Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 344/2015Usnesení NS ze dne 24.03.2015

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.344.2015.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 829 obč. zák. ve znění do 31.12.2013

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1596/15 ze dne 15.09.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 344/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. K. N., zastoupeného Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, Komenského nám 56/10, proti žalovanému Ing. P. K., zastoupenému JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem se sídlem Praha 5, Drtinova 557/10, o 599.415,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 154/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 13 Co 211/2013-757, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 6. 2012, č. j. 51 C 154/2003-638, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 599.415,16 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu o zaplacení 322.360,59 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu a o soudním poplatku (výroky III., IV. a V.).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 13 Co 211/2013-757, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (rozhodl tak poté, co usnesením ze dne 30. 4. 2008, č. j. 13 Co 577/2007-259, předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 7. 2007, č. j. 51 C 154/2003-203, ve vyhovujícím výroku o věci samé I., v zamítavém výroku o věci samé II. co do částky 830.142,59 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a ve výroku o nákladech řízení III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.); má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Detailně polemizuje s jednotlivými dílčími závěry obsaženými ve znaleckém posudku znalkyně Ing. Pavly Císařové a namítá, že ačkoli se znalkyně Ing. Císařová a Ing. Blanka Vorlíčková ve svých znaleckých posudcích vyjadřovaly ke stejné otázce, ohledně níž dospěly k rozdílným závěrům, odvolací soud nijak nezdůvodnil, proč vyšel ze závěrů znaleckého posudku Ing. Císařové a z jakých důvodů pominul závěry znaleckého posudku Ing. Vorlíčkové. Napadené rozhodnutí proto považuje za nepředvídatelné a nepřesvědčivé. Prosazuje, že žaloba měla být zamítnuta, neboť žalobce se měl domáhat zrušení podílového spoluvlastnictví podle § 142 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Jestliže tak odvolací soud nerozhodl, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované rozsudky ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, a ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 995/2004. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaným nastolená právní otázka, zda se žalobce mohl po zániku sdružení založeného podle § 829 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), úspěšně domáhat vypořádání majetku získaného činností sdružení způsobem dohodnutým ve smlouvě o sdružení (§ 841 obč. zák.), již byla dovolacím soudem vyřešena a odvolací soud se svým rozhodnutím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované rozsudkem ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, uveřejněným pod č. 33/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Žalovaný totiž přehlíží, že odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění (jehož správnost nelze podrobit dovolacímu přezkumu), že si účastníci již v článku 6 smlouvy o sdružení ze dne 22. 4. 1992 dohodli formu a způsob majetkového vypořádání pro případ zániku sdružení tak, že se o zbylé prostředky (i eventuální ztrátu) vypořádají rovným dílem. Neprosadí se proto názor žalovaného, že se žalobce měl domáhat zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k věcem získaným činností sdružení podle § 142 obč. zák. Tak by tomu bylo jen v případě, že by se účastníci sdružení o vypořádání nedohodli. Argumentuje-li žalovaný nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel z jeho skutkové verze (tj. že se účastníci na majetkovém vypořádání pro případ zániku sdružení nedohodli), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení, a to, že žalobce se může úspěšně domáhat jen zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem podle § 142 obč. zák.

Poukaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 995/2004, je nepřiléhavý, neboť předmětem této věci byl nárok na výplatu podílu vystoupivšího účastníka sdružení, jež - na rozdíl od posuzovaného případu - nezaniklo a trvalo dále (§ 839 obč. zák.).

Ačkoli žalovaný avizuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, v dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádnou takovou právní otázku nekonkretizuje.

Obsáhlými námitkami poukazujícími na nejednoznačnost, nejasnost a vnitřní rozporuplnost znaleckého posudku znalkyně Ing. Pavly Císařové, jehož závěry jsou vyvraceny znaleckým posudkem znalkyně Ing. Blanky Vorlíčkové, žalovaný nevystihuje jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Brojí-li žalovaný proti způsobu hodnocení důkazů soudem, a tedy - v konečném důsledku - proti správnosti skutkových zjištění, na nichž je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem, přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Namítá-li žalovaný nepřesvědčivost a nepředvídatelnost rozsudku odvolacího soudu, nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové eventuální vadě však dovolací soud přihlíží pouze v případě, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. března 2015

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru