Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3011/2020Usnesení NS ze dne 17.02.2021

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3011.2020.1
Dotčené předpisy

§ 93 odst. 1 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3011/2020-470

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. Č., bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalované Československá automobilová doprava, Ústřední autobusové nádraží, st. podnik "v likvidaci", se sídlem v Praze 8, Křižíkova 4-6, identifikační číslo osoby 148 88 025, zastoupené JUDr. Julií Pitrovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Kudeříkové 1103/11, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 45/2019, o dovolání žalobce a J. Č., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2020, č. j. 72 Co 47/2020-306, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 6. 11. 2019, č. j. 24 C 45/2019-204, nepřipustil vstup J. Č., jako vedlejší účastnice na straně žalobce do řízení.

K odvolání žalobce a J. Č., Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 5. 2020, č. j. 72 Co 47/2020-306, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobce a J. Č., dovolání, které není přípustné podle § 238a ani podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

Žalobce se domáhal, aby soud nahradil projev vůle žalované uzavřít s ním kupní smlouvu, jíž mu prodá specifikované nemovitosti za kupní cenu 17.926.470 Kč a cenu znaleckého posudku 26.500 Kč s tím, že kupující převezme veškeré ekologické závazky s tímto majetkem spojené. Dne 2. 7. 2019 oznámila J. Č., soudu vstup do tohoto řízení na straně žalobce s odůvodněním, že má zájem na výsledku sporu, jelikož s právním předchůdcem žalované uzavřela 1. 11. 2007 smlouvu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, které jsou předmětem žaloby. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmět řízení nemůže nijak zasáhnout do právní sféry J. Č. Odkázal přitom na „usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 2 Cmo 142/2012“, vycházející z premisy, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu tehdy, jestliže by se prohra takového účastníka nepříznivě dotkla jeho právního postavení. Doplnil, že právní zájem na výsledku řízení může mít vedlejší účastník typicky v případech, kdy např. z povinnosti účastníka, na jehož straně chce vystupovat, vyplyne regresivní právo vůči třetí osobě, nebo když taková osoba na základě smluvního vztahu se žalovaným má v případě jeho neúspěchu plnit za něj. Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 2 Cmo 273/2012, převzal závěr, že pouhý morální, majetkový nebo jiný neprávní zájem na výsledku řízení nepostačuje. J. Č., je vlastnicí sousedních nemovitostí, přičemž ze zápisu v katastru nemovitostí je zřejmé, že se jedná o věci samostatné. Její právní zájem na výsledku tohoto řízení tudíž nelze dovodit.

Nastolenou otázku existence právního zájmu vedlejší účastnice na výsledku řízení odvolací soud řešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Již v usnesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 12/2020, či v rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněném pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že o právní zájem na výsledku řízení, který zakládá právo určité osoby zúčastnit se řízení jako vedlejší účastník podle § 93 odst. 1 o. s. ř., se zpravidla jedná tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno právní postavení této osoby, tj. její práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení pro potřeby aplikace ustanovení § 93 o. s. ř. nepostačuje. Právní zájem na výsledku řízení svědčí vedlejšímu účastníku tehdy, jestliže úspěch procesní strany, kterou v řízení podporuje, se zprostředkovaně a ve svém důsledku příznivě projeví i v jeho právním postavení (tj. co do jeho práv a povinností hmotněprávní povahy), čímž může být zabráněno dalšímu řízení, v němž by vystupoval již jako účastník řízení.

Skutečnost, že J. Č., vlastní nemovitosti sousedící s nemovitostmi, které žalobce od žalované hodlá odkoupit (a v daném řízení proto usiluje o nahrazení projevu vůle žalované nemovitosti převést do jeho vlastnictví), neprokazuje její právní zájem na výsledku řízení v projednávané věci a není důvodem jejího vstupu do řízení. Námitky, že odvolací soud nesprávně zjistil, že nemovitosti J. Č., nemovitosti žalobce a nemovitosti žalované jsou (podle zápisu v katastru nemovitostí) samostatnými věcmi, resp. nezohlednil, že v dřívější době tvořily funkční celek a dosud nedošlo k jejich reálnému „stavebně vertikálnímu“ rozdělení, směřují proti správnosti skutkových zjištění, které v dovolacím řízení nelze zpochybňovat. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, podle něhož se výsledek řízení v projednávané věci (nahrazení projevu vůle žalované k uzavření kupní smlouvy) nedotkne postavení J. Č., tedy že z něj pro ni nevyplynou žádné povinnosti či práva, je plně v souladu s citovanými judikatorními závěry, od kterých Nejvyšší soud neshledává důvodu se odchýlit.

Výtkou, že soud prvního stupně nevyzval ve smyslu § 43 o. s. ř. J. Č., k doplnění tvrzení, v čem spatřuje svůj právní zájem, nenapadá správnost či nesprávnost právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž otevírá otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.

Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť u něj řízení nekončí (srovnej § 151 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 2. 2021

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru