Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3092/2020Usnesení NS ze dne 26.01.2021

HeslaPřípustnost dovolání
Obnova řízení
Vady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3092.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3092/2020-798

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce V. Z., bytem XY, proti žalované E. B., bytem XY, o zaplacení 373.000 Kč, o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení, o návrhu na odklad vykonatelnosti, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 86/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2020, č. j. 24 Co 122/2020-780, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V posuzovaném případě podala žalovaná žalobu na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 86/2013, v němž jí bylo uloženo zaplatit žalobci 373.000 Kč jako peněžité náhrady odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (darovací smlouvy) a nahradit mu náklady řízení. Rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 6. 2014, č. j. 4 C 86/2013-256, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, č. j. 22 Co 386/2014-314, nabyl dne 12. 2. 2015 právní moci a stal se vykonatelným. Dovolání, které proti němu žalovaná podala, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 21 Cdo 2015/2015-364, jako nedůvodné zamítl. Podání z 1. 8. 2016, které žalovaná označila jako „žalobu na obnovu řízení“ vyhodnotil soud podle obsahu jako žalobu pro zmatečnost, neboť v něm bylo namítáno, že ve věci o zaplacení 373.000 Kč pravděpodobně rozhodovali vyloučení soudci. Podáním z 1. 2. 2017 žalovaná uplatnila podle obsahu žalobu na obnovu řízení, neboť namítala, že po rozhodnutí soudu vyšly najevo nové skutečnosti. Ze sdělení Obecního úřadu obce Bujesily ze dne 29. 11. 2016 se totiž podává, že nemovitosti v katastrálním území XY, které získala na základě odporované darovací smlouvy, byly v době darování neprodejné, resp. jejich obvyklá cena by se v této době - při zohlednění zástavního práva, jímž byly zatíženy - pohybovala v rozmezí 84.000 – 116.000 Kč; „soudy tak při závěru o obvyklé ceně převáděných nemovitostí nepřipustily její argumentaci s tím, že je připravena cenu prokázat navrženými důkazy“. Uvedená podání žalovaná doplnila podáními z 23. 2. 2017, 3. 3. 2017 a 6. 2. 2020, jejichž součástí byl i návrh na odklad vykonatelnosti napadených přísudkových rozsudků, neboť na jejich základě je vedeno exekuční řízení.

Usnesením ze dne 20. 5. 2020, č. j. 4 C 86/2013-756, Okresní soud v Rakovníku návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 6. 2014, č. j. 4 C 86/2013-256, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, č. j. 22 Co 386/2014-314, zamítl.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 7. 2020, č. j. 24 Co 122/2020-780, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž zpochybnila správnost úsudku soudů, že není pravděpodobné, že žalobě pro zmatečnost či žalobě na obnovu řízení by mohlo být vyhověno, který byl relevantní pro rozhodnutí o jejím návrhu na odložení vykonatelnosti pravomocného soudního rozhodnutí. V souvislosti s vylíčením předpokladů přípustnosti svého dovolání se žalovaná zprvu omezila na pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by specifikovala, které ze čtyř zde uvedených kritérií - a ve vztahu k jaké právní otázce - má za naplněné; sdělila pouze, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nepravděpodobnosti vyhovění žalobám pro zmatečnost a na obnovu řízení, přičemž svůj nesouhlas zdůvodnila. V podání ze 14. 9. 2020, jímž dovolání doplnila, žalovaná vyjádřila přesvědčení, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na otázkách procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Předně má na mysli posouzení „zda důvody k pochybnosti o nepodjatosti soudních osob lze dovodit také z konkrétního řetězce pochybení (nikoliv izolovaně z jedné skutečnosti), jež na straně účastníka vzbuzují (či mohou vzbuzovat) pochybnosti o nepodjatosti“. Prosazuje, že v posuzované věci pochybnosti o nepodjatosti soudců vzbuzuje „vývoj řízení o žalobě pro zmatečnost a žalobě na obnovu řízení“, zejména skutečnost, že „řízení o nich je vedeno již asi 4 roky, aniž došlo k rozhodnutí ve věci nebo nařízení jednání ve věci samé“, „rozhodnutí soudů jsou nedostatečně odůvodňovaná“ a pochybnosti u ní „vyvolávají i konkrétní procesní úkony, na které svými přípisy poukazuje, zejm. nezákonná rozhodnutí vydaná vyloučenými soudci JUDr. Jaroslavou Lajprtovou, JUDr. Oto Kubešem a JUDr. Zlatuší Jíchovou“. Stejně tak se Nejvyšší soud podle názoru dovolatelky dosud „bezezbytku nezabýval otázkou vztahu žaloby na obnovu řízení a v ní uváděných skutečností a důkazů k tomu, kdo z účastníků v původním (nalézacím) řízení ohledně dané skutečnosti nesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní“; ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1271/2018, jímž rozhodl o jejím dovolání proti předchozím rozhodnutím, jimiž soudy zamítly návrh na odklad vykonatelnosti, se totiž k nastolené problematice vyjádřil „pouze obecně“. Dovolatelka rekriminuje soudy obou stupňů, že se řádně nevypořádaly s otázkou, zda ji lze vinit z toho, že „v původním řízení nepředložila veškeré důkazy, které v rámci obnovy řízení uplatňuje jako nové, pokud se vztahují k otázce, ohledně které nesla důkazní břemeno a břemeno tvrzení protistrana, tedy k otázce, zda vůbec mohla získat prospěch, jehož vydání jí bylo uloženo“; nemůže tak podle ní obstát závěr, že není pravděpodobné vyhovění žalobě pro zmatečnost, ani žalobě na obnovu řízení. Odvolacímu soudu dále vytýká, že v podstatě nahradil činnost soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatky v odůvodnění, jestliže se jejím návrhem na odklad vykonatelnosti zabýval jako jediná instance. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Opodstatněností návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí o věci z pohledu shodných dovolacích námitek, jaké uplatňuje dovolatelka nyní (tedy v dovolání směřujícímu proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2020, č. j. 24 Co 122/2020-780), se Nejvyšší soud obsáhle zabýval již v jí zmíněném usnesení ze dne 17. 12. 2019, č. j. 27 Cdo 1271/2018-741. Dovolatelce nelze přisvědčit, že v citovaném rozhodnutí „Nejvyšší soud nedostál plně nárokům na řádné zdůvodnění svého souhlasného stanoviska k závěru soudů obou stupňů ohledně nepravděpodobnosti vyhovění předmětným žalobám“ (tedy žalobě pro zmatečnost a žalobě na obnovu řízení). Naopak. Nejvyšší soud konstatoval, že formulací obou otázek předestřených k dovolacímu přezkumu dovolatelka argumentuje ve prospěch závěru, podle něhož je pravděpodobné, že bude žalobám (pro zmatečnost a na obnovu řízení) vyhověno, a tudíž je podle ní dán důvod pro odklad vykonatelnosti žalobami napadeného rozhodnutí, čímž ve skutečnosti otevírá k dovolacímu přezkumu v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou otázku výkladu § 235c o. s. ř. Za účelem tohoto výkladu pak shledal dovolání přípustným. Ozřejmil, že vykládané ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení otázky, zda je pravděpodobné, že žalobě na obnovu řízení (či žalobě pro zmatečnost) bude vyhověno, a zda je namístě nařídit odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, je tak věcí úvahy soudu v řízení o nich, neboť závisí na konkrétních skutkových okolnostech projednávané věci. Úvahy soudu prvního stupně, že je nepravděpodobné, že žalobách bude vyhověno, které odvolací soud plně akceptoval, shledal Nejvyšší soud správnými, neboť jsou v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu týkající se výkladu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 27 Cdo 988/2007, a v něm citovaná rozhodnutí) a výkladu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1170/2001, uveřejněné pod číslem 31/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2090/2006, nebo ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněné pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přestože přisvědčil odvolacímu soudu, který se v poměrech projednávané věci zabýval oběma v žalobách uplatněnými důvody obnovy řízení a zmatečnosti, přičemž jasně a srozumitelně – vycházeje z konkrétních skutkových okolností projednávané věci (a s odkazem na konkrétní zákonná ustanovení), vysvětlil, proč nemá za pravděpodobné, že žalobám bude vyhověno, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2018, č. j. 22 Co 399/2017-624, i usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 10. 2017, č. j. 4 C 86/2013-595, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Učinil tak výlučně proto, že o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodovali soudci, kteří vydali žalobou pro zmatečnost napadená rozhodnutí, tedy JUDr. Jaroslava Lajpertová (za soud prvního stupně) a JUDr. Oto Kubeš a JUDr. Zlatuše Jíchová (za odvolací soud); tito soudci byli podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu z rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti vyloučeni a řízení tak bylo zatíženo tzv. zmatečnostní vadou uvedenou v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.

Dovolání není přípustné, neboť závěry, které přijal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 12. 2019, č. j. 27 Cdo 1271/2018-741, jsou nadále zcela akceptovatelné (nelze než na ně odkázat) a odvolací soud je při rozhodování plně respektoval.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka žalované podpořená odkazem na (nespecifikovanou) judikaturu Ústavního soudu, že odvolací soud se jejím návrhem na odklad vykonatelnosti zabýval v podstatě jako jediná instance (porušil zásadu dvojinstančnosti řízení), neboť nahradil činnost soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatky v odůvodnění. Žalovaná touto námitkou nezpochybnila právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání. Aby se jimi dovolací soud mohl zabývat, musela by být splněna podmínka vyplývající z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (tj. že dovolací soud shledá dovolání přípustným z jiného důvodu), případně jestliže by takové vady představovaly v rámci uplatněného dovolacího důvodu otázky procesního práva, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. záviselo, a ve vztahu k nimž by dovolatelka vymezila předpoklady přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 1 až 3 ve spojení s § 237 o. s. ř.). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 1. 2021

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru