Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3188/2018Usnesení NS ze dne 16.07.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3188.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3188/2018-200

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce statutárního města Brno, městské části Brno-střed, se sídlem úřadu městské části v Brně, Dominikánská 2, zastoupeného Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 156/2, proti žalovanému Bytovému družstvu nájemníků domu XY, se sídlem v XY, identifikační číslo XY, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, o zaplacení 3.977.594,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 104/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2018, č. j. 15 Co 184/2017-154, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 29.669,20 Kč k rukám Mgr. Zdeňka Pokorného, advokáta.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. 53 C 104/2006-132, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 3.977.594,68 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zastavil řízení o zaplacení 9 % úroku z prodlení ročně z částky 3.729.790,- Kč od 27. 3. 2006 do 8. 9. 2014, a rozhodl o nákladech řízení. Předmětem řízení byl požadavek žalobce na zaplacení částky, kterou vyplatil K. H. z titulu investic do výstavby půdní nadstavby v domě XY na XY v XY a to na základě výsledku řízení vedeného u Městského soudu v Brně sp. zn. 44 C 105/2005. Žalovaný totiž nesplnil svůj závazek vypořádat investice K. H. vedle žalobce, k němuž se zavázal v kupní smlouvě ze dne 1. 7. 2003. Soud prvního stupně s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4814/2014, uzavřel, že žalovaný se stal vlastníkem shora uvedené nemovitosti až po skončení nájmu půdního prostoru podle nájemní smlouvy o výstavbě a smlouvě o budoucí nájemní smlouvě č. FO/BK2/16 ze dne 31. 5. 1999 (dále jen „smlouva o výstavbě“). Splnil-li by žalobce svou smluvní povinnost uzavřít s K. H. nájemní smlouvu podle čl. V odst. 2 smlouvy o výstavbě, stalo by se tak v době, kdy byl ještě vlastníkem domu č. p. XY a při převodu této nemovitosti by s nájmem přešly podle § 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“) ex lege veškerá práva a povinnosti pronajímatele na nového vlastníka. Žalobce netvrdil ani neprokázal, že před uzavřením kupní smlouvy žalovaného informoval o investicích třetí osoby, o jejich výši a že by je měl žalovaný vypořádat. Jejich výši žalobce neznal k okamžiku uzavření kupní smlouvy a zjistil ji až 12. 9. 2003. Skutečná výše investic byla zjištěna v řízení vedeném pod sp. zn. 44 C 105/2005 znaleckým posudkem. Spojuje-li žalobce svůj požadavek s čl. IV. odst. 2 kupní smlouvy ze dne 1. 7. 2003, pak z tohoto ustanovení jednoznačně nevyplývá, jaká konkrétní práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o výstavbě má žalovaný převzít v situaci, kdy podle čl. IV. odst. 1 smlouvy o výstavbě „na předmětné nemovitosti neváznou žádné dluhy …“

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, č. j. 15 Co 184/2017-154, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že smlouva o výstavbě pozbyla účinnosti (zanikla) naplněním podmínky předvídané v čl. VI. bodu 3 písm. c) neuzavřením specifikované nájemní smlouvy (čl. V. odst. 2 § 1 až § 6) v třicetidenní lhůtě od 21. 12. 2002, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o kolaudaci bytové jednotky (čl. V. odst. 2 smlouvy o výstavbě). Tím vznikla žalobci (za trvání nájmu pronajímateli a tehdejšímu vlastníku domu) povinnost vypořádat s K. H. (již bývalou nájemkyní) investice do předmětu nájmu způsobem dohodnutým v čl. IV. bodu 2 smlouvy o výstavbě (viz čl. VI. odst. 3). Tato povinnost nepřešla na žalovaného, který nabyl vlastnické právo k předmětnému domu, a to přesto, že se žalobce s žalovaným při prodeji domu mimo jiné dohodli, že žalovaný jako kupující přebírá práva a závazky vyplývající ze smlouvy o výstavbě, které ovšem nebyly výslovně specifikovány. Nicméně z obsahu dodatku č. 1 ke smlouvě o výstavbě a čl. V odst. 2 vyplývá, že se tím mínil závazek do 30 dnů ode dne nabytí právní moci příslušného kolaudačního rozhodnutí uzavřít na požádání podle § 685 a násl. obč. zák. nájemní smlouvu s K. H. na dobu neurčitou bez placení nájemného po dobu 30 let. Splnění závazku, který na sebe převzal žalovaný, nebylo závislé jen na jeho jednání jako kupujícího. Nájemní smlouvu mohl uzavřít jen „na požádání“, přičemž K. H. ani v původně 30 denní lhůtě nepožádala tehdejšího vlastníka statutární město Brno o uzavření takové nájemní smlouvy. Nelze tak dospět k závěru, že neuzavřením požadované nájemní smlouvy porušil žalovaný povinnost, v důsledku čehož měla žalobci vzniknout škoda. Podle odvolacího soudu požadavek žalobce neobstojí ani z pohledu práva na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce prodal žalovanému celou nemovitost, tj. včetně již existujícího bytu vystaveného v původních půdních prostorách. Nemohlo mu tak vzniknout bezdůvodné obohacení tím, že následně mu byla uložena povinnost nahradit K. H. investice vložené do nově vybudovaného bytu.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu (v dovolání chybně označené za „usnesení“) podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť při posuzování níže označených otázek hmotného práva se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2741/2005, jestliže dovodil, že k tzv. převzetí plnění podle ustanovení § 534 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je nezbytný souhlas věřitele, a proto věc nepoměřoval tímto ustanovením. Dále v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011, nepovažoval za určité vyjádření práv a povinností žalovaného odkazem v kupní smlouvě ze dne 1. 7. 2003 na nájemní smlouvu o výstavbě a smlouvu o budoucí nájemní smlouvě č. FO/BK2/16; tento odkaz je dostatečným pro identifikaci přijatých závazků, nelze je zaměnit s jinými a nelze ani tvrdit, že by nebylo zřejmé, jaká práva a jaké povinnosti jsou přebírány, resp. k jakým závazkům žalovaný přistoupil. Rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 493/2005. Podle interpretace jeho závěrů dovolatelem „lze vymezit obsah smluvního vztahu či jeho části odkazem na jiný, byť i neplatný právní dokument.“ Dovolatel odvolacímu soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) vytýká, že řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť se zcela nevypořádal s jeho odvolací argumentací. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. aby Nejvyšší soud postupem podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek odvolacího soudu, zruší rozsudek soudu prvního stupně a žalobě zcela vyhoví.

Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2741/2005, na které dovolatel odkazuje, na nyní projednávanou věc nedopadají. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na výkladu ustanovení § 534 obč. zák., nýbrž na tom, že žalovaný se nezavázal vypořádat investice K. H. místo žalobce. Prosazuje-li žalobce na základě výkladu čl. IV. kupní smlouvy opak, činí tak na základě vlastní skutkové verze, tedy procesně nepřípustným způsobem.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011, jímž dovolatel argumentuje ve prospěch závěru o přípustnosti svého dovolání, byla řešena právní otázka identifikace „určitého závazku“ ve smyslu § 323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) prostřednictvím obsahu faktury označené v uznání závazku a s tím spojenými účinky uznání předjímané ustanovením § 323 obch. zák. Uvedené rozhodnutí se tedy vyjadřovalo k určitosti uznávacího prohlášení. V nyní souzené věci ovšem identifikace „práv a závazků vyplývajících z nájemní smlouvy (… ) č. FO/BK2/16,“ neumožňovala přijmout závěr, že se žalovaný zavázal vypořádat investice K. H. v konkrétní výši, neboť ta nebyla známa.

Domnělý rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 493/2005, přípustnost dovolání nezakládá, neboť závěry v něm vyslovené na danou věc nedopadají. Nejvyšší soud se v něm zabýval identifikací důvodu uznávaného práva ve smyslu § 558 obč. zák. a právními účinky uznávacího prohlášení z hlediska běhu promlčecí doby. Navíc v případě závěru odvolacího soudu o neurčitosti ujednání o převzatých povinnostech je důvodnost odkazu na smlouvu o výstavbě, která zanikla, irelevantní.

Ačkoli dovolatel obsáhle polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, ve vztahu k jiným právním otázkám nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.

Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Námitkou, týkající se nedostatečného vypořádání se s odvolacími námitkami dovolatele není napadán žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale je jí vytýkáno soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 7. 2020

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru