Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3163/2013Usnesení NS ze dne 29.10.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3163.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3163/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. B. R., zastoupeného Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované Tělovýchovné jednotě Spoje Praha se sídlem v Praze 3, Na Balkáně 812, zastoupené JUDr. Alešem Rozehnalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o zaplacení 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 94/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2013, č. j. 70 Co 153/2013-54, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 130.000,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty sjednané v kupní smlouvě ze dne 8. 7. 2010 pro případ porušení smluvní povinnosti prodávajícího (žalované) předat kupujícímu (žalobci) předmět prodeje.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem pro uznání ze dne 26. září 2012, č. j. 11 C 94/2012-21, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 130.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. května 2013, č. j. 70 Co 153/2013-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání, které není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srovnej článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Žalovaná předestřela Nejvyššímu soudu k posouzení otázku, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání za situace, kdy se k věci ve lhůtě stanovené ve výzvě soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. písemně vyjádřila tak, že „nárok uplatněný v žalobě zcela neuznává, neboť smlouva, na kterou se žalobce odvolává, je neplatná“.

Pokud soud žalovaného vyzve podle § 114b o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, splní žalovaný tuto povinnost, neuznává-li zcela žalobou uplatněný nárok, tím, že ve vyjádření vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobou uplatněnému nároku, popř. označí důkazy, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Z toho pak vyplývá, že vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech rozhodných ve věci tvrdil žalobce v žalobě, a svými konkrétními tvrzeními vyvrací pravdivost tvrzení žalobce, popř. uvádí další skutečnosti žalobcem netvrzené, ale které jsou rozhodné pro posouzení věci. Ve vyjádření pak žalovaný nemusí rozvádět svoji obranu do všech podrobností a vyjadřovat se ke všem tvrzením žalobce, ale postačí, pokud proti tvrzením žalobce uvede taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž je zřejmý základ jeho obrany proti žalobě (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 28. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004). Uvede-li však žalovaný ve vyjádření pouze povšechná tvrzení bez konkrétního vysvětlení, popř. jen námitky procesní povahy, nelze takové vyjádření pokládat za splnění výzvy ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. Žalovaný se tedy nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn. Tento závěr vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která pouhý nesouhlas s žalobou nepokládá za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007). Obecné a zcela vágní je i vyjádření žalované, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuznává, neboť smlouva, na kterou se žalobce odvolává, je neplatná“. Nevyplývá z něho ani náznakem, z čeho žalovaná neplatnost kupní smlouvy (která obsahovala ujednání o smluvní pokutě) dovozuje a jakým směrem by se tedy mělo soudní řízení vyvíjet. Taková námitka proto nemůže zabránit fikci uznání nároku předvídané v § 114b odst. 5 o. s. ř. Obdobně rozhodl Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (například rozhodnutí ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1404/2011, nebo ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010). Odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4426/2011, je nepřiléhavý; Nejvyšší soud v něm sice judikoval, že uvede-li žalovaný ve vyjádření podle ustanovení § 114b o. s. ř. - aniž by zpochybňoval skutková tvrzení žalobce - právní důvody, na nichž staví svoji obranu, které mohou představovat právní důvody bránící vzniku uplatněného práva, nenastává fikce uznání uplatněného nároku a ve věci nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.; učinil tak ovšem za situace, kdy žalovaný konkretizoval jím namítaný důvod neplatnosti právního úkonu, z něhož měl vzejít žalobou uplatněný nárok. V posuzovaném případě však žalovaná neozřejmila, v čem spatřuje důvod neplatnosti smlouvy ze dne 8. 7. 2010, popřípadě které její části. Její vyjádření k žalobě tak zůstalo povšechným tvrzením a nelze ho pokládat za splnění výzvy ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř.

Odvolací soud se proto od ustálené praxe Nejvyšší soudu neodchýlil, jestliže vyjádření žalované nevyhodnotil jako splnění výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání jako nepřípustné odmítnout (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 29. října 2013

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru