Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3129/2012Rozsudek NS ze dne 24.07.2013

HeslaSmlouva o dílo
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3129.2012.1
Dotčené předpisy

§ 633 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3059/13 ze dne 20.02.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ivana Janů


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3129/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně OKNOTHERM spol. s r.o. se sídlem v Kaplici, Linecká 377, identifikační číslo 466 78 352, zastoupené JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti žalovanému Ing. P. V., zastoupenému Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem v Praze 8, Zenklova 230/66, o zaplacení 154.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 525/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2012, č. j. 53 Co 46/2012-157, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.196,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Pánka, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. 9. 2011, č. j. 39 C 525/2009-124, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 154.800,- Kč spolu s úroky z prodlení ročně z částky 154.800,- Kč od 24. 12. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 9,75%, od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 ve výši 10,50%, od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 ve výši 10,75% ročně, od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 9,25%, od 1. 7. 2009 do 12. 10. 2009 ve výši 8,50% a dále od 13. 10. 2009 do zaplacení pro každé kalendářní pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 7 procentních bodů, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 1. 7. 2010, č. j. 39 C 525/2009-64, Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2011, č. j. 53 Co 467/2010-89, zrušil a věc mu se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, č. j. 53 Co 46/2012-157, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 27. 7. 2006 smlouvu o dílo, v níž se žalobkyně zavázala žalovanému dodat a namontovat plastová okna, dveře, síťky proti hmyzu a parapety za předem dohodnutou cenu 344.000,- Kč; tato cena měla být podle ujednání obsaženého v článku IV. smlouvy zaplacena tak, že 50% ceny uhradí žalovaný zálohově, 45% ceny po předání díla nebo po marném uplynutí lhůty k jeho převzetí podle faktury vystavené žalobkyní a zbývajících 5% z ceny díla po úplném předání díla bez vad. Žalovaný žalobkyni uhradil dne 11. 8. 2006 zálohu ve výši 172.000,- Kč. Okna a dveře s příslušenstvím byly žalovanému dodány a namontovány ve dnech 28. 8. 2006 a 31. 8. 2006. V zápise o předání a převzetí díla ze dne 28. 8. 2006 žalovaný uvedl, že dílo odmítá převzít pro značný počet vad. Faktury na zbývající část ceny díla, které mu žalobkyně opakovaně vystavovala, odmítl uhradit. V podání ze dne 29. 4. 2010 žalovaný tvrdil, že dne 31. 8. 2006 došlo jak k předání, tak i k převzetí díla. Na výzvy k odstranění vad díla reagovala žalobkyně nabídkou na slevu z ceny díla a vyzývala žalovaného k převzetí díla a uhrazení zbývající části ceny. Žalovaný si nechal zhotovit znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že dílo vykazovalo vady způsobené nekvalitně provedenou výrobou a montáží oken. Následně si nechal vady díla odstranit jinými dodavateli a fakturami a vyúčtováním znaleckého posudku dokladoval, že na odstranění vad díla vynaložil 170.710,- Kč; tuto částku uplatnil k započtení na žalovanou částku.

Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů shodně posoudily žalobou uplatněný nárok jako důvodný, neboť žalovaný žalobkyni nedoplatil cenu díla podle specificky sjednaných smluvních podmínek splatnosti, přestože došlo k předání a převzatí díla (soudy neuvěřily tvrzení žalovaného, že dílo od žalobkyně nepřevzal). Námitce žalovaného, že došlo k promlčení práva žalobkyně na zaplacení nedoplatku ceny díla, soudy nepřisvědčily. Opodstatněnou neshledaly ani námitku započtení, kterou žalovaný v průběhu řízení uplatnil. Shodně uzavřely, že žalovaný v tomto směru neunesl břemeno tvrzení, popř. důkazní břemeno, neboť ani po výzvě soudu ve smyslu § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř. nedoplnil svá skutková tvrzení ohledně charakteru, vzniku, výše a splatnosti pohledávky uplatněné k započtení. To, že soudu zaslal - bez jakýchkoliv skutkových tvrzení - kopie faktur, nepovažovaly za řádné doplnění tvrzení ohledně započítávané pohledávky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dílo bylo řádně dokončeno a že ho dne 31. 8. 2006 převzal. Tento závěr totiž nemá oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud ho dovodil z ojedinělého údaje uvedeného v podání z 29. 4. 2010, aniž přitom zohlednil, že v řízení opakovaně uváděl, že dílo nikdy nepřevzal, protože nebylo dokončeno a vykazovalo značný počet vad. Odvolací soud navíc nesprávně ztotožnil pojmy předání a převzetí díla. Žalovaný prosazuje názor, že ujednání účastníků obsažené v článku IV. smlouvy o dílo opravňovalo žalobkyni požadovat zaplacení 95% ceny díla teprve po jeho kompletním provedení a převzetí; nelze totiž vycházet pouze ze slovního vyjádření ujednání, nýbrž je - při zohlednění § 55 odst. 3 obč. zák. - namístě vycházet z logického výkladu a ve prospěch „slabší smluvní strany“ dovodit, že 95% ceny díla mělo být hrazeno až po dokončení díla. Žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudkem ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 48/2002), jestliže dospěl k závěru, že žalobkyně jako zhotovitel má právo na zaplacení ceny díla, ačkoliv dílo nebylo provedeno v dohodnuté době řádně (tj. bez vad, podle smlouvy a podle § 633 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „obč. zák.“/), a objednatel dílo nepřevzal. Připomíná, že ve smyslu § 650 obč. zák. měl povinnost převzít jen řádně zhotovené dílo a rekapituluje náklady, které vynaložil na odstranění vad díla třetími osobami. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl, resp. odmítl. Zdůraznila, že v dovolacích důvodech není reflektována skutečnost, že odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že žalovaný neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně námitky započtení, kterou vznesl vůči její pohledávce. V podání ze dne 29. 4. 2010 učinil žalovaný nesporným předání a převzetí díla dne 31. 8. 2006 a nepodařilo se mu prokázat, jaké vady dílo vykazovalo a jakým způsobem a kdy u ní uplatnil nároky z titulu odpovědnosti za vady.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. /dále jen „o. s. ř.“/).

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ab/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Žalovaný takové vady v dovolání nenamítl a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.

Závěr odvolacího soudu, že je nárok žalobkyně na doplacení 45% z ceny díla důvodný, zpochybnil žalovaný námitkami, že zjištění, zda bylo dílo řádně dokončeno, zda ho převzal a kdy nastala splatnost požadované části ceny díla, nemají oporu v provedeném dokazování. Oproti soudům prosazuje názor, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně dílo nedokončila a že je nepřevzal (resp. odmítl převzít), neboť vykazovalo vady. Z ujednání účastníků ve smlouvě o dílo podle jeho názoru nelze dovozovat, že měl 95% z ceny díla uhradit po předání díla, nýbrž až po jeho dokončení. Protože dílo nebylo dokončeno a on ho nepřevzal, nemohla se stát splatnou ani žalobkyní požadovaná část ceny díla. Tyto námitky představují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.

Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde rovněž o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 8).

Pokud jde o zjištění, která jsou významná pro posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku, odkázal odvolací soud na své usnesení ze dne 17. 2. 2011, č. j. 53 Co 467/2010-89, jímž zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně v dané věci (tj. rozsudek ze dne 1. 7. 2010, č. j. 39 C 525/2009-64). Zjištění, jak byly sjednány podmínky splatnosti ceny díla, odvolací soud čerpal především z listinného důkazu - smlouvy o dílo, v níž je výslovně uvedeno, že se objednavatel (žalovaný) zavazuje zaplatit zhotoviteli (žalobkyni) 50% ceny díla jako zálohu, 45% ceny díla po předání díla nebo po marném uplynutí lhůty k převzetí díla objednatelem na základě faktury vystavené zhotovitelem a zbývajících 5% z ceny díla po úplném předání díla bez závad. Ujednání smluvních stran o splatnosti ceny díla obsažené v článku IV. smlouvy o dílo je zcela jasné a srozumitelné; slovy je v něm dostatečně pregnantně vyjádřeno, jak má být cena díla objednatelem zhotoviteli zaplacena. Nelze tak než dovozovat, že účastníci si sjednali podmínky splatnosti ceny díla specificky, tedy odlišně od zákonné úpravy (splatnost ceny díla byla vázána na dvě alternativní podmínky, z nichž byla prokazatelně splněna podmínka předání díla zhotovitelem). Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že při výkladu smluvního ujednání o ceně díla, resp. její splatnosti, nereflektoval jeho postavení spotřebitele a ujednání nepoměřoval ustanovením § 55 odst. 3 obč. zák., pomíjí, že o obsahu článku IV. smlouvy o dílo nenastaly žádné pochybnosti, které by bylo namístě řešit za pomoci výkladu právního úkonu. Lze uzavřít, že odvolací soud při výkladu smlouvy o dílo nepochybil a jeho zjištění ohledně ceny díla a její splatnosti má oporu v provedeném dokazování.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 8).

Byla-li splatnost ceny díla v rámci smluvní volnosti účastníky sjednána tak, že 95% ceny díla zaplatí objednatel (žalovaný) de facto před skončením díla (zálohově), je pro právní posouzení věci nevýznamné zjištění, kdy došlo současně k odevzdání a převzetí díla objednatelem (kdy bylo dílo provedeno). Odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí - bez toho, aby učinil skutkový závěr ohledně dokončení díla - sice argumentuje „nespornými a opakovanými vyjádřeními žalovaného, že k 31. 8. 2006 došlo k předání a převzetí díla“, což mu nelze vytýkat, neboť v podání ze dne 29. 4. 2010 žalovaný výslovně uvedl, že „účastníci činí nesporným, že dílo bylo dokončeno a předáno dne 31. 8. 2006“, zdůrazňuje však, že za podstatné pro své právní závěry považuje pouze zjištění, že žalobkyně dílo žalovanému předala. Že žalobkyně žalovanému dílo předala, potvrdili oba účastníci řízení. Jakkoliv by bylo možné polemizovat se závěry soudů, zda žalovaný dílo převzal či nikoliv, není toto zjištění významné pro právní posouzení věci za situace, kdy splatnost ceny díla byla podle smluvního ujednání vázána na dvě alternativní podmínky, z nichž byla prokazatelně naplněna podmínka předání díla zhotovitelem. Jinak řečeno námitky žalovaného, že dílo nebylo dokončeno a on ho pro výskyt vad nepřevzal, jsou irelevantní.

V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval zákonnou úpravu, která mu jako objednateli umožňuje nepřevzít nedokončené dílo, které navíc vykazovalo vady (§ 633 odst. 1 věta první a § 650 odst. 1 obč. zák.). Prosazuje názor, že žalobkyni v takovém případě nemohlo vzniknout právo na doplacení ceny díla.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 633 odst. 1 věty první obč. zák. je zhotovitel povinen dílo provést podle smlouvy, řádně a v dohodnuté době.

Podle § 634 odst. 2 věty první obč. zák., není-li dohodnuto jinak, platí se cena až po skončení díla.

Podle § 650 odst. 1 obč. zák. je objednavatel povinen převzít věc nejpozději do jednoho měsíce od uplynutí doby, kdy věc měla být zhotovena, a byla-li věc zhotovena později, do jednoho měsíce od jejího zhotovení.

Žalovanému lze sice přisvědčit, že zhotoviteli nevznikne právo na zaplacení ceny díla, jestliže dílo nebylo provedeno ve smyslu § 633 odst. 1 obč. zák. podle smlouvy řádně (bez vad) a v dohodnuté době a objednatel využil svého práva a takové dílo nepřevzal (§ 650 obč. zák. a contrario; srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 48/2002, publikovaný v Souboru pod č. C 1149, a ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 171/2006). V daném případě však byla - jak je shora vyloženo - tato zásada modifikována smluvním ujednáním účastníků. Obstojí-li skutková zjištění, že si účastníci v článku IV. smlouvy o dílo sjednali, že žalovaný uhradí žalobkyni dalších 45% ceny po předání díla nebo po marném uplynutí lhůty k jeho převzetí na základě faktury s desetidenní splatností vystavené žalobkyní, a že žalobkyně žalovanému dílo (byť s vadami) předala dne 31. 8. 2006, musí logicky vzato obstát i jeho právní závěr, že žalobkyni vzniklo právo na doplacení ceny díla do výše 95%. Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 48/2002, je nepřípadný, neboť v něm byl řešen skutkově odlišný případ. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž nebyl užitými dovolacími námitkami naplněn.

Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za stavu, kdy Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „cit. vyhl.“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.300,- Kč (§ 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5. cit. vyhl.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 cit. vyhl.), s připočtením částky 1.596,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 24. července 2013

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru