Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3013/2020Usnesení NS ze dne 17.02.2021

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3013.2020.1
Dotčené předpisy

§ 92 odst. 1 o. s. ř.

§ 107a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3013/2020-473

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. Č., bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalované Československá automobilová doprava, Ústřední autobusové nádraží, st. podnik "v likvidaci", se sídlem v Praze 8, Křižíkova 4-6, identifikační číslo osoby 148 88 025, zastoupené JUDr. Julií Pitrovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Kudeříkové 1103/11, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 45/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2020, č. j. 72 Co 48/2020-309, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 22. 11. 2019, č. j. 24 C 45/2019-225, připustil, aby „do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupila Česká republika – Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, IČO 751 51 472, se sídlem Praha 4, Kongresová 1666/2“.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 5. 2020, č. j. 72 Co 48/2020-309, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že nepřipustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupila Česká republika – Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, IČO 751 51 472, se sídlem Praha 4, Kongresová 1666/2.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Je přesvědčen, že jeho návrh na přistoupení dalšího účastníka řízení (druhé žalované) podle § 92 odst. 1 o. s. ř. je výrazem „procesní obezřetnosti“ ve smyslu závěrů dovozených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3900/2010, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3575/2009, ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2292/2014, ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2416/2006, nebo ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 899/2013, nikoliv jeho procesní nejistoty, zda po zahájení řízení „nastala skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod povinností“. Odvolacímu soudu vytýká, že převzal argumentaci, kterou žalovaná představila v odvolání, ačkoliv by se jí neměl vůbec zabývat. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že soud připouští, aby do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupila Česká republika – Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, IČO 751 51 472, se sídlem Praha 4, Kongresová 1666/2.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V posuzovaném případě se žalobce domáhá, aby soud nahradil projev vůle žalované uzavřít kupní smlouvu, kterou mu prodá specifikované nemovitosti za kupní cenu 17.926.470 Kč a cenu znaleckého posudku 26.500 Kč s tím, že on jako kupující převezme veškeré ekologické závazky s nemovitostmi spojené. Podáním ze dne 19. 9. 2019 žalobce navrhl, aby do řízení přistoupil další účastník na straně žalované, a to Česká republika – Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy s tím, že dne 1. 7. 2019 (tedy po zahájení řízení) s ní žalovaná uzavřela smlouvu o bezúplatném převodu příslušnosti hospodaření ke specifikovaným nemovitostem, a žalobce považuje tuto smlouvu za neplatnou. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dovodil, že návrhu žalobce nelze vyhovět, jelikož postup podle § 92 odst. 1 o. s. ř. není možný v případě, kdy žalobce má pochybnosti o tom, zda pasivní legitimace přešla na jiný subjekt; k tomu může využít pouze postupu podle § 107a o. s. ř.; svůj názor podpořil odkazem na závěry, které Nejvyšší soud přijal a odůvodnil v rozhodnutí ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007.

Podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. může soud na návrh žalobce připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.

Podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107. Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (§ 107a odst. 2 věta první o. s. ř.).

Navržené přistoupení dalšího účastníka do řízení má právní účinky, jen jestliže je soud připustí; přistoupení do řízení nastává dnem právní moci usnesení. Přistoupení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, publikované pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002). Soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení také tehdy, bylo-li navrženo jen z důvodu žalobcovy nejistoty o tom, zda po zahájení řízení nastala skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod povinnosti, o niž v řízení jde (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1377/2010 a ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007, uveřejněné pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008).

Účelem přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. je – jak správně uvádí odvolací soud – odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další osobě; dojde-li ke změně aktivní nebo pasivní věcné legitimace až v průběhu řízení (tj. tehdy, nastane-li po zahájení řízení taková právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práva nebo povinnosti na jiného), řeší situaci tím vzniklou ustanovení § 107a o. s. ř. a užití § 92 odst. 1 o. s. ř. je výslovně vyloučeno (§ 92 odst. 3 o. s. ř.).

Nelze přisvědčit dovolateli, že odvolací soud se při rozhodování o připuštění vstupu druhé žalované do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. že nerespektoval závěry rozhodnutí, na které v dovolání odkazuje; tato rozhodnutí řešila odlišnou procesní situaci, kdy již v době zahájení řízení bylo zřejmé, že dosavadní žalobce nebo žalovaný nebyl v době zahájení řízení věcně legitimován (a právě v těchto případech pak soud hodnotí, zda se tak stalo v rámci procesní obezřetnosti, čímž je vyloučen záměr účastníka obejít institut záměny žalobce nebo žalovaného prováděné podle § 92 odst. 2 o. s. ř.). Je zřejmé, že žalobce zpochybnil pasivní legitimaci žalované s odvoláním na smlouvu o bezúplatném převodu příslušnosti hospodaření ke specifikovaným nemovitostem, kterou dne 1. 7. 2019 (tedy po zahájení řízení) uzavřela s Českou republikou – Krajským ředitelstvím policie hlavního města Prahy. Důvodem pro podání návrhu na přistoupení dalšího účastníka je tedy zjevně nejistota žalobce v otázce věcné pasivní legitimace v důsledku okolností, které nastaly po podání žaloby. Zaměření žaloby vůči další žalované návrhem na její přistoupení jen z důvodu žalobcovy nejistoty v tom, zda nastala skutečnost, s níž právní předpis spojuje převod práva, však není v rámci téhož řízení možné (bez ohledu na to, zda žalobce svým návrhem fakticky sledoval obcházení institutu záměny účastníka či nikoliv). Žalobce v případě svých pochybností o tom, zda pasivní legitimace přešla na jiný subjekt, musí provést volbu, neboť svůj stav právní nejistoty může řešit pouze návrhem podle § 107a odst. 1 o. s. ř., anebo podáním nové žaloby proti podle něho věcně legitimovanému účastníkovi (k tomu srov. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 337/2007). Přísné rozlišení postupů podle § 92 a § 107a o. s. ř. je odůvodněno jejich odlišnými důsledky: zatímco ten, kdo nastupuje do řízení namísto dosavadního účastníka řízení ve smyslu § 107a o. s. ř., musí přijmout stav řízení, jaký je tu v době jeho nástupu do řízení (viz § 107 odst. 4 ve spojení s § 107a odst. 3 o. s. ř.), totéž neplatí pro účastníka, který do řízení přistupuje podle § 92 odst. 1 o. s. ř., což má vliv např. na posouzení otázky promlčení, nutnost opakování dokazování atd.

Zbývající částí argumentace, kterou v dovolání uplatnil (že odvolací soud neměl přihlížet k odvolací argumentaci žalované), žalobce nenapadá správnost či nesprávnost právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž otevírá otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.

Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť u něj řízení nekončí (srovnej § 151 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 2. 2021

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru