Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2937/2012Usnesení NS ze dne 28.05.2013

HeslaCena
Smlouva
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2937.2012.1
Dotčené předpisy

§ 17 odst. 6 předpisu č. 48/1997 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2937/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Hrádek, domov pro osoby se zdravotním postižením, příspěvkové organizace se sídlem ve Fryštáku, Na Hrádku 100, identifikační číslo 708 50 917, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 41, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo 411 97 518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 154/30, o zaplacení 189.423,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 51/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2012, č. j. 62 Co 11/2012-88, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 14. října 2011, č. j. 4 C 51/2011-59, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu o zaplacení 189.423,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., (dále jen „o. s. ř.“)], a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Žalobkyně sice s odkazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná jí po právu hradila za ošetřovatelskou a rehabilitační péči, kterou jejím pojištěncům poskytovala v období po 31. 12. 2008, cenu založenou na hodnotě bodu ve výši 0,90 Kč namísto 1,03 Kč, své výhrady však založila výhradně na námitce, že nesprávně byla interpretována smluvní ujednání týkající se ceny za ošetřovatelskou a rehabilitační péči. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že projev vůle obsažený v článku III bodu 3. Dodatku č. 5 ke „Zvláštní smlouvě č. 7Z82W003 o poskytování a úhradě ošetřovatelské a rehabilitační péče pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami“ (dále jen „zvláštní smlouva“) směřoval k prodloužení jeho platnosti (a tím i ujednání o hodnotě bodu) i na období po 31. 12. 2008 pro případ, že se s žalovanou nedohodne na nové hodnotě bodu pro další období (resp. že se na nové hodnotě bodu nedohodne žalovaná s profesním sdružením žalobkyně). Otázka, co je obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Námitky žalobkyně jsou založeny výhradně na kritice správnosti (pro právní posouzení věci relevantního) skutkového zjištění, že Dodatek č. 5 zvláštní smlouvy byl sjednán pouze na období do 31. 12. 2008 (a že žalovaná tudíž mohla určit hodnotu bodu pro následující období sama bez souhlasu žalobkyně a bez předchozího jednání s Asociací poskytovatelů sociálních služeb České republiky). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vyšel z jí formulované skutkové verze, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalovaná byla povinna hradit žalobkyni v období po 31. 12. 2008 za poskytnutou ošetřovatelskou a rehabilitační péči 1,03 Kč a nikoli 0,90 Kč za jeden bod. Nad rámec ratio decidenci Nejvyšší soud poznamenává, že neopodstatněná je výtka žalobkyně, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neobjasnil význam ujednání článku III bodu 3. Dodatku č. 5 ke zvláštní smlouvě pojednávající o době platnosti tohoto dodatku. Odvolací soud na straně 6 a 7 svého rozhodnutí podrobně objasnil, proč zastává se soudem prvního stupně shodný názor, že Dodatek č. 5 byl sjednán pouze na období od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, respektive na období kratší v případě, že by platnost zvláštní smlouvy o poskytování a úhradě ošetřovatelské a rehabilitační péče skončila dříve (tj. před 31. 12. 2008).

Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky, jimiž žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že na věc aplikoval úhradové vyhlášky Ministerstva zdravotnictví České republiky (tj. vyhlášky č. 464/2008 Sb. a č. 471/2009 Sb.), přestože se na ni - coby pobytové zařízení sociálních služeb - nevztahují, resp. že při určení hodnoty bodu nesprávně vycházel z institutu ceny obvyklé a připustil, aby takovou cenou byla nahrazena její vůle. Dále pak namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu, že se předmětný závazkový vztah řídí obchodním zákoníkem, nikoli zákoníkem občanským. Předně je třeba uvést, že odvolací soud vyhlášky Ministerstva zdravotnictví České republiky na věc neaplikoval a svůj závěr o oprávněnosti žalobkyně hradit žalované za poskytnutou péči 0,90 Kč za jeden bod na nich nezaložil. Tato otázka proto nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Výkladem zvláštní smlouvy a jejího Dodatku č. 5 odvolací soud zjistil, že si účastnice naposledy sjednaly hodnotu bodu na období od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, v následujícím období se na hodnotě bodu nedohodly (resp. že žalovaná o hodnotě bodu ani nevedla žádná jednání s profesním sdružením žalobkyně) a žalovaná žalobkyni hradila platby za smluvní ošetřovatelskou a rehabilitační péči odpovídající hodnotě bodu 0,90 Kč. Připomněl, že úhradové vyhlášky č. 464/2008 Sb. a č. 471/2009 Sb. nestanovily konkrétní hodnotu bodu pro zařízení typu žalobkyně a zdravotní péči poskytovanou těmito zařízeními, a uzavřel, že žalobkyně s ohledem na tuto skutečnost „zcela legitimně“ stanovila hodnotu bodu za pomoci institutu ceny obvyklé (tj. nikoliv podle uvedených vyhlášek, jak namítá žalobkyně). Pokud jde o námitku žalobkyně, že odvolací soud nesprávně připustil, aby její vůle týkající se ujednání o ceně (tj. hodnotě jednoho bodu) byla nahrazena institutem ceny obvyklé, považuje dovolací soud připomenout závěry soudu prvního stupně. Ten ve svém rozhodnutí uvedl, že nejen, že obvyklá hodnota bodu 0,90 Kč, kterou žalovaná vyplácela v letech 2009 a 2010 žalobkyni, odpovídá hodnotě bodu, kterou žalovaná v tomto období vyplácela jiným zařízením typu žalobkyně a kterou těmto zařízením vyplácely i jiné (soudem oslovené) zdravotní pojišťovny, ale že tato hodnota bodu „ne náhodně odpovídá“ hodnotě bodu uvedené ve vyhláškách č. 464/2008 Sb. a č. 471/2009 Sb. Soud prvního stupně jinými slovy při posouzení, zda byla žalovaná oprávněna hradit žalobkyni za poskytnuté služby hodnotu bodu ve výši 0,90 Kč, vyšel jak z institutu obvyklé ceny, tak podpůrně z příslušných vyhlášek Ministerstva zdravotnictví České republiky. Odvolací soud se s ním v tomto směru zcela ztotožnil a při výkladu Dodatku č. 5 správně přihlédl i ke zvláštní smlouvě, konkrétně k jejímu článku IV bodu 1, v němž si účastnice sjednaly, že budou hodnoty bodu a výše úhrad hrazené zdravotní péče sjednávat dodatky ke smlouvě podle § 17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění; zdůraznil přitom, že z ustanovení § 17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb. vyplývá, že nedojde-li k dohodě o výši bodu, stanoví ji na následující kalendářní rok Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou. Ve svém závěru o oprávnění žalované hradit žalobkyni za smluvní poskytnutou péči hodnotu bodu 0,90 Kč však k tomuto zjištění nepřihlédl, ačkoliv měl a mohl. Přisvědčil totiž žalobkyni, že se úhradové vyhlášky Ministerstva zdravotnictví na zařízení jejího typu nevztahují. Opomněl však při tom, že si účastnice ve zvláštní smlouvě výslovně sjednaly, že při určování hodnoty bodu budou postupovat podle § 17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb., jinými slovy, že se dohodly, že se na žalobkyni budou vztahovat úhradové vyhlášky Ministerstva zdravotnictví v případě, kdy se žalovaná na hodnotě bodu nedohodne s profesním sdružením žalobkyně. Odvolací soud zcela správně (a shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že žalovaná i další pojišťovny hradily v letech 2009 a 2010 ostatním zařízením typu žalobkyně za poskytnutou péči rovněž hodnotu bodu 0,90 Kč (tato hodnota představuje cenu obvyklou). Pro jeho závěr o oprávněnosti postupu žalované by bylo vhodnější opřít se o smluvní ujednání účastnic, které projevily vůli být vázány § 17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb. a tedy i v určitých případech úhradovými vyhláškami Ministerstva zdravotnictví. Přesto nelze než uzavřít, že odvolací soud své úvahy vedl správným směrem, zjistil-li, že žalovaná žalobkyni v době, kdy se na výši bodového hodnocení nedohodly, hradila cenu obvyklou a na základě toho uzavřel, že nepochybila, resp. že byla oprávněna takto postupovat. Tento dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu tak nemůže činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Protože odvolací soud založil své rozhodnutí na výkladu obsahu zvláštní smlouvy o poskytování a úhradě ošetřovatelské a rehabilitační péče (včetně jejího dodatku), závěr o režimu, v jakém má být tento právní úkon posouzen, nemohl na jeho rozhodnutí nic změnit. Jinak řečeno, pro právní posouzení věci bylo nevýznamné, zda předmětný závazkový vztah vznikl v režimu obchodního zákoníku či zákoníku občanského.

Dovolání neobsahuje žádné konkrétní výtky proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu; i kdyby žalobkyně avizovaný nesouhlas s tímto výrokem odůvodnila, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. května 2013

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru