Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 3/2020Rozsudek NS ze dne 23.06.2020

HeslaSmlouva o úvěru
Neplatnost právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3.2020.1
Dotčené předpisy

§ 580 o. z.

§ 586 odst. 1 o. z.

§ 583 o. z.

§ 585 o. z.

§ 588 o. z.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 3/2020-238

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Komerční banky, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33 (identifikační číslo 453 17 054), proti žalovaným 1) L. P., bytem XY, a 2) R. P., bytem tamtéž, zastoupeným JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Brněnská 154/32, o 275.053,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 17 C 47/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, č.j. 28 Co 33/2019-218, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, č.j. 28 Co 33/2019-218, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu jednání.

Odůvodnění:

Žalobou ze 14. 12. 2016 se žalobkyně – na základě ujednání úvěrové smlouvy – po žalovaných domáhala úhrady kompenzující újmu z předčasného splacení jistiny úvěru ve výši 275.053,88 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení).

Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č.j. 17 C 47/2017-164, žalobu zamítl a žalovaným přiznal na náhradě nákladů řízení 65.906,86 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), opravňoval žalované úvěr předčasně splatit. V takovém případě má žalobkyně podle § 15 odst. 2 zákona č. 145/2010 Sb. právo na náhradu nutných a objektivně odůvodněných nákladů, které jí vznikly v přímé souvislosti s předčasným splacením. Žalobkyně neprokázala, že požadovaná částka vypočtená na základě matematického vzorce v článku 4.6 úvěrové smlouvy představuje náhradu nutných a objektivně odůvodněných nákladů nepřesahující limity stanovené v § 15 odst. 3 a 5 zákona č. 145/2010 Sb. Bez bližšího zdůvodnění shledal soud prvního stupně ujednání článku 4.6 úvěrové smlouvy relativně neplatné pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy.

Rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, č.j. 28 Co 33/2019-218, Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 29.307,69 Kč. Podle odvolacího soudu uzavření úvěrové smlouvy zprostředkovala J. H., která spáchala účastenství k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c/ trestního zákoníku; úvěrová smlouva je proto absolutně neplatná v celém rozsahu „pro rozpor se zákonem“ (§ 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“).

Z obsahu dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, lze dovodit, že žalobkyně oponuje závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. Namítá, že pohnutky žalovaných jako jedné strany smlouvy, případně třetí osoby, která jim pomohla k podvodnému získání úvěru, nelze přičítat k její tíži s následky absolutní neplatnosti právního jednání. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnili a navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“)]. Neplatnost smlouvy o úvěru posoudil odvolací soud v rozporu s tím, co je uvedeno níže.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.

Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i jednání, které odporuje zákonu, pokud to jeho smysl a účel vyžaduje. Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba (§ 586 odst. 1 o. z.). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588, věta první, o. z.). Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné (§ 583 o. z.). Vyvolala-li omyl jednajícího osoba třetí, je právní jednání platné. Měla-li však osoba, s níž se právně jednalo, na činu třetí osoby podíl, anebo o něm věděla či alespoň musela vědět, považuje se i tato osoba za původce omylu (§ 585 o. z.).

Odvolací soud poté, co opakoval dokazování listinami – úvěrovou smlouvou, interním účetním dokladem žalobkyně a částmi trestního spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 3 T 91/2016 – měl prokázáno, že na základě smlouvy o hypotečním úvěru z 12. 2. 2015 žalobkyně složila 13. 2. 2015 ve prospěch žalovaných (úvěrovaných) do advokátní úschovy částku 2.882.500 Kč, kterou následně policie zajistila a vrátila žalobkyni. V článku 4.6 úvěrové smlouvy strany sjednaly, že „klient je oprávněn splatit vyčerpanou jistinu úvěru nebo jakoukoliv její část předčasně. V takovém případě je povinen zaplatit bance úhradu kompenzující újmu banky z předčasného splacení jistiny úvěru představující nevyužití rezervovaných zdrojů na příslušné období …“, a to ve výši stanovené podle uvedeného matematického vzorce. Žádost o poskytnutí hypotečního úvěru sepsala jako zprostředkovatelka J. H., která žalovaným pro tyto účely opatřila nepravdivá potvrzení o výši jejich pracovního příjmu. Nepravdivá data žalovaní pak uvedli jak do žádosti o úvěr tak do samotné smlouvy o hypotečním úvěru. Trestní stíhání žalovaných pro přečin úvěrového podvodu (§ 211 odst. 1 trestního zákoníku) státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči usnesením z 27. 6. 2016, č.j. ZT 72/2016-7, podmíněně zastavil a každému z nich stanovil zkušební dobu podmíněného zastavení trestního stíhání v délce deseti měsíců (§ 307 trestního řádu).

V rozsudku ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2008, Nejvyšší soud ve skutkově obdobném případě dovodil, že jednání jedné ze stran při uzavírání smlouvy naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu nečiní smlouvu absolutně neplatnou jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání podvodné); takové jednání je důvodem neplatnosti smlouvy podle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy. Uvedený závěr byl – vzhledem k ojedinělému rozsudku ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006 – podroben přezkumu velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který (s odkazy na rozsáhlou obdobně vyznívající judikaturu) v rozsudku ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2011, konstatoval, že „smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.).“ Přestože jde o judikaturu vztahující se k již neúčinnému právnímu předpisu, její závěry lze vztáhnout i na právní poměry vzniklé za účinnosti „nového“ občanského zákoníku.

Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o.s.ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 6. 2020

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru