Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3378/2020Usnesení NS ze dne 24.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3378.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3378/2020-351

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce V. S., bytem XY, proti žalované E. B., bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185/8, o zaplacení 349.760 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 230/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2020, č. j. 30 Co 56/2020-313, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.100 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Ladislava Salveta, advokáta.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 6. 2019, č. j. 18 C 230/2016-232, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 172.175 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. od 10. 6. 2016 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl v části, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení dalších 173.240 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 4. 2020, č. j. 30 Co 56/2020-313, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 136.610 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu o zaplacení 136.610 Kč s 8,05 % úrokem z této částky od 10. 6. 2016 do zaplacení zamítl, jinak jej potvrdil a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 123.338 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

Proti té části rozsudku, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).

Žalovaná se vyjádřila k dovolací argumentaci, poukázala na to, že z ní nevyplývá, jakým způsobem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury, a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem (nyní) posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vyplývá, že v každé věci může být pro řešení téže právní otázky splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace konkrétní otázky hmotného nebo procesního, která má být podrobena dovolacímu přezkumu. Tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je takovým vymezením vázán; vždy musí jít o právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.

Žalobce shora uvedeným požadavkům nedostál. Použitou formulací, že „odvolací soud se změněním výroku soudu prvního stupně odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, svou povinnost řádně vymezit přípustnost dovolání v režimu ustanovení § 237 o. s. ř. nesplnil, neboť neuvedl, od kterého (kterých) rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud podle jeho názoru při svém rozhodování odchýlil, a v které otázce hmotného nebo procesního práva. Z obsahu jeho podání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je navíc zřejmé, že se nedomáhá toho, aby dovolací soud určitou jím v minulosti již vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva posoudil nyní jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu.

Výtkou, že odvolací soud „při zkoumání věci ignoroval porušování základních podmínek řízení a ústavního práva na spravedlivý proces“, žalobce neuplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítl vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání, i kdyby se odvolací soud tvrzených procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Protože absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 24. 11. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru