Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2870/2014Usnesení NS ze dne 16.07.2015

HeslaSmlouva o dílo
Odstoupení od smlouvy
Přípustnost dovolání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2870.2014.1
Dotčené předpisy

§ 642 odst. 1 obč. zák.

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2893/15 ze dne 17.05.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2870/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Botanické zahrady hl. m. Prahy, příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 7 - Troji, Trojská 800/196, identifikační číslo osoby 000 64 572, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému Akad. arch. Z. D., s místem podnikání v Praze 4 - Chodově, Konstantinova 1483/24, identifikační číslo osoby 408 78 155, zastoupenému JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, o zaplacení 2.525.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 187/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2014, č. j. 28 Co 409/2013-804, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 45.303,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry, advokáta.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. května 2013, č. j. 10 C 187/2000-720, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 2.525.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobu rovněž zamítající) rozsudek ze dne 13. října 2004, č. j. 10 C 187/2000-152, Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. prosince 2005, č. j. 28 Co 398/2005-197, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2014, č. j. 28 Co 409/2013-804, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu a změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastníků (co do jejich vyčíslení); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost, případně aby jej jako nedůvodné zamítl. Podrobně se vyjádřil ke všem dovolacím námitkám a zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.

Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Prostřednictvím tohoto důvodu žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že ačkoli posoudil její odstoupení od smlouvy o dílo podle § 642 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 2053/2000, vypořádal plnění ze zrušené smlouvy nesprávně podle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení (§ 457 obč. zák.). Prosazuje, že pokud se na způsob vypořádání v režimu § 642 odst. 1 obč. zák. neaplikuje obecná úprava § 457 obč. zák., nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že vzájemné nároky ze zrušené smlouvy o dílo bylo možné vypořádat, aniž by žalovaný musel uplatnit námitku započtení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 8. 11. 1996 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení projektové dokumentace pro výstavbu skleníku „Fata Morgana“ v Praze; předmět díla byl rozšířen dodatkem č. 1 ze dne 30. 11. 1998 o provedení interiéru. Žalobkyně od smlouvy dne 2. 12. 1999 odstoupila. Učinila tak před dokončením díla. Dílo nebylo dokončeno proto, že žalobkyně žalovanému nepředala dokumentaci technologií, tedy neposkytla mu součinnost, k níž se zavázala v dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo; žalovaný nebyl v prodlení s dokončením díla.

Podle § 642 odst. 1 obč. zák. může objednatel až do zhotovení díla od smlouvy odstoupit; je však povinen zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce již vykonané, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak, a nahradit mu účelně vynaložené náklady.

Objednatel může od smlouvy odstoupit kdykoli během provádění díla, a to z jakéhokoli důvodu či dokonce bez důvodu. Na žalobkyní zmiňovaný rozsudek ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2053/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, ve svazku 10, pod č. C 755, navázal Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, v němž přijal a odůvodnil závěr, že účinným odstoupením (tj. tím, že projev vůle objednatele dojde zhotoviteli) se smlouva od počátku ruší (§ 48 odst. 2 obč. zák.). S ohledem na speciální úpravu obsaženou v ustanovení § 642 odst. 1 obč. zák. je pro nároky vzešlé z odstoupení od smlouvy o dílo vyloučena aplikace obecných ustanovení o vrácení bezdůvodného obohacení (§ 457 obč. zák.). Zákonným důsledkem zrušení smlouvy tedy není vzájemné vrácení plnění, nýbrž vznik práva zhotovitele na zaplacení provedených prací, pokud jejich výsledek nemůže použít jinak, a na náhradu účelně vynaložených nákladů. Z toho plyne, že zhotovitel zásadně nemá právo na zaplacení ceny díla, takže přijal-li z tohoto důvodu zálohově finanční plnění, je povinen je objednateli podle § 451 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení - po odečtení ceny prací a účelně vynaložených nákladů - vrátit.

Nelze přisvědčit žalobkyni, že odvolací soud v posuzovaném případě provedl vypořádání ze zrušené smlouvy o dílo podle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení (§ 457 a § 458 obč. zák.), resp. v rozporu se shora uvedeným výkladem. Uzavřel totiž, že je namístě vypořádat vztahy účastníků po zrušení smlouvy o dílo, kdy oproti nároku žalobkyně na vrácení zaplacených záloh na cenu díla stojí nárok žalovaného na zaplacení poměrné ceny díla, která připadá na práce jím již vykonané a na zaplacení účelně vynaložených nákladů (§ 642 odst. 1 obč. zák.). Protože výše těchto vzájemných peněžitých plnění byla v řízení zjištěna, posuzoval odvolací soud zda plnění, které přísluší žalobkyni, „pokrylo“ nároky žalovaného vzniklé podle § 642 odst. 1 obč. zák.; v řízení nebylo sporu o tom, že by žalobkyni nárok na vrácení záloh na cenu díla sám o sobě nevznikl. Názor, který se žalobkyně snaží prosadit, totiž že jí soud měl přiznat nárok na vrácení uhrazených záloh na cenu díla bez ohledu na cenu prací, které žalovaný na díle již vykonal a na výši nákladů, které v souvislosti s dílem účelně vynaložil, resp. že soud měl zjišťovat, zda žalovaný v tomto směru uplatnil námitku započtení, a její nárok měl „krátit“ pouze v případě uplatněného započtení, postrádá logiku a neodpovídá účelu vypořádání ze zrušené smlouvy o dílo podle § 642 odst. 1 obč. zák. Účelem tohoto ustanovení není vést strany smlouvy k podání dvou rozdílných žalob a ambicí tohoto ustanovení ani není vést zhotovitele k učinění perfektního projevu směřujícího k započtení pod hrozbou, že pokud jeho námitka započtení nebude splňovat náležitosti stanovené v § 580 a § 581 obč. zák., nebudou v řízení o vypořádání smlouvy podle § 642 odst. 1 obč. zák. jeho nároky uspokojeny. Účelem § 642 odst. 1 obč. zák. je vzájemné, tj. rovnocenné a současné vypořádání nároků obou smluvních stran způsobem, jaký Nejvyšší soud ozřejmil ve svém rozsudku sp. zn. 33 Odo 813/2002, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v posuzované věci a s nímž je napadené rozhodnutí v souladu.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje v části, v níž žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že posoudil nesprávně námitku promlčení práva žalovaného na zaplacení ceny již vykonaných prací a účelně vynaložených nákladů, aniž přitom specifikuje, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) má v tomto směru za naplněný. Absence tohoto údaje zatěžuje podání v této části kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

Žádná ze zbylých dovolacích námitek nevystihuje jediný způsobilý dovolací důvodu vymezený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Ačkoliv žalobkyně opakovaně avizuje, že odvolací soud vyřešil otázky hmotného a procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně že rozhodoval o otázce, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena, její výhrady ve skutečnosti směřují primárně proti skutkovým zjištěním, na nichž je právní posouzení věci založeno, případně brojí proti procesnímu postupu odvolacího soudu v odvolacím řízení.

Přípustnost dovolání není sto založit výtka, že odvolací soud postupoval při hodnocení znaleckého posudku v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho rozhodnutím ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 33/1995, a s rozhodnutími ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008, 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1619/1996, ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012, ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, a ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004. Argumentace, kterou s touto výtkou žalobkyně spojuje, totiž nasvědčuje tomu, že jde o pouhou snahu zpochybnit správnost údajů, které odvolací soud čerpal z provedeného znaleckého posudku (tj. zjištění o ceně vykonaných prací a účelně vynaložených nákladů), a to především výhradami vůči odbornosti a věrohodnosti znalce akad. arch. S. Žalobkyně totiž vytýká odvolacímu soudu zejména, že nevzal náležitě v potaz vnitřní rozpor znaleckých závěrů, to, že nejsou přesvědčivě odůvodněny, případně že postrádají logické vysvětlení, a že znalec některé otázky nezodpověděl. Rekapitulujíc námitky, které uplatnila již v odvolacím řízení, žalobkyně podrobně rozvádí vlastní úvahy ústící v názor o neodbornosti a podjatosti znalce akad. arch. S. Zpochybňuje přitom věcnou správnost posudku, včetně jeho doplnění a polemizuje s výpovědí znalce. Vyjadřuje přesvědčení, že soudní znalec vycházel z podkladů, které nejsou součástí spisu, a z verze projektové dokumentace, která nebyla účinná k datu odstoupení od smlouvy, a že pochybil při výpočtu ceny vykonaných prací a účelně vynaložených nákladů, neboť do výpočtu nesprávně zahrnul duševní činnost architekta. Upozorňuje přitom, že v roce 2007 znalec dospěl k jiné ceně než v roce 2010. Pochybení znalce spatřuje i v tom, že vyšel z konečné ceny stavby, byť od smlouvy odstoupila před jejím dokončením. Odvolacímu soudu pak vytýká, že neprovedl jí navržený důkaz listinou - znaleckým posudkem znalců B. a B., kterým zamýšlela vyvrátit správnost údajů, které odvolací soud čerpal právě ze znaleckého posudku soudního znalce Akad. arch. S. Na základě vlastní hypotézy o skutkovém stavu věci se žalobkyně rovněž snaží prosadit, že pro dokončení díla nebylo zapotřebí, aby žalovanému předala technologickou dokumentaci, a namítá, že dílo v době, kdy od smlouvy odstoupila, vykazovalo četné vady a že žalovaný byl v prodlení s jeho dokončením.

Je evidentní, že užitá argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje. Jádrem argumentace žalobkyně je totiž primárně nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu, na nichž je založeno právní posouzení věci, konkrétně s tím, že dokončení díla záviselo na poskytnutí součinnosti z její strany (objednatele) a s tím, jaká byla cena vykonaných prací a účelně vynaložených nákladů. Žalobkyně přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Protože uvedené dovolací námitky jsou námitkami skutkovými, nebylo třeba konfrontovat rozhodnutí odvolacího soudu s dovolatelkou předestřenou judikaturou, v níž se Nejvyšší soud vyjadřoval k hodnocení důkazu znaleckým posudkem. Navíc zmiňovaná rozhodnutí byla vydána podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tj. v době, kdy námitka nesprávného skutkového zjištění byla v určitých případech přípustným dovolacím důvodem. Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky, že odvolací soud

- „se nevypořádal s novými skutečnostmi a označenými důkazy, které žalobkyně uplatnila v odvolání v souladu s ustanovením § 205a písm. c/ o. s. ř.;

- uložil znalci, aby se vyjádřil k otázkám (ocenění již vykonaných prací), které nespadají do jeho odbornosti, a převzal odpovědi znalce na tyto otázky;

- přenesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalovaný nemůže výsledek díla použít jinak, na žalobkyni, případně, pokud prokázání této skutečnosti leželo na žalobkyni, pak ji v tomto směru nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.;

- činil závěry z důkazů, které neprovedl, a těmito závěry odůvodnil neprovedení těchto důkazů;

- odůvodnil své rozhodnutí v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť činil skutkové závěry, avšak neuvedl, na základě jakých důkazů k nim dospěl, ani to, proč se nevypořádal s důkazy, z nichž vyplýval opak“.

K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž dovolací soud přihlédne, jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nad rámec řečeného považuje dovolací soud za vhodné uvést, že odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, je nepřiléhavý. Žalobkyně jím - krom toho, že odvolacímu soudu nepřípustně vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (a k tomu cituje rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007, a ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003) – neregulérně zpochybňuje hodnocení důkazů znaleckým posudkem a výpovědí znalce Akad. arch. S. z hlediska věrohodnosti. Snaha prosadit názor, že nesprávný postup odvolacího soudu při vypořádávání se s odvolacími námitkami automaticky zakládá nesprávnost právního posouzení věci, ve světle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. neobstojí.

Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovým výrokům v dovolání neuplatnila.

Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 16. července 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru