Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3457/2020Usnesení NS ze dne 23.02.2021

HeslaPromlčení
Dobré mravy
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3457.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3457/2020-336

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václavy Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně A. Š., bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Novotným, advokátem se sídlem ve Svitavách, Bezručova 705/4, proti žalovaným 1) M. V. a 2) A. K., oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 217/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2020, č. j. 18 Co 18/2020-270, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 28.048 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Marka Hyleny, advokáta.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 18 Co 18/2020-270, potvrdil (ve správném znění) rozsudek ze dne 10. 7. 2019, č. j. 5 C 217/2016-213, jímž Okresní soud ve Svitavách (soud prvního stupně) zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem stavební parcely č. XY, jejíž součástí je dům čp. XY, a pozemkové parcely č. XY, vše v obci XY a katastrálním území XY, změnil jej ve výroku o nákladech řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně (prodávající) převedla nemovitosti zapsané na LV č. XY, vedené pro katastrální území XY, Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), na žalované (kupující) kupní smlouvou uzavřenou dne 29. 4. 2009 za kupní cenu 1.500.000 Kč; smluvní strany si sjednaly, že část kupní ceny ve výši 1.200.000 Kč bude uhrazena prostřednictvím úvěru poskytnutého kupujícím Raiffeisen stavební spořitelnou, a.s., bezhotovostním převodem na bankovní účet prodávající a část ve výši 300.000 Kč uhradí kupující prodávající v hotovosti při podání návrhu na vklad jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí; návrh na vklad vlastnického práva byl podán 21. 9. 2009. Ve smlouvě nebyla sjednána žádná podmínka. Částka 1.200.000 Kč byla na bankovní účet žalobkyně poukázána. Ve dnech 17. 9. 2009, 21. 9. 2009 a 6. 10. 2009 žalobkyně zaslala žalovaným postupně celkem 1.100.000 Kč. Tvrzenou dohodu účastníků ohledně zajištění jejího bydlení v nemovitosti žalovaných v XY žalobkyně neprokázala. Vztahy účastníků, zejména žalobkyně a žalovaného, kteří jsou příbuzní, byly v minulosti dobré, od roku 2010 se účastníci přestali stýkat. Dne 16. 2. 2015 podala žalobkyně na žalované trestní oznámení, jímž řešila situaci týkající se převedených nemovitostí; usnesením ze 7. 12. 2015 byla věc orgánem činným v trestním řízení odložena. Dopisem ze dne 23. 7. 2015 žalobkyně prostřednictvím svého tehdejšího právního zástupce od kupní smlouvy odstoupila s tím, že jí nebyla doplacena kupní cena, konkrétně částka 300.000 Kč; žalobkyně v řízení neprokázala své tvrzení, že žalovaným poskytla lhůtu k dodatečnému plnění, která byla prodlužována až do roku 2013. Dne 23. 9. 2016 podala žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem a na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1.100.000 Kč (v této části posléze /dne 2. 9. 2018/ vzala žalobu zpět). Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně poměřoval právní vztah účastníků zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Nezjišťoval, zda žalovaní – jak namítali ve své obraně - žalobkyni kupní cenu doplatili započtením vzájemných pohledávek (existenci svého dluhu ve výši 1.000.000 Kč vůči žalovanému žalobkyně deklarovala ve své závěti sepsané u notáře v roce 2008), neboť dovodil, že jsou-li žalovaní podle tvrzení žalobkyně s doplatkem v prodlení od 22. 9. 2009, přičemž žalobkyně jim neposkytla dodatečnou lhůtu k plnění, je její právo na doplacení kupní ceny promlčeno (žalovaní námitku promlčení uplatnili). K odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy dne 23. 7. 2015 nelze přihlížet, neboť právo prodávajícího odstoupit od kupní smlouvy z důvodů prodlení kupujícího se zaplacením kupní ceny je právem majetkovým, které se promlčuje v tříleté promlčecí době; žalovaní námitku promlčení uplatnili. Promlčeno je též případné právo žalobkyně na zaplacení částky 1.100.000 Kč, kterou postupně poukázala žalovanému poté, kdy obdržela část kupní ceny ve výši 1.200.000 Kč, i případné právo žalobkyně na vydání částky 200.000 Kč, kterou vynaložila na opravu střechy, pokud tato práva skutečně vznikla a nedošlo k jejich zániku započtením. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že námitka promlčení vznesená žalovanými není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Na rozpor s dobrými mravy – dovozuje odvolací soud - nelze usuzovat ani z příbuzenského vztahu účastníků (teta a synovec), ani z výpočtů žalobkyně, podle nichž z prodeje nemovitostí získala jen 100.000 Kč, ani ze skutečnosti, že ačkoli žalovaní měli podle závěti žalobkyně pohledávku za její osobou, zaplatili část kupní ceny za nemovitosti z úvěru, namísto toho, aby došlo k započtení kupní ceny oproti jejich pohledávce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že odvolací soud při posouzení, zda námitka promlčení je či není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3467/2016, sp. zn. 3 Cdon 41/96, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 a další), jestliže náležitě nezohlednil, že za prodané nemovitosti ve skutečnosti získala pouze 100.000 Kč, a že účastníci k sobě měli blízký příbuzenský vztah (v této souvislosti poukazuje na závěry, které přijal ve svých rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 643/04, a sp. zn. IV. ÚS 2842/10, Ústavní soud).

Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Se závěry odvolacího soudu, že právo žalobkyně odstoupit od kupní smlouvy je promlčeno, a že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, se ztotožnili.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud ve své početné judikatuře zabývající otázkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy přijal a odůvodnil závěr, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se tak příčí dobrým mravům jen ve zcela výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002/, nebo jeho rozhodnutí ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015 ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, a ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5122/2016, případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, nebo ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10). O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit či znevýhodnit žalobce není možno uvažovat z okolností týkajících se vzniku žalobou uplatněného práva. Stejně tak jsou pro posouzení námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy bezvýznamné okolnosti, které nastaly až po zahájení řízení, resp. poté, co byla námitka promlčení ve sporu uplatněna, stejně jako případný příslib dlužníka splnění dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).

Závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení práva žalobkyně odstoupit od smlouvy i jejího případného práva na doplacení kupní ceny, kterou žalovaní v průběhu řízení uplatnili, není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, je správný; od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchyluje. Odvolací soud se náležitě zabýval chováním žalovaných vůči žalobkyni, resp. vzájemným chováním účastníků, a vzal v úvahu všechny relevantní skutečnosti. Lze přisvědčit závěru, že žalobkyně se nemohla důvodně domnívat, že žalovaní situaci vyřeší k její spokojenosti, jestliže ji o tom neujišťovali, nepodnikali žádné kroky, z nichž by mohla usuzovat, že pro ni zajistí bydlení nebo vyřeší spor smírně (naopak od konce roku 2009 spolu účastníci nekomunikovali) a i její právní zástupce žalobkyni nabádal, aby – trvá-li na svých požadavcích – uplatnila své nároky soudní cestou. Závěry dovozené v rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 643/04, a sp. zn. IV. ÚS 2842/10, v nichž se Ústavní soud vyjadřoval k námitce promlčení v rámci nejbližších rodinných vztahů, nelze na nyní projednávanou věc vztáhnout. Účastníci řízení jsou sice v příbuzenském vztahu, avšak jejich citové vazby byly značně narušeny a poznamenány tím, že v roce 2015 žalobkyně na žalované podala trestní oznámení. Odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že neměla-li žalobkyně morální zábrany vystavit žalovaného trestnímu stíhání, nic jí nebránilo podat vůči němu civilní žalobu dřív, než v polovině roku 2016; její postoj správně označil za liknavost, která nemůže být důvodem, aby soud významně zasáhl do principu právní jistoty a odepřel žalovaným právo uplatnit námitku promlčení. Protože žalobkyně přes poučení soudu vzala zpět všechny své důkazní návrhy a výslovně uvedla, že si nepřeje výslech dříve navržených svědků k ozřejmění vztahu účastníků, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že neuvěřil jejímu tvrzení, že žalobu se dlouho zdráhala podat proto, že měla k žalovanému vztah jako k synovi, příp. vnukovi.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterými žalobkyně podpořila svou dovolací argumentaci, se zabývají konfrontací nízké kupní ceny s hodnotou poskytnutého plnění a s tím souvisejícím rozporem kupní smlouvy s dobrými mravy. Na posuzovanou věc tudíž – pro odlišnost skutkového terénu - nedopadají. Důvod pro hodnocení námitky promlčení coby výkonu práva v rozporu s dobrými mravy neskýtají ani výpočty žalobkyně, jimiž prosazuje, že z prodeje předmětných nemovitostí získala jen 100.000 Kč. Žalobkyně při nich pomíjí, že podstatná část kupní ceny (1.200.000 Kč) byla poukázána na její bankovní účet a bylo zcela na její vůli, jak s ní naloží, a při svých výpočtech nezohledňuje, že podíl na předmětných nemovitostech nabyla od J. U. darovací smlouvou, která byla sice zastřenou smlouvou kupní, avšak kupní cenu za převedený spoluvlastnický podíl za ni zaplatil žalovaný. Za nemravné chování nelze zásadně považovat to, že ačkoli měli žalovaní za žalobkyní pohledávku, neuzavřeli s ní dohodu o započtení, a kupní cenu jí uhradili z úvěru. Započtení pohledávky věřitele proti nově vzniklé pohledávce dlužníka je totiž právem, nikoliv povinností.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud správně uzavřel (a svůj závěr řádně a přesvědčivě zdůvodnil), že ze zjištěného skutkového stavu věci nelze dovodit, že žalovaní se vůči žalobkyni zachovali hrubě nemorálně, a jimi uplatněná námitka promlčení je tudíž v rozporu s dobrými mravy.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou žalovaní podat návrh na soud ní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 23. 2. 2021

JUDr. Ivana Zlatohlávková

podepsánoJUDr. Václavem Dudou

za nepřítomnou předsedkyni senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru