Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3126/2020Usnesení NS ze dne 10.12.2020

HeslaPřípustnost dovolání
spotřebitel
Ochrana spotřebitele
Smluvní pokuta
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3126.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 1811 odst. 1 o. z.

§ 1812 odst. 2 o. z.

§ 1813 o. z.

§ 1815 o. z.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3126/2020-94

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václavy Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně E.ON Energie, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovanému R. O., bytem XY, o zaplacení 9.013 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 11.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 208/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 26 Co 20/2020-69, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, č. j. 6 C 208/2019-43, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 9.013 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 11.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 26 Co 20/2020-69, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 25. 9. 2017 uzavřela žalobkyně jako dodavatel s žalovaným jako zákazníkem Smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny a dne 21. 3. 2018 Smlouvu o sdružených službách dodávky plynu. V obou smlouvách je shodně sjednáno, že v případě porušení povinnosti podle odst. 2.2 nebo 2.3 obchodních podmínek je zákazník, který je zároveň spotřebitelem, povinen zaplatit dodavateli smluvní pokutu ve výši 5.500 Kč. Soudy shodně uzavřely, že na posuzovanou věc dopadá závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, a proto žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši 11.000 Kč nepřiznaly. Ujednání o smluvní pokutě shledaly v rozporu s požadavkem přiměřenosti na rovnováhu práv a povinností v neprospěch spotřebitele a současně ujednáním zakázaným ve smyslu § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tedy absolutně neplatným (§ 588 o. z.).

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalobkyně z toho, že právní otázka „zda je v rozporu s ustanoveními na ochranu spotřebitele sjednat smluvní pokutu ve spotřebitelské smlouvě tak, že její výše je součástí listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis, a současně spotřebitel prohlásí a podpisem stvrdí, že se seznámil s obsahem smlouvy a obchodních podmínek, ve kterých je blíže popsána smluvní povinnost, jejíž splnění se smluvní pokutou utvrzuje“, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 na posuzovanou věc nedopadají, neboť ujednání o smluvní pokutě je obsaženo na místě, kde jej může osoba průměrného rozumu očekávat (nejedná se o ujednání skryté), ani nejde o smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou. Žalovanému bylo srozumitelným způsobem sděleno, že v případě porušení konkrétní povinnosti může žalobkyně požadovat zaplacení smluvní pokuty v dohodnuté výši. Rozhodnutím soudů byla žalovanému coby spotřebiteli poskytnuta nepřiměřená ochrana do té míry, že došlo k potlačení zásady vigilantibus iura scripta sunt.

Podle § 1810 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen "spotřebitelské smlouvy"), a na závazky z nich vzniklé.

Podle § 1811 odst. 1 o. z., veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.

Podle § 1812 odst. 2 o. z., k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.

Podle § 1813 o. z., má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

Podle § 1815 o. z., k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 formuloval závěr, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). I ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen formální omezení (např. text má být dostatečně čitelný, přehledný, logicky uspořádaný), ale i omezení obsahová. Právní úprava proto stanoví základní limity pro uplatnění obchodních podmínek. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s dobrými mravy znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Za takové se považují mimo jiné ujednání, s nimiž se spotřebitel neměl možnost seznámit před podpisem smlouvy, což budou typicky právě obchodní podmínky, na něž smlouva pouze odkazuje. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

Nelze přisvědčit dovolací námitce, že strany si sjednaly smluvní pokutu řádně přímo v textu předmětných smluv. Listina, na niž strany připojily svůj podpis, obsahuje toliko informaci, že „v případě, že zákazník poruší povinnost dle odst. 2.2 nebo 2.3 příslušných obchodních podmínek, zavazuje se dodavateli zaplatit smluvní pokutu ve výši 5 500 Kč“. Z takto formulovaného ujednání není patrné, která nebo které smluvní povinnosti jsou smluvní pokutou utvrzovány, a není z něho ani zjistitelné, jaké znění obchodních podmínek (ke kterému datu) bude v případě porušení smluvní povinnosti použito. Ujednání o smluvní pokutě neobsahuje popis konkrétní povinnosti, jejíž porušení je smluvní pokutou zajišťováno, ale pouze odkaz na obchodní podmínky. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že podpis pod tzv. včleňovací klauzuli pro uplatnění obchodních podmínek v samotné smlouvě nepostačuje pro závěr, že žalovaný jako spotřebitel se před podpisem smlouvy seznámil s celým jejím obsahem. Pro závaznost právního jednání pouhý odkaz na obchodní podmínky nepostačuje.

Žalobkyně se mýlí, dovozuje-li, že jí nastolená právní otázka „platnosti sjednané smluvní pokuty ve všeobecných obchodních podmínkách“, nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Příkladmo lze uvést rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 32 ICdo 86/2015, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5688/2015, v nichž se Nejvyšší soud k nastolené otázce obsáhle vyjádřil a odvolací soud se od zde přijatých závěrů v dané věci neodchýlil.

Formulace, že „vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť – jak vyplývá z obsahu dovolání – žalobkyně požaduje, aby Nejvyšší soud posoudil předestřenou právní otázku odlišně („jinak“) od Ústavního soudu, neboť se domnívá, že závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 na danou věc nedopadají. Významově tudíž neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka byla jím nyní posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 12. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru