Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 30/2017Usnesení NS ze dne 09.11.2017

HeslaOdpovědnost za vady
Smlouva spotřebitelská
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.30.2017.1
Dotčené předpisy
§ 19 odst. 3 předpisu č. 634/1992Sb.|§ 9 odst. 1 předpisu č. 634/1992Sb.|§ 9 odst. 2 předpisu č. 634/1992Sb.
Podána ústavní stížnost

I. ÚS 268/18 ze dne 18.09.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. David Uhlíř


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 30/2017-211

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce O. O., zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Ludvíka Podéště 1883/5, proti žalovanému K. B., se sídlem v Ostravě, zastoupenému JUDr. Lukášem Klegou, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1758/4, o 11.123 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 132 C 8/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2016, č.j. 11 Co 37/2016-167, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.275 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Lukáše Klegy, advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 8. 2015, č.j. 132 C 8/2014-130, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 11.123 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Rozsudkem ze dne 10. 5. 2016, č.j. 11 Co 37/2016-167, Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé potvrdil, žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 14.968 Kč a rozhodl, že stát nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení § 612 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“). Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobci právo od kupní smlouvy odstoupit spjaté s právem na vrácení ceny předmětu prodeje nevzniklo (§ 616 odst. 3, věta první, odst. 4, § 622 odst. 2 obč. zák.). Mobilní telefon vadou v právním smyslu v době převzetí a poté (v záruční době) netrpěl, za závadu žalobcem vytčenou žalovaný jako prodávající neodpovídá, takže důsledkem (opožděného) vyřízení reklamace není právní domněnka vyjádřená v poslední větě § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 634/1992 Sb.“). Pokyny k užívání – argumentuje odvolací soud – neupozorňují na všechny možnosti, kdy může nastat poškození telefonu. „Průměrnému spotřebiteli však musí být zřejmé, že s věcí má být zacházeno tak, aby byl zachován její, zjednodušeně řečeno, náležitý stav,“ což v daném případě znamená užívat telefon tak, aby k žádnému ani mimovolnému ohybu jeho těla nedošlo. Z podstaty takového přístroje plyne, že případný byť i nechtěný ohyb jeho těla může způsobit poškození, tj. prasklinu skla displeje.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Závěr, že se soud musí existencí tvrzené vady věci zabývat bez ohledu na včasnost a způsob vyřízení reklamace, nezpochybnil. Oponuje však právnímu názoru, podle něhož za vadu ve smyslu § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. nelze považovat takové poškození věci, k němuž došlo i přesto, že daná věc byla spotřebitelem používána v souladu s informací o způsobu použití a údržby věci (manuálem /návodem/ k užívání). Za dosud neřešené pokládá otázku rozložení a „přenosu“ důkazního břemene v řízení o právech z vadného plnění „z titulu vady, která se vyskytla v prvních 6 měsících od dodání zboží kupujícímu - spotřebiteli,“ a otázku, zda za vadu „ve smyslu § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb.“ je možné považovat jen tu, která vznikla v důsledku konstrukční či výrobní chyby (jak údajně restriktivně uzavřel odvolací soud), anebo také vadu vzniknuvší v důsledku jiné příčiny. Podle žalobce měl odvolací soud na základě zjištěného skutku dovodit, že telefon používal „běžným způsobem a v souladu s pokyny, které obdržel od žalovaného,“ že reklamovaná závada je odstranitelnou vadou, za kterou žalovaný odpovídá, a že v důsledku nedodržení zákonné lhůty pro vyřízení reklamace odstoupil od kupní smlouvy po právu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud žalobcovo dovolání zamítl.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu, jehož správnost přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá (§ 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).

Dne 25. 6. 2013 žalobce koupil od žalovaného mobilní telefon (Sammsung Galaxy Note II Titan Gray). Žalobce reklamací u žalovaného uplatnil v záruční době jako vadu předmětu koupě prasklinu krycího skla displeje v pravém dolním rohu poblíž dotykového tlačítka „zpět“ v délce asi jednoho centimetru. Po posouzení závady žalovaný reklamaci zamítl a označil ji za neoprávněnou, neboť mechanické poškození způsobil žalobce; ten odstoupil od kupní smlouvy z důvodu nevyřízení reklamace v zákonné třicetidenní lhůtě, zaslal telefon znovu žalovanému a vyzval jej k vrácení kupní ceny. Podle nálezu znalce Ing. Zdeňka Jelínka v posudku č. 697-23/2015 ze dne 13. 7. 2015 mohl lom krycího skla displeje způsobit zčásti vysunutý stylus (S pen), např. v kapse. Stylus v šachtě telefonu při dolním pravém okraji není jištěn žádnou západkou, pouze se zasunuje a drží třením. Šasi telefonu je – kvůli úspoře hmotnosti – z plasu a je „do jisté míry“ pružné; krycí sklo však nikoliv. Závada nemohla vzniknout konstrukční chybou, výrobou nebo jinými příčinami spojenými s konstrukcí výrobku, nemohla vzniknout bez vnějšího zásahu člověka (samovolně), nemohla vzniknout ani při montáži, ani působením klimatických jevů. „S největší pravděpodobností“ je zlom výsledkem ohybu těla telefonu v pravé dolní části při běžném používání bez vazby na porušení pokynů o užívání a údržbě („způsobem nošení telefonu a jeho nechtěným ohybem“). Mobilní telefon dané značky je na ohyb v kombinaci s jeho velikostí a plastovým pouzdrem velmi náchylný. Závada je odstranitelná (výměnou dotykového skla) a běžnému užívání věci nebrání.

Spojuje-li žalobce přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na takto vymezené právní otázce, pak dovolání pro její řešení nemůže být podle § 237 o.s.ř. přípustné. Napadené rozhodnutí nespočívá v řešení otázky spojené s rozložením důkazního břemene ve sporu z odpovědnosti za vady mezi spotřebitelem a dodavatelem; odvolací soud totiž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014).

Zákon č. 634/1992 Sb. (stejně jako občanský zákoník) pojem vady výslovně nedefinuje a jeho ustanovení § 19 odst. 3 upravuje postup při vyřizování reklamace; hovoří-li o odstranění vady, má na mysli vadu v právním smyslu, za kterou odpovídá prodávající. Závěr, že poškození krycího skla displeje mobilního telefonu není vadou v právním smyslu, neznamená – jak se mylně domnívá dovolatel – že by odvolací soud za vadu považoval jen konstrukční či výrobní chyby předmětu koupě a takovým restriktivním výkladem popřel to, k čemu judikatura dospěla v otázce odpovědnosti za vady prodané věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3744/2015, ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4540/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 558/2016).

Výklad ustanovení § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 634/1992 Sb., které patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, vychází z konstantní judikatury Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008, s odkazem na další rozhodnutí vysvětlil, že o vadu ve smyslu § 619 obč. zák. nejde, jedná-li se o poškození, k němuž došlo nesprávným používáním věci, zejména při jejím užívání v rozporu s informací o způsobu použití a údržby a o nebezpečí, které vyplývá z jejího nesprávného použití nebo údržby. To však pouze za předpokladu, že prodávající splnil s ohledem na konkrétní okolnosti jednotlivého případu svoji informační povinnost podle shora uvedeného ustanovení. Rozsah této povinnosti je spjat jednak s tzv. průměrným spotřebitelem, který je aktivní, tj. průměrně informovaný a vyhledávající přiměřeně informace týkající se předmětu prodeje, jednak s povahou konkrétního výrobku. Průměrný spotřebitel je osoba přiměřeně pozorná, obezřetná a opatrná, která si je vědoma obecně známých skutečností (nebezpečí) spojených s užíváním konkrétní věci; je totiž nemyslitelné, aby prodávajícího zatěžovala povinnost sdělit spotřebiteli všechny informace, které se mohou v souvislosti s koupeným předmětem a jeho užíváním objevit (srov. rozsudek ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2516/2009). Obdobné závěry zaujal Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 79/08, a ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1791/12) i Soudní dvůr EU (srov. rozsudek ze dne 16. 7. 1998, C-210/96).

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 09. listopadu 2017

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru