Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3261/2012Rozsudek NS ze dne 29.01.2014

HeslaSmlouva o půjčce
KategorieC EU
EcliECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3261.2012.1
Dotčené předpisy

§ 10 předpisu č. 97/1963 Sb. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3261/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně O. F., zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem Praha 7, Milady Horákové 533/28, proti žalovanému A. G., zastoupenému JUDr. Martinem Sochorem, advokátem se sídlem Praha 7, Veletržní 926/10, o zaplacení 90.124,- EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 661/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2012, č. j. 18 Co 104/2012-142, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 4. 12. 2009 domáhala po žalovaném zaplacení 90.124,- EUR s úroky z prodlení s tvrzením, že účastníci uzavřeli dohodu, podle níž půjčí žalovanému bezúročně na rekonstrukci jeho restaurace v České republice finanční prostředky do 100.000,- EUR a žalovaný jí půjčený obnos vrátí po zprovoznění restaurace. Na základě této dohody postupně žalovanému poukázala na jeho účet celkem 90.124,- EUR. Ačkoli žalovaný restauraci uvedl do provozu na jaře 2009, půjčku jí přes výzvu nevrátil.

Rozsudkem ze dne 4. dubna 2012, č. j. 18 Co 104/2012-142, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. prosince 2011, č. j. 11 C 661/2009-100, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 90.124,- EUR s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování uvěřil žalobkyni, jejíž tvrzení bylo prokázáno shodnými výpověďmi svědků L. T. a B. T. a výpisy z účtu žalovaného č. 1719632273 vedeného u České spořitelny, a. s., že účastníci v roce 2004 (v Praze) uzavřeli ústně bezúročnou smlouvu o půjčce; žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky do výše 100.000,- EUR v souvislosti s jeho podnikáním v České republice (na rekonstrukci jeho restaurace) a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky žalobkyni vrátit po rekonstrukci restaurace a zahájení jejího provozu. Žalobkyně postupně poukázala žalovanému na jeho účet celkem 90.124,- EUR. Restaurace žalovaného byla zkolaudována a uvedena do provozu na jaře 2009. Žalovaný přes výzvu doručenou mu 19. 11. 2009 půjčené finanční prostředky žalobkyni nevrátil. Soud prvního stupně neuvěřil obraně žalovaného, že peněžní prostředky přijaté od žalobkyně nebyly předmětem půjčky, ale sloužily k obstarání jejích záležitostí.

Soud prvního stupně - vzhledem k tomu, že oba účastníci jsou státními příslušníky Republiky Kazachstán, a jde tedy o tzv. věc s cizím prvkem - se zabýval otázkami, zda je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudů České republiky a podle jakého právního řádu je třeba daný právní vztah posoudit. Dovodil, že je splněna podmínka mezinárodní příslušnosti soudů České republiky k projednání a rozhodnutí dané věci, neboť žalovaný má na území České republiky své bydliště (čl. 2 nařízení Rady ES č. 44/2001, ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech - dále jen „nařízení Brusel I“). Dále vyjádřil názor, že Česká republika a Republika Kazachstán jsou i nadále vázány Smlouvou podepsanou v Moskvě dne 12. 8. 1982 mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášené pod č. 95/1983 Sb. (dále též „Smlouva“); protože podle článku 36 Smlouvy platí, že forma právního úkonu se řídí právním řádem smluvní strany, kterým se řídí samotný právní úkon, přičemž stačí, bylo-li učiněno zadost právnímu řádu místa, kde došlo k právnímu úkonu, dospěl k závěru, že smluvní vztah účastníků se řídí právním řádem České republiky (tj. právním řádem místa, kde účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce). Na základě zjištěného skutkového stavu věci pak soud prvního stupně uzavřel, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce v souladu s § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), a že závazek žalovaného plynoucí ze smlouvy nezanikl splněním (§ 559 obč. zák.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a ohlašuje v něm uplatnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že otázku, jakým právním řádem je třeba právní vztah účastníků posuzovat, zvažoval z pohledu mezinárodní smlouvy č. 95/1983 Sb. uzavřené mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních. Připomíná, že ze sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 77/2009 Sb. m. s. vyplývá, že tato smlouva není od 1. 1. 2001 ve vztazích mezi Českou republikou a Republikou Kazachstán považována za platnou. Připouští sice, že podle čl. 24 nařízení Brusel I. je v posuzovaném případě dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudů České republiky, avšak otázku právního řádu, jímž má být hmotněprávní vztah mezi účastníky posuzován, nařízení neupravuje. Prosazuje názor, že soudy měly, v souladu s § 9 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v tehdy platném znění (dále jen „zákon č. 97/1963 Sb.“), zjišťovat, zda mezi účastníky došlo k volbě práva, popř. za aplikace § 10 zákona č. 97/1963 Sb. posoudit vztah mezi účastníky podle právního řádu, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání jejich vztahu. Jelikož smlouva o půjčce není mezi závazky výslovně vyjmenovanými v § 10 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb., mělo být v souladu s odstavcem 3 uvedeného ustanovení zjišťováno, zda byla smlouva uzavřena mezi přítomnými nebo nepřítomnými, případně kdo byl příjemcem návrhu na uzavření smlouvy. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.); Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) se proto zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že hmotněprávní posouzení smluvního vztahu účastníků se řídí právním řádem České republiky. Jelikož tato otázka v daných souvislostech nebyla dovolacím soudem dosud řešena, má napadený rozsudek ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), a dovolání je tudíž přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Protože žalovaný vady vyjmenované v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. ve skutečnosti nenamítá (podle obsahového vylíčení dovolacích námitek) a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zaměřil se dovolací soud na posouzení otázky, k jejímuž řešení shledal dovolání přípustné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V posuzovaném případě jde o věc s mezinárodním (cizím) prvkem, neboť účastníci řízení (subjekty právního vztahu) mají vztah k zahraničí - oba jsou státními příslušníky Republiky Kazachstán, kde žalobkyně i bydlí (srovnej Kučera, Z., Mezinárodní právo soukromé, 6. Opravené a doplněné vydání, nakladatelství Doplněk Brno 2004, str. 18). Soudy proto byly povinny zabývat se otázkou, podle jakého právního řádu a podle jakých konkrétních norem je třeba právní vztah posoudit.

Platí, že rozhodné právo se určí podle skutkových tvrzení obsažených v žalobě, popř. v doplňujících podáních a vyjádřeních, o která žalobce opírá nárok na peněžité plnění (zde vrácení peněžních prostředků poskytnutých na základě uzavřené smlouvy o půjčce). Žalobkyně v žalobě a v rámci svých přednesů (při jednáních soudu prvního stupně dne 6. 10. 2010 a 2. 2. 2011) uváděla, že žalovanému, jenž bydlí v České republice, na základě smlouvy o půjčce, kterou účastníci uzavřeli ústní formou v Praze v roce 2004, poskytla celkem 90.124,- EUR, a to jejich poukázáním ze svého účtu na účet žalovaného vedený v České republice. Protože v dané věci byla smlouva zakládající soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem uzavřena před datem 1. 7. 2006, kdy se součástí právního řádu České republiky stala Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z 19. 6. 1980 (k níž Česká republika přistoupila, kdežto Republika Kazachstán nikoli), je třeba pro určení rozhodného práva aplikovat ustanovení zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále opět jen „zákon č. 97/1963 Sb.“ (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2377/2012).

Žalovanému lze přisvědčit, že odvolací soud, který převzal právní závěry soudu prvního stupně, nepřípadně - s odkazem na § 2 zákona č. 97/1963 Sb. - určil rozhodné právo podle článku 36 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, podepsané v Moskvě dne 12. 8. 1982, vyhlášené pod č. 95/1983 Sb. Podle sdělení Ministerstva zahraničních věcí publikovaného pod č. 77/2009 Sb. m. s. nejsou totiž mezinárodní smlouvy, sjednané mezi bývalým Československem (kterým se rozumí někdejší Česká a Slovenská Federativní Republika, Československá socialistická republika, resp. Československá republika) a bývalým Svazem sovětských socialistických republik, považovány od 1. 1. 2001 za platné ve vztazích mezi Českou republikou a Republikou Kazachstán.

Přesto však závěr, že se právní vztah účastníků ze smlouvy o půjčce řídí právním řádem České republiky, obstojí.

Podle § 10 zákona č. 97/1963 Sb. nezvolí-li účastníci rozhodné právo, řídí se jejich právní vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu (odst. 1). Jiné smlouvy (rozuměj smlouvy nevyjmenované v odst. 2) spravují se zpravidla právním řádem státu, v kterém obě strany mají sídlo (bydliště), nemají-li sídlo (bydliště) v témže státě a uzavírá-li se smlouva mezi přítomnými, právním řádem místa, kde byla smlouva uzavřena; byla-li uzavřena mezi nepřítomnými, právním řádem sídla (bydliště) příjemce návrhu na uzavření smlouvy (odst. 3).

Jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud zcela převzal zjištěný skutkový stav, který soud prvního stupně čerpal ze shodných výpovědí svědků L. T. a B. T. a z výpisů z účtu žalovaného, jež prokázaly pravdivost tvrzení žalobkyně, že smlouvu o půjčce uzavřeli účastníci ústní formou v roce 2004 na území České republiky a že peněžní prostředky poskytnuté žalobkyní na základě této smlouvy byly připsány na účet žalovaného vedený u banky v České republice. I když soud prvního stupně tyto konkrétní okolnosti uzavření smlouvy o půjčce v závěrech o zjištěném skutkovém stavu výslovně neuvedl, nepochybně je vzal v potaz, neboť pro potřebu určení rozhodného práva považoval za právně významné „místo, kde došlo k právnímu úkonu“. Vzhledem k tomu, že účastníci netvrdili (tím méně prokázali), že by si rozhodné právo zvolili (§ 9 zákona č. 97/1963 Sb.), odvolací soud nepochybil, jestliže právní vztah účastníků ze smlouvy o půjčce posuzoval podle právního řádu České republiky; jeho aplikace odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb.

Z řečeného plyne, že žalovanému se argumenty snesenými v dovolání nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni, která by na jejich náhradu jinak měla právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2014

JUDr. Blanka Moudrá předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru