Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3428/2016Usnesení NS ze dne 28.06.2017

HeslaSmluvní pokuta
Přípustnost dovolání
Dobré mravy
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.3428.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 39 obč. zák.

§ 544, 545 obč. zák.

§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2691/17 ze dne 31.10.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3428/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Hlavního města Prahy, identifikační číslo 000 64 581, zastoupené JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti žalovanému S. J., s místem podnikání v Praze 4, U Kamýku 284/11, identifikační číslo 125 92 293, zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, o zaplacení 300.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 143/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Co 323/2014-149, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 6. 2016, č. j. 12 Co 323/2014-162, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Olejníčka, advokáta.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 5. 2014, č. j. 70 C 143/2014-42, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 300.000 Kč, a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Co 323/2014-149, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 6. 2016, č. j. 12 Co 323/2014-162, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 300.000 Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Učinil tak poté, co Nejvyšší soud jeho usnesení ze dne 18. 11. 2014, č. j. 12 Co 323/2014-72, usnesením ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 509/2015, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Zatímco soud prvního stupně poměřoval přiměřenost smluvní pokuty s výší sjednaného nájemného ve smyslu závěrů, které přijal Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 890/2002, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně zajistila splnění povinnosti vyklidit pronajatou část pozemku po skončení nájmu vysokou smluvní pokutou proto, že zamýšlela náměstí revitalizovat a měla eminentní zájem mít ho včas vyklizené od prodejních stánků. Sankce tak neměla nahrazovat případný vznik škody, nýbrž motivovat žalovaného k vyklizení předmětu nájmu tak, aby mohlo být - v obecném zájmu - přikročeno k zamýšlené revitalizaci. Odvolací soud při rozhodování akcentoval, že ačkoli nájemní vztah žalovaného skončil k 1. 1. 2013, pozemek, na němž má umístěny své prodejní stánky, žalovaný dosud (tj. k 28. 4. 2016) nevyklidil; zůstal nečinný, přestože mu povinnost předmětnou část pozemku vyklidit byla stanovena pravomocným soudním rozhodnutím.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud zjevně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Žalovaný sice souhlasí s názorem odvolacího soudu, že podmínkou pro platné sjednání smluvní pokuty není vznik škody oprávněnému, namítá však, že to neznamená, že smluvní pokuta přitom není uplatňována v rozporu s dobrými mravy, což způsobuje její neplatnost. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3975/2013, ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1240/2014, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3968/2013, dovozuje, že skutečnost, zda oprávněnému subjektu porušením smluvní povinnosti vznikla či nevznikla škoda, je zcela zásadní. Odvolací soud tudíž pochybil, jestliže při rozhodování nezohlednil - ačkoli podle citovaných rozhodnutí zohlednit měl - že žalobkyni v důsledku porušení smluvní povinnosti škoda nevznikla (vznik škody ani netvrdila) a nenastala ani potencionální škoda, neboť záměr revitalizovat Václavské náměstí neuskutečnila (odložila ho na neurčito). Neshledal rovněž významným, že i po skončení nájmu platil žalobkyni náhradu za užívání předmětné části pozemku, ačkoli zde již neprovozoval svou podnikatelskou činnost. Nepřiměřenost smluvní pokuty žalovaný nadále dovozuje i z porovnání její výše s výší sjednaného nájemného. Odvolává se přitom na rozhodnutí ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013, v němž Nejvyšší soud přijal závěr, že pokud sazba smluvní pokuty za porušení vyklizovací povinnosti dosahuje osminásobku původně dohodnutého nájemného, lze ji již pokládat za přemrštěnou a tudíž z pohledu dobrých mravů neakceptovatelnou, na čemž nic nemění okolnost, že nájemce jednal jako podnikatel a pronajaté prostory užíval k podnikání. V nyní posuzované věci činilo denní nájemné 585 Kč, takže smluvní pokuta ve výši 10.000 Kč denně představuje její sedmnáctinásobek, předmět nájmu nebyl v rozhodném období využíván k podnikání a žalovaný z něj neměl žádný majetkový prospěch. Naopak hradil žalobkyni za užívání náhradu ve výši sjednaného nájemného. Existenci vad řízení spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového stavu věci, který „nebyl v dané věci vůbec zjištěn“ a „neodpovídá skutečnosti“. Připomíná, že od žalobkyně měl pronajaty dvě části pozemku, a to podle dvou nájemních smluv. Prodejní místo č. 30, o které jde v posuzované věci, vyklidil v září 2014. Není tedy správné zjištění odvolacího soudu, že předmětná část pozemku nebyla dosud vyklizena. Dostatečně prokázáno (podloženo relevantními důkazy) nebylo ani tvrzení žalobkyně, že důvodem pro vyklizení prodejních míst byl revitalizační plán Václavského náměstí. Odvolací soud z něho přesto vycházel.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl pro nepřípustnost, případně jako nedůvodné zamítl. Podrobně se vyjádřila ke všem dovolacím námitkám, zrekapitulovala okolnosti pronájmu stánkových ploch na Václavském náměstí a zdůraznila, že splnění povinnosti žalovaného vyklidit pronajímaný prostor zajistila vysokou smluvní pokutou proto, že měla enormní zájem na včasném vyklizení v souvislosti s plánovanou revitalizací.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“)

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Námitkami, že odvolací soud při právním posouzení věci vyšel z nesprávného zjištění, že smyslem vysoké smluvní pokuty bylo docílit vyklizení předmětu nájmu tak, aby žalobkyně mohla revitalizovat Václavské náměstí, a že pronajatý pozemek žalovaný ani ke dni 28. 4. 2016 nevyklidil, žalovaný zpochybňuje správnost skutkových zjištění (základu právního posouzení věci), k nimž odvolací soud dospěl hodnocením důkazů provedených v odvolacím řízení ve spojení s výsledky důkazního řízení před soudem právního stupně. Odvolací soud totiž vyšel ze zjištění, že důvodem požadavku žalobkyně na včasné vyklizení stánků byl její záměr revitalizovat Václavské náměstí, že revitalizace se zatím neuskutečnila, protože se stánkaři je vedena řada sporů a jimi dotčené plochy Václavského náměstí dosud nebyly zpřístupněny, a že žalovaný pronajatou část pozemku nevyklidil ani poté, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu, jímž byla žalovanému uložena povinnost pozemek vyklidit. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem) a je pro dovolací soud závazný (§ 241a odst. 2 o. s. ř. a contrario).

Skutkového charakteru jsou rovněž výtky dovolatele, že odvolací soud při rozhodování pominul, že žalobkyni porušením povinnosti vyklidit předmětnou část pozemku nevznikla žádná významnější škoda, neboť záměr revitalizovat Václavské náměstí nenaplnila, resp. odložila ho na neurčito, a že i po ukončení nájemního vztahu hradil žalobkyni sjednané nájemné, ačkoli zde již neprovozoval podnikatelskou činnost. Nadto nelze přehlížet, že odvolací soud zmiňované údaje nepominul, neshledal je pouze z hlediska právního posouzení věci významnými, neboť dospěl k závěru, že smyslem vysoké denní sazby smluvní pokuty nebylo pokrýt případně vzniklou škodu (ušlé tržby z dalšího, lukrativnějšího pronájmu ploch), nýbrž naplnit veřejný zájem spočívající v revitalizaci náměstí. Četné odkazy dovolatele na rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k uhrazovací funkci smluvní pokuty v souvislosti s posuzováním platnosti smluvního ujednání podle § 39 obč. zák. (konkrétně na rozhodnutí ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3975/2013, ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3968/2013), jsou tudíž liché (a jak bylo shora již zmíněno, jsou založeny na vlastní skutkové verzi žalovaného, že žalobkyni nepoškodil, nevyklidil-li po skončení nájemního vztahu předmět, neboť nadále platil nájemné a revitalizace Václavského náměstí „nevázla“ na vyklizení stánků na pronajatých částech pozemku.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky z 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, z 21. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, z 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, z 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, a z 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010) je ustálena v názoru, že institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení § 544 a § 545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Smluvní pokuta plní funkci preventivní, uhrazovací nebo sankční. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud přihlíží zejména k jejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, z 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, z 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, z 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, a z 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4932/2010).

Protože pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Je tedy na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti § 39 obč. zák. může dovolací soud přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014).

Závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě není neplatné pro rozpor s dobrými mravy při skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (a která jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná), z pohledu výše uvedených zásad obstojí. Nelze ho poměřovat – jak požaduje dovolatel – úvahami, které vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013, neboť jde o zcela odlišné a nesrovnatelné skutkové terény; způsob zajištění splnění povinnosti vyklidit ve veřejném zájmu prostory Václavského náměstí v Praze (centrálního pražského náměstí) se vyznačuje jedinečností a nelze ho poměřovat přiměřeností zajištění vyklizení komerčních nebytových prostor. Žalovaný musel být s výší denní sazby smluvní pokuty při jejím sjednávání srozuměn, věděl, že odpovídá potřebě zajistit včasné vyklizení vysoce exponovaného pozemku centrálního pražského náměstí, které je jako předmět pronájmu za účelem podnikatelské činnosti velmi lukrativním místem. Oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou pacta sunt servanda. Jestliže nájemní vztah žalovaného skončil, vznikla mu povinnost vyklidit předmět nájmu. Skutečnost, že pozemek okupoval dalších několik let (jeho nájemní vztah skončil k 1. 1. 2013 a ještě k 28. 4. 2016 nebyl žalovaným vyklizen), nasvědčuje tomu, že sjednaná smluvní pokuta nebyla pro žalovaného očividně dostatečnou pobídkou. V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že již v rozsudcích ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008 nebo ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Cdo 588/2003, přijal a odůvodnil závěr, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty; opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.

Bezpředmětné jsou výtky žalovaného, že odvolací soud nerespektoval rozhodnutí ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1240/2014, a ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1017/2015, v nichž Nejvyšší soud dovodil, že pro posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě podle § 39 obč. zák. jsou rozhodné jen okolnosti, které existovaly ke dni sjednání smluvní pokuty; ty, jež nastaly až následně, mohou být významné jen z hlediska úvah, zda je či není požadavek na zaplacení smluvní pokuty výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Naopak je to právě žalovaný, kdo oproti citovaným rozhodnutím prosazuje, že z hlediska posouzení platnosti smluvní pokuty podle § 39 obč. zák. „mohou být významné i skutečnosti, jež nastaly až následně, tj. po sjednání smluvní pokuty“; zaměňuje přitom posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě podle § 39 obč. zák. s posouzením, zda je nárok na zaplacení smluvní pokuty výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu u § 3 odst. 1 obč. zák. Nadto nelze přehlédnout, že rovněž touto argumentací žalovaný prosazuje vlastní skutkovou verzi.

Lze uzavřít, že závěr, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. VI. odst. 1 písm. b/ nájemní smlouvy z 20. 12. 2000 není neplatné pro rozpor s dobrými mravy, je správný.

Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 28. června 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru