Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 325/2020Usnesení NS ze dne 28.07.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.325.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 325/2020-1264

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. H., bytem XY, zastoupeného Mgr. Viktorem Pakostou, advokátem se sídlem v Praze 3, Ježkova 1054/10, proti žalované PRAHA-SEN, s. r. o., se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49 (identifikační číslo osoby 256 66 487), zastoupené JUDr. Janou Vyšanskou, Ph.D., advokátkou v Praze 10, Korunní 810/104, o zaplacení 2.010.868,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 230/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 35 Co 201/2019- 1149, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.182,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jany Vyšanské, advokátky.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal po žalované zaplacení 3.598.331,20 Kč s příslušenstvím. Uváděl, že tato částka sestává z 2.561.768.20 Kč (s příslušenstvím), které požaduje z tituly náhrady škody (o tuto částku by se zvětšil jeho majetek, pokud by žalovaná splnila svoji povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu), z 290.000 Kč coby kompenzace za prodlení žalované s dokončením a předáním bytové jednotky a ze 746.563 Kč z titulu vrácení zálohy na kupní cenu.

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 28 C 230/2012-1080, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 1.720.868,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení, zvýšené o 7 procentních bodů od 3. 7. 2010 do zaplacení, vydat mu bezdůvodné obohacení ve výši 746.563 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení, zvýšené o 7 procentních bodů od 3. 7. 2010 do zaplacení, a dále zaplatit mu 290.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby, stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení, zvýšené o 7 procentních bodů od 1. 7. 2008 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v části požadující, aby žalovaná žalobci zaplatila 840.000 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalované povinnost nahradit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 644.903 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Brože, (výrok III) a rozhodl, že žalovaná je povinna České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit na nákladech řízení 3.100 Kč (výrok IV).

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 35 Co 201/2019- 1149, zastavil řízení o odvolání žalobce do výroku III rozsudku soudu prvního stupně; ve výroku I., co do povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 1.720.868,20 Kč s příslušenstvím a částku 290.000 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, jinak jej potvrdil; žalobci uložil zaplatit žalované k rukám její zástupkyně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 468.521,68 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 66.992,79 Kč, a rozhodl nákladech řízení státu.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce jako budoucí kupující uzavřel se žalovanou jako budoucí prodávající dne 5. 12. 2003 smlouvu o smlouvě budoucí kupní (dále jen “smlouva o smlouvě budoucí”), jejímž předmětem byla bytová jednotka č. 51163 (810/63) v 5. podlaží domu č. p. XY v katastrálním území XY za kupní cenu 3.162.192 Kč s 5% DPH; v ní si strany sjednaly, že jejich právní vztah bude podřízen režimu obchodního zákoníku. Bylo dohodnuto, že realizační (kupní) smlouvu smluvní strany uzavřou do 20 dnů od doručení písemnosti, kterou žalovaná žalobce k uzavření smlouvy vyzve, respektive ve lhůtě 40 dnů plynoucí od odeslání takové výzvy (článek III. odst. 9 smlouvy o smlouvě budoucí). V článku III. odst. 10 písm. b) smlouvy o smlouvě budoucí byly dohodnuty podmínky, za kterých je žalovaná povinna (jako jediná oprávněná) žalobce vyzvat k uzavření kupní smlouvy, tj. že proběhne přejímací řízení bytové jednotky za účelem zjištění jejího technického stavu a zároveň bude podáno na katastru nemovitostí prohlášení vlastníka o rozdělení zkolaudovaných jednotek, nejpozději však do 30 dnů ode dne, kdy budou splněny všechny podmínky uvedené v článku III. odst. 10 písm. a), b) smlouvy o smlouvě budoucí, tj. do katastru nemovitostí bude zapsáno prohlášení vlastníka o rozdělení zkolaudovaných jednotek a proběhne přejímací řízení bytové jednotky za účelem zjištění jejího technického stavu v souladu s článkem V. smlouvy o smlouvě budoucí. Dne 22. 12. 2005 sdělila pracovnice žalované P. P., nyní F., žalobci, že mu žalovaná uděluje kompenzaci ve výši 10 000 Kč za každý měsíc prodlení od data 30. 11. 2005 s tím, že celková kompenzace bude vyplacena na jeho účet jednorázově s třicetidenní splatností po dni předání jednotky k užívání. Lhůta 30 dnů pro výzvu k uzavření realizační (kupní) smlouvy počala běžet 14. 9. 2006, neboť k zápisu prohlášení vlastníka do katastru nemovitostí došlo 29. 11. 2005, a přejímací protokol byl podepsán 13. 9. 2006; uplynula marně 13. 10. 2006. Účastníci kupní smlouvu neuzavřeli, neboť žalovaná žalobce k jejímu uzavření ve sjednané 30 denní lhůtě nevyzvala. Podáním z 10. 9. 2007 žalovaná od smlouvy o smlouvě budoucí kupní odstoupila s tím, že žalobce porušil ujednání obsažené v jejím článku IV. odst. 2 písm. c), a 6. 5. 2008 předmětnou bytovou jednotku prodala společnosti VDK Company s. r. o. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu o budoucí kupní smlouvě, kterou dohodou podle § 262 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“ nebo „obchodní zákoník“), podřídili režimu obchodního zákoníku, konkrétně § 289 a násl. obch. zák. Protože si účastníci nesjednali jinou povahu lhůty pro výzvu k uzavření realizační smlouvy než je stanovena § 292 odst. 3 obch. zák., a žalovaná žalobce k uzavření realizační smlouvy ve lhůtě 30 dnů nevyzvala, její závazek tuto smlouvu uzavřít marným uplynutím sjednané lhůty zanikl (k 13. 10. 2006). Odstoupení žalované od smlouvy o smlouvě budoucí dne 10. 9. 2007 proto již nemělo právní relevanci. Prodejem předmětné bytové jednotky třetí osobě nemohlo dojít k porušení smluvních povinností žalované, které by zapříčinilo vznik žalobcem tvrzené škody. Žalovaná sice porušila svůj smluvní závazek vyzvat žalobce ve sjednané lhůtě k uzavření kupní smlouvy, avšak z důvodu porušení takové povinnosti žalobce náhradu škody nepožadoval. Opodstatněným neshledal odvolací soud nárok žalobce na zaplacení 290.000 Kč z titulu finanční kompenzace za prodlení žalované s předáním bytové jednotky; sdělení pracovnice žalované o přiznané kompenzaci nesplňuje vyžadovanou formu pro změnu smlouvy (změna totiž mohla být provedena pouze písemným dodatkem); navíc kompenzace měla být přiznána za prodlení s předáním bytové, které však nenastalo v důsledku zániku závazků ze smlouvy o smlouvě budoucí. Protože v důsledku zániku závazků ze smlouvy o smlouvě budoucí nedošlo k uzavření realizační (kupní) smlouvy, resp. protože žalovaná žalobci předmětnou bytovou jednotku neprodala, nevznikla žalobci ani povinnost zaplatit jí sjednanou kupní cenu. Na zaplacenou zálohu kupní ceny je tak namístě nahlížet jako na majetkový prospěch, který žalovaná na úkor žalobce získala plněním z právního důvodu, který odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.); žalobce tak má právo na vydání 746.563 Kč s příslušenstvím. Pokud si žalovaná na tuto pohledávku žalobce započetla svou pohledávku z titulu smluvní pokuty, učinila tak neoprávněně, neboť smluvní pokuta nebyla sjednána platně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).

Žalovaná poté, kdy se podrobně vyjádřila ke všem dovolacím námitkám, navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Kritika právního závěru odvolacího soudu, že nárok žalobce na náhradu škody ve výši 1.720.868,20 Kč s příslušenstvím není opodstatněný, neboť závazek žalované uzavřít s ním realizační (kupní) smlouvu zanikl podle § 292 odst. 3 obch. zák. marným uplynutím (prekluzivní) lhůty pro výzvu k uzavření realizační smlouvy, se odvíjí od nesouhlasu žalobce se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud v tomto směru vycházel. Žalobce na podkladě vlastní interpretace smlouvy o smlouvě budoucí prosazuje, že „skutečnou” vůlí smluvních stran bylo vyloučit prekluzivní povahu lhůty pro výzvu k uzavření realizační smlouvy (řečeno jinak, že se účastníci smluvně odchýlili od § 292 odst. 3 obch. zák.). Pomíjí přitom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016, a judikaturu v něm označenou, a ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 358/2019). Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzená věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Argumentuje-li žalobce nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy z jeho skutkové verze, že vůle zúčastněných směřovala k vyloučení prekluzivní povahy lhůty pro výzvu žalované k uzavření kupní smlouvy), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že závazky ze smlouvy o smlouvě budoucí marným uplynutím takové lhůty nezanikly a žalovaná porušila svou povinnost kupní smlouvu uzavřít. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 553/2003 a ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 1657/2005, kterým žalobce podpořil prosazení názoru, že - byť to smluvní strany nevyjádřily výslovně - ze smlouvy o smlouvě budoucí lze v nyní posuzovaném případě dovodit, že jejich vůle směřovala k odchýlení se od § 292 odst. 3 obch. zák., nelze považovat za uplatnitelná z několika důvodů. Především, citovaná rozhodnutí byla vydána podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tj. v době, kdy výhrady proti skutkovým zjištěním představovaly - oproti současné právní úpravě - způsobilý dovolací důvod. Nadto obě rozhodnutí vycházela z jiného skutkového základu (že ve smlouvě o smlouvě budoucí smluvní strany zajistily smluvní pokutou závazek k učinění výzvy k uzavření realizační smlouvy, z čehož lze logicky vzato dovodit smluvní vyloučení prekluzivní povahy lhůty k učinění výzvy). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu v nyní posuzované věci však vyplývá, že smluvní strany si nesjednaly smluvní pokutu za porušení povinnosti žalované učinit výzvu k uzavření kupní smlouvy, nýbrž pouze za případné porušení její povinnosti kupní smlouvu uzavřít, budou-li splněny všechny předvídané podmínky (tedy mimo jiné, vyzve-li žalovaná žalobce ve sjednané lhůtě k uzavření kupní smlouvy).

Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, a ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5017/2015, a na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17), že při výkladu smlouvy nepoužil výklad pro něho coby spotřebitele příznivější (§ 55 odst. 3 obč. zák.), přehlíží, že obsah smluvního ujednání netrpěl nejasností v tom směru, že by bylo možné dospět ke dvěma vzájemně si konkurujícím variantám výkladu. K aplikaci zákonných výkladových pravidel je namístě přistoupit pouze v případě, panují-li pochybnosti o tom, k jaké z možných verzí výkladu se přiklonit. Z textu ujednání smluvních stran, který žalobce sám v dovolání cituje: „V případě, že: … b) budoucí prodávající neuzavře s budoucím kupujícím Kupní smlouvu ani do 80 dnů ode dne, kdy budou splněny všechny podmínky uvedené v čl. III. odst. 10 této smlouvy … a budoucí kupující od této smlouvy z některého z těchto důvodů odstoupí, je budoucí prodávající povinen zaplatit budoucímu kupujícímu smluvní pokutu ve výši 0,01 % denně z částky již uhrazené zálohy na Kupní cenu…“, se bez pochybností podává, že smluvní strany zajistily smluvní pokutou splnění závazku žalované uzavřít s žalobcem kupní smlouvu, nikoliv její závazek vyzvat ho ve sjednané lhůtě k uzavření kupní smlouvy. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 266 odst. 4 obch. zák. (příp. § 35 odst. 2 obč. zák.) nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné shodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat či měnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, nebo rozsudky ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009). Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (viz např. nálezy ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17, a ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 43/04), zdůraznil, že Listina základních práv a svobod zajišťuje především to, aby veřejná moc uznala vůli jednotlivce tak, jak ji v konkrétním okamžiku projevil. V rámci subjektivního práva na svobodné jednání plynoucího z jejího čl. 2 odst. 3 je chráněna smluvní svoboda a princip autonomie vůle. Zbavit smluvní ujednání právních účinků lze jen při respektování těchto principů (srov. nálet Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018. sp. zn. II ÚS 644/18). V posuzované věci žalobce ve skutečnosti po soudu nepřípustně požaduje, aby projev vůle smluvních stran obsažený ve smlouvě o smlouvě budoucí v jeho prospěch - coby spotřebitele - doplnil. Obsáhlá dovolací argumentace v tomto směru, akcentující povinnost přihlédnout k neplatnosti smluvního ujednání u spotřebitelských smluv ex offo (na čemž daná věc nespočívá), byť podložená četnými odkazy na rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu, se tudíž nemůže prosadit.

Jelikož se dovolateli nepodařilo zvrátit správnost právního závěru odvolacího soudu, že závazky ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní uplynutím prekluzivní lhůty k výzvě uzavřít realizační smlouvu zanikly, neprosadí se ani argumentace, jejíž akceptace by podle přesvědčení dovolatele umožňovala posoudit jeho nárok na zaplacení 1.720.868,20 Kč s příslušenstvím jako opodstatněný. Dovolatel dezinterpretuje závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5098/2009, dovozuje-li z nich, že zánikem povinnosti jedné strany vyzvat k uzavření smlouvy nezaniká právo druhé strany takovou výzvu učinit, a nemůže tudíž zaniknout ani právo druhé strany domáhat se splnění jiné povinnosti (zde povinnosti uzavřít kupní smlouvu). Jak v napadeném rozhodnutí – za podpory závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4573/2010, - připomněl již odvolací soud, smlouva o smlouvě budoucí nemusí z hlediska mechanismu uzavření realizační smlouvy zakládat pro obě smluvní strany stejnorodé závazky a povinnosti prohlášení vůle nemusí směřovat k oběma stranám obsahově identicky, nýbrž se vážou jen k těm konkrétním volním prohlášením, které si účastníci smlouvy o smlouvě budoucí pro sebe jednotlivě dojednali. Jestliže tedy závazek uzavřít budoucí smlouvu nepřevzaly oba její subjekty, nýbrž jen jeden z nich, je oprávněn domáhat se splnění závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě jen subjekt druhý, pouze jemu přísluší oprávnění předložit zavázané straně návrh smlouvy a v případě, že nebude akceptován, i legitimace domáhat se proti této straně nahrazení projevu vůle – přijetí návrhu – soudním rozhodnutím. V posuzovaném případě si smluvní strany sjednaly, že budoucí prodávající (žalovaná) je oprávněn a zároveň povinen po splnění sjednaných podmínek doručit budoucímu kupujícímu (žalobci) výzvu k uzavření kupní smlouvy, nikoli povinnost učinit návrh na uzavření kupní smlouvy ve smyslu § 43a obč. zák. nepodléhající úpravě smlouvy o smlouvě budoucí obsažené v 289 a násl. obch. zák. Uvedené nezhojí ani nepřiléhavý odkaz na rozhodnutí ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, a ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4573/2010, v nichž se Nejvyšší soud (stejně jako v usnesení ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5098/2009), vyjadřoval k procesu uzavření smlouvy, resp. k nahrazení projevu vůle uzavřít realizační smlouvu.

Domáhá-li se dovolatel aplikace § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v rozhodném znění (dále jen „o. z.“), považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že obecná právní zásada nemo turpitudinem suam allegare potest byla součástí právního řádu již před účinností zákona č. 89/2012 Sb. (tj. před 1. lednem 2014), a to nikoli jen jako „podpůrné“, nýbrž jako přímo aplikovatelné pravidlo pro rozhodování soudů (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2287/2011, nebo jeho usnesení ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, a ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2261/2015, popř. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, a ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07). V dané věci však nevyšly najevo žádné skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci uvedené zásady, a napadenému rozhodnutí tudíž nelze vytýkat nesprávnost ani v tomto směru.

Výtky, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný v části, jíž odvolací soudu zamítl žalobu na zaplacení 290.000 Kč, neboť odvolací soud se v této souvislosti vyjádřil k jinému právnímu nároku (k nároku z jednostranného písemného slibu žalované), než který byl ve skutečnosti uplatněn (nárok na náhradu škody), a překvapivý v části, jíž rozhodl o nároku na zaplacení 1.720.868,20 Kč, neboť odvolací soud o něm rozhodl diametrálně odlišně od soudu prvního stupně, aniž žalobce seznámil se svými skutkovými a právními názory a poučil ho ve smyslu § 118a o. s. ř., jsou z hlediska přípustnosti dovolání bezcenné. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud (jsou-li skutečně dány) přihlédne jen za - zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Odkazy dovolatele na rozhodnutí (vydaná před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.), v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k vadám řízení, a na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98, jsou proto bezpředmětné. Nadto nelze přehlédnout, že dovolatel - ačkoli považuje rozhodnutí odvolacího soudu v jím označené části za nepřezkoumatelné, identifikuje právní závěry odvolacího soudu a domáhá přezkumu jejich správnosti. Přitom ale odvolacímu soudu podsouvá závěry, které neučinil, tedy že nárok na náhradu škody vyžaduje uzavření smluvního ujednání o náhradě škody se škůdcem, že podmínkou vzniku nároku na náhradu škody je předání bytové jednotky žalovanému, a polemizuje s nimi s podporou odkazů na judikaturu dovolacího soudu. V této souvislosti se sluší připomenout, že spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro jejich řešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Dovolací soud považuje rovněž za vhodné uvést, že poučení účastníků řízení podle § 213b odst. 1 (§ 118a odst. 2) o. s. ř., jehož absenci dovolatel vytýká, přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a rozsudky ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010). Rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008). Uvedené závěry jsou použitelné v projednávané věci, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn dostatečně, takže jiný právně hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost podle § 118a odst. 2 o. s. ř. založit nemůže a jeho rozhodnutí nelze označit jako překvapivé.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 28. 7. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru