisí vždy na okolnostech konkrétního případu. Takové posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“ zcela koresponduje s právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře při řešení konkrétních případů. Rovněž tak Ústavní soud (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod číslem 159) vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Rovněž tak podle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. například jeho rozsudky ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 6 As 1/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 20/2010, a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010) jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy „ad hoc“) v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout.

Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud v dané věci vzal v potaz okolnosti případu. Zabýval se komunikací účastníků (která následovala po dodání oken na stavbu měsíc poté, co mělo být dílo dokončeno), z níž vyšlo najevo, že žalobce neuvažoval o možnosti odstoupení od smlouvy, byť si byl vědom prodlení žalované, neboť přes podstatné porušení smlouvy ze strany žalované měl zájem na pokračování smluvního vztahu, byť v užším rozsahu. V průběhu řízení vyšla najevo neshoda smluvních stran ve vztahu k návrhu žalobce na zúžení předmětu díla, která se podává již z e-mailové korespondence smluvních stran v srpnu 2016 (tedy před dohodnutým termínem dokončení díla); žalovaná v ní nesouhlasila s návrhy žalobce na zúžení předmětu díla, ani s jeho podmínkami uzavření Dodatku č. 1. Právo odstoupit od smlouvy z důvodu prodlení žalobce uplatnil teprve poté, co smluvní strany několik měsíců (neúspěšně) vyjednávaly o završení jejich spolupráce uzavřením Dodatku č. 1, předáním a fakturací díla. Prosazuje-li žalobce, že lhůtu „bez zbytečného odkladu k uplatnění práva na odstoupení od smlouvy“ dodržel, neboť vývoj situace a komunikace mezi smluvními stranami probíhající až do období před vánočními svátky si žádaly svůj čas, pomíjí, že pojem bezodkladnosti odpovídá situaci, kdy prodlení jedné smluvní strany je natolik zásadní, že nelze po druhé smluvní straně požadovat, aby v závazkovém vztahu i nadále setrvávala. Prodlužování lhůty mající povahu lhůty bezodkladné na týdny či dokonce měsíce od okamžiku podstatného porušení smluvní povinnosti prodlením se neslučuje s jejím účelem. Lze proto uzavřít, že žalobci se nepodařilo zpochybnit správnost závěru, že nevyužil možnosti odstoupit od smlouvy o dílo ve lhůtě stanovené § 1977 o. z. bezodkladně, tedy včas.

Zpochybňuje-li žalobce správnost použití § 1977 o. z., resp. dožaduje-li se namísto toho poměření věci ustanovením § 2003 o. z., není zřejmé, kam takovou argumentací míří. V dané věci bylo zjištěno, že žalobce by neuzavřel smlouvu o dílo se žalovanou, pokud by věděl, že dojde k jejímu prodlení s dokončením díla, přičemž žalovaná si této skutečnosti byla vědoma. Nastolený skutkový stav věci vede jednoznačně k aplikaci § 1977, jelikož prodlení s dokončením díla bylo podstatným porušením smlouvy ve smyslu § 2002 věty druhé o. z. Aplikace § 2003 odst. 2 o. z. je vyloučena, neboť nenastala situace tímto ustanovením předvídaná, tedy obdobné (opakované) jednání druhé strany. Žalobce při formulaci právní otázky ad b), kterou nastoluje k dovolacímu přezkumu, pomíjí skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci odvolací soud vycházel (řečeno jinak, nezakládá ji na skutkových závěrech, k nimž odvolací soud dospěl). Nemůže proto založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou v posuzovaném případě není otázka, zda je neplatnost odstoupení od smlouvy podle § 1977 o. z. absolutní či relativní povahy. Dovolatel zjevně směšuje pojem neplatnosti, důvodnosti a naplnění podmínek odstoupení od smlouvy.

Přípustnost dovolání nemohou založit výtky dovolatele, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (konkrétně, že doplnil dokazování a nepředestřel svůj právní náhled na věc, což mělo za následek nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí). K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) totiž dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5066/17, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4024/2018).

Jelikož žalobcem tvrzený odklon od ustálené judikatury dovolacího soudu není dán, a žalobce nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalované, která by podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, nevznikly náklady, které by bylo možné mít za účelně vynaložené, tedy potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vyjádření žalované k dovolání totiž neobsahuje žádnou polemiku s tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ani argumentaci k důvodu dovolání podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru